ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.52.2005
sp. zn. 6 Azs 52/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. C., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná 45,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 343/2004 - 19 ze dne
9. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 24 Az 343/2004 - 19 ze dne 9. 12. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1817/VL - 07 - 04 - 2004 ze dne 21. 5. 2004,
kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud posoudil nesprávně právní
otázku pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu. Stěžovatel napadá závěr krajského
soudu, podle něhož jednání policistů, byť zaměřené vůči stěžovateli, není jednáním státu,
navíc motivem tohoto jednání nebyla stěžovatelova rasa, náboženství, národnost, příslušnost
k určité sociální skupině ani jeho politické názory, a tedy podmínka pronásledování podle
krajského soudu není splněna. Jednání, na které stěžovatel ve své žádosti o udělení azylu
poukazoval, není dle stěžovatele excesem, jak dovodil krajský soud, ale představuje zvůli
státních orgánů v zemi stěžovatelova původu, kdy je trpěno nezákonné jednání představitelů
moci výkonné a neexistuje snaha takové jednání eliminovat. Stěžovatel z tohoto důvodu
navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný důvodnost kasační stížnosti popírá a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel již
od počátku správního řízení před žalovaným uváděl, že mu v zemi jeho původu vyhrožují
policisté, kteří byli v roce 1999 účastníky dopravní nehody, jíž byl účastníkem též stěžovatel.
Tito policisté zavinili dopravní nehodu a byli za to také potrestáni propuštěním z práce.
Následně začali stěžovateli vyhrožovat, požadovali zaplacení peněžité částky 5000 USD,
stěžovatel platit odmítl. Poté neznámí lidé vnikli do stěžovatelova domu, poničili mu
vybavení bytu a stěžovatele zbili. Stěžovateli bylo také vyhrožováno telefonem. Stěžovatel
v průběhu správního řízení před žalovaným uváděl, že si stěžoval na policii, její šetření však
nevedlo k žádným výsledkům. Žalovaný dospěl ve správním řízení k závěru, že tyto důvody
nejsou těmi, pro které by měl být stěžovateli azyl udělen, a v tomto směru vydal dne
21. 5. 2004 své rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud dále zjistil z obsahu soudního spisu,
stěžovatel toto rozhodnutí napadl žalobou, v níž namítal nesprávný právní závěr ohledně
neudělení azylu a nevyslovení překážky vycestování, kromě toho namítal též procesní vady
v řízení před žalovaným. Krajský soud však stěžovatelovu žalobu zamítl. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 28. 12. 2004, ten jej napadl kasační stížností dne 7. 1. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je přípustná, neboť je vystavěna na kasačním důvodu podávaném z §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. - tedy na tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném právním
posouzení podmínky pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, zásadně vázán podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. rozsahem kasační
stížnosti a jejími důvody, kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Je-li uplatněna námitka nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným
posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav,
přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné
konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného
skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou
právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to, že stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byl vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil správný právní předpis
a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil ani při jejich interpretaci.
O pronásledování by se ve stěžovatelově případě totiž mohlo jednat ve dvojí situaci: jednak
tehdy, pokud by útoky osob po dopravní nehodě bylo možno považovat za represivní akty
orgánů státní moci, jednak tehdy, pokud by stěžovateli příslušené orgány záměrně neposkytly
pomoc pro jeho rasu, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině či jeho
politické názory. Ani o jednu z právě uvedených situací se však nejedná. Opírá-li stěžovatel
svoji žádost o udělení azylu toliko o své potíže s osobami - účastníky dopravní nehody,
jež byli v době, kdy došlo k této nehodě, policisty, přitom následně byli za zavinění dopravní
nehody potrestáni a stěžovateli pak vyhrožovali, je třeba tyto potíže považovat za potíže
se soukromými osobami, nikoli za pronásledování státem. Nemůže tu být rozhodující
skutečnost, že šlo o osoby, které byly v době, kdy k dopravní nehodě došlo, policisty. Není
také rozhodující, že tyto osoby v době, kdy stěžovateli vyhrožovaly, policisty již nebyly.
Stěžejní je tu naopak skutečnost, že tyto osoby jednaly (byť i nezákonně), aniž by při tomto
svém jednání vystupovaly jako představitelé státní moci. Jejich jednání, byť může
představovat prvek určité represe, není represí státu vůči stěžovateli. Stejně tak toliko
bezvýslednost šetření policejních orgánů, u nichž se stěžovatel domáhal ochrany, nelze
za represi ze strany státu z důvodů, na které soud shora poukázal, zřetelně považovat.
Stěžovatel v průběhu řízení ostatně netvrdil ani to, že by útoky, na které poukazoval, byly
proti němu vedeny z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, resp. že by mu z těchto důvodů
nebyla poskytnuta v zemi jeho původu řádná ochrana. Pokud tedy stěžovatel v průběhu
správního řízení před žalovaným výslovně poukázal na obavy ze soukromých osob (byť tyto
osoby byly po určitou dobu činnými policisty), pak použil krajský soud správný právní
předpis, v jeho rámci správnou právní normu, přitom jím podaný výklad Nejvyšší správní
soud aprobuje.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení stěžovatelem řádně uplatněné
námitky uzavírá, že v posouzení právní otázky splnění podmínky pronásledování podle §2
odst. 6 zákona o azylu krajským soudem neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit
nezákonnost jeho rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu