ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.526.2004
sp. zn. 6 Azs 526/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: V. P. R., zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova
16, Brno, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 8. 2004, č. j. 64 Az 47/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM - 220/VL - 07 - 04 - BZ - 2004 ze dne
9. 2. 2004 byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“).
Ministerstvo vnitra (dále též „žalovaný“) na základě zjištěných informací konstatovalo,
že Bulharsko splňuje znaky bezpečně země původu ve smyslu zákona o azylu. Tím byly
naplněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žádost stěžovatele byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 23. 8. 2004, č. j. 64 Az 47/2004 - 22, zamítl. V odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že stěžovatel odůvodnil svoji žádost o azyl tím, že v Bulharsku se obával
o svůj život. Podle krajského soudu však neprovedl žádné kroky k oznámení údajných hrozeb
bulharským orgánům a neuvedl tedy žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování, a to z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný proto
správně žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu.
Stěžovatel brojí proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížností,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že rozhodnutí žalovaného nebylo založeno na objektivním
a určitém zjištění skutkového stavu, a to v důsledku zobecnění informací správním orgánem
a chybějící individualizací na daný posuzovaný případ. Podle názoru stěžovatele tak ze strany
správního orgánu došlo k porušení §19 odst. 1 zákona o azylu. Porušení povinnosti zjistit
veškeré údaje potřebné pro vydání rozhodnutí ve věci azylu spočívá podle stěžovatele
ve zobecnění informací, které jsou správním orgánem pouze interpretovány a nikoliv
zjišťovány. Stěžovatel má za to, že z hlediska zásady materiální pravdy byl správní orgán
i krajský soud povinen zjistit všechny okolnosti daného případu, bez ohledu na vylíčení
osobní situace a vylíčení důvodů, které přiměly stěžovatele opustit Bulharsko. Stěžovatel má
za to, že důvody, které ve správním řízení uvedl jako stěžejní, vedoucí ho k opuštění vlasti,
plně naplní skutkovou podstatu psychického nátlaku na něj, jak má ustanovení §12 zákona
o azylu na mysli. Řízení vedené správním orgánem a rovněž tak řízení vedené u krajského
soudu trpí vadami pro nedostatečné zjištění materiální pravdy, a to z hlediska chybějící
odpovědi na otázku, zda byl či nebyl stěžovatel pronásledován z důvodů, které zakládají
právo na udělení azylu. V těchto řízeních nebyla objektivně posuzována ani otázka, zda mohl
stěžovatel pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodu svého postavení, případně
příslušnosti k určité sociální skupině. Vzhledem k tomu, že z jazykově logického výkladu
ust. §12 písm. b) zákona o azylu vyplývá, že pro udělení azylu postačí, pokud má stěžovatel
odůvodněný strach z pronásledování, má stěžovatel za to, že tímto nesprávným posouzením
právní otázky soudem v předcházejícím řízení byla porušena jeho práva a řízení trpí
nezákonností. Stěžovatel uzavírá, že lze konstatovat, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby
je nezákonné, a to z důvodu, že tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba na přezkoumání
správního rozhodnutí, které je podle názoru stěžovatele nezákonné pro rozpor s ust. §12
zákona o azylu a trpí vadami v důsledku rozporu vedení řízení s ust. §19 zákona o azylu a §3
odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní
předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata se spisy je v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru.
Žalovaný žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl podle §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, podle něhož se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází
ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Pro stěžovatele z toho vyplývá,
že v případě kdy jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu
podle §12 zákona o azylu, neboť o této formě azylu nemohlo být v tomto typu řízení
rozhodnuto. S ohledem na rozhodnutí žalovaného měl stěžovatel v řízení před krajským
soudem namítat, že v jeho případě nelze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu.
To však stěžovatel netvrdí, pouze v obecné poloze namítá nedostatečná skutková zjištění
v řízení před správním orgánem a vyslovuje přesvědčení, že mu měl být udělen azyl
podle §12 písm. b) zákona o azylu. Jak již bylo uvedeno, nemůže se stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu v případě, že jeho
žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) o azylu, pokud jde
o nijak blíže nekonkretizovanou námitku o nedostatečných skutkových zjištěních, může
Nejvyšší správní soud pouze konstatovat, že v řízení před správním orgánem byly provedeny
dostatečné důkazy k objasnění, zda v případě stěžovatele lze Bulharsko považovat
za bezpečnou zemi původu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu