ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.540.2004
sp. zn. 6 Azs 540/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: T. V. H., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
Brno, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. 7. 2004, č. j. 36 Az 716/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 24. 6. 2003,
č. j. OAM - 2113/VL - 10 - ZA - 03 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 citovaného zákona. Správní orgán rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení
bylo prokázáno, že důvodem žádosti o udělení azylu je snaha legalizovat pobyt na území
České republiky, a dále tíživá ekonomická situace způsobená prohrami v kartách a z toho
pramenící obavy z výhrůžek soukromých osob, od kterých si žalobce vypůjčil vyšší částku
peněz.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou
napadl rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12 a §14
zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Žalobce namítl
porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále porušení
§12 zákona o azylu. Žalobce se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
stanovené v §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. Žalobce rovněž uvedl, že napadené rozhodnutí správního
orgánu považuje za nezákonné z důvodu, že mu nebyl udělen azyl podle §12 a §14 zákona
o azylu, resp. že na něho nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 citovaného
zákona.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 36 Az 716/2003 - 42 ze dne
29. 7. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem
uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit
a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné
překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 6. 9. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
3. 9. 2004, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Brně 6. 9. 2004. Jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řádní správní (dále jen „s. ř. s.“), jak lze dovodit z obsahu
podání. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgán při zjišťování skutkového
stavu porušil ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Rozhodnutím správního orgánu se cítí být zkrácen na svých
právech v důsledku porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Stěžovatel krajskému
soudu, který ve věci rozhodoval vytýká, že pro tyto uvedené vady měl napadené rozhodnutí
zrušit. Dále stěžovatel, s odkazem na nepříznivou situaci v zemi původu – ve Vietnamu,
opakuje důvody, které ho vedly k opuštění vlasti a požádání o azyl v České republice, neboť
se obával o život svůj a svých dětí, protože mu bylo opakovaně vyhrožováno ze strany
věřitelů, že jeho děti zabijí a on sám byl věřiteli několikrát zbit. Stěžovatel má odůvodněný
strach z pronásledování jeho osoby, a proto má za to, že důvody, jež ho vedly k odchodu
z vlasti a podání žádosti o azyl jsou dostatečné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že při svém rozhodování dostatečným způsobem
nezkoumal rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu, a má za to, že důvody, které ho vedly k odchodu z vlasti a podání žádosti
o azyl v České republice, jsou důvody dostatečnými pro udělení azylu z důvodů uvedených
v ustanovení §14 zákona o azylu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Brně. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a dále odkazuje na obsah
správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním
řízení. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Stejně tak
neshledává důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížností důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který
správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Brně a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení
azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem,
nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl
udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak krajský soud právní otázku v předcházejícím řízení posoudil
správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský
soud v Brně správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na udělení azylu podle §12
ani z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu a že se na něho nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se Krajský soud v Brně
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy obavy o vlastní život a život jeho dětí
pramenící z výhrůžek soukromých osob, od kterých si žalobce vypůjčil vyšší částku peněz
a které se tímto způsobem snaží dlužnou částku vymoci zpět, není důvodem, který
je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny
důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností, náboženstvím,
příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory.
Rovněž nelze přijmout námitku stěžovatele, že jím popisované jednání třetích osob
podle jeho mínění je pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť stěžovatel v zemi
původu nebyl pronásledován z důvodů uvedených v ustanovení §12 tohoto zákona. Obecný
odkaz na nepříznivou situaci v zemi původu – ve Vietnamu, bez jakékoliv bližší specifikace,
pouze s odkazem, že ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu mj. vyplývá, že výsledky vládního snažení o dodržování lidských práv zůstávají
špatné a vláda pokračuje v jejich vážném porušování, a při konstatování stěžovatele,
že soudnictví není nezávislé a vláda odpírá některým občanům právo na spravedlivý a rychlý
proces, je irelevantní, neboť stěžovatel o svých potížích neinformoval státní orgány, a ani
nežádal policii o vyšetření jeho potíží.
Stejně tak nelze přijmout námitku, že osobní situace stěžovatele je důvodem
zvláštního zřetele hodným pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu, a to s odkazem na ustálenou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže
považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Brně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu