ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.554.2004
sp. zn. 6 Azs 554/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. P. , zastoupen JUDr. Zdeňkem Plachetkou, advokátem, se sídlem Rychnov nad
Kněžnou, Svatohavelská 257, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 16. 4. 2004, č. j. 15 Az 525/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ři znává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Zdeňku Plachetkovi, se urč uje
odměna za zastupování v řízení ve výši 2150 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 525/2003 - 23 ze dne 16. 4. 2004, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1884/VL - 11 - C10 - 2002
ze dne 22. 10. 2002, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, přitom
na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
pro nesprávné posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel byl v zemi svého původu pronásledován pro svůj postoj k sektě Svědků
Jehovových a je tedy v jeho případě splněna podmín ka podle §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Svědci Jehovovi jsou
sektou, která je agresivní a dokáže dlouhodobě působit jak na své vlastní členy, tak na ostatní
osoby. Pro případ svého návratu se stěžovatel obává pronásledování touto sektou. Stěžovatel
se snažil získat ochranu prostřednictvím státních orgánů v zemi svého původu, ty však
nezakročily. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel zároveň navrhl
přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její oprávněnost popírá. V případě
stěžovatele nešlo o pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť nebylo prováděno,
podporováno či trpěno příslušnými úřady v zemi stěžovatelova původu. Stěžovatel
se na příslušné orgány neobrátil a nelze tedy dovodit, že by tyto orgány nebyly schopny
ochranu před působením sekty Svědků Jehovových zajistit. Žalovaný navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
vycestoval ze země svého původu v roce 1998 a od té doby až do léta 2001 pravidelně
dojížděl do České republiky za p rací. Naposledy odjel ze země svého původu za situace, kdy
stěžovatelova manželka a její matka konvertovaly ke společnosti Svědků Jehovových
a požadovaly po stěžovateli, aby učinil totéž. Stěžovatel si stěžoval na místní polici, tam mu
slíbili, že mu pomohou, ale nestalo se tak. Proti tomu stěžovatel nikde nebrojil. Žalovaný
ve správním řízení dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky
pro udělení azylu ani pro konstataci překážky vycestování. Z obsahu soudního spisu pak
Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel brojil
opravným prostředkem, projednávaným po 1. 1. 2003 jako žaloba, přitom namítal, že mu
vyhrožují Svědci Jehovovi a z toho důvodu se nemůže do země svého původu vrátit. Jeho
manželka žije s jiným mužem, stěžovatel sám žije s přítelkyní, nemá ani rodinné důvody
k návratu do země původu. Jeho žalobu krajský soud, který věc podle právního stavu
účinného od 1. 1. 2003 zamítl, přitom dospěl k věcně týmž závěrům jako žalovaný. Napadený
rozsudek byl stěžovateli doručen dne 12. 8. 2004, ten jej napadl kasační stížností dne
16. 8. 2004.
Kasační stížnost byla podána dne 16. 8. 2004 a byla tak podána včas (§106 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“),
byla podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené
rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a z jejího obsahu vyplývá, že byla podána
z kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Kasační stížnost je tak dle Nejvyššího správního soudu přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a z uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu soudem, pak Nejvyšší
správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci
právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy,
pokud soud na zjištěný skutkový stav použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní
předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikuje správný
právní předpis (správnou právní normu), ale dopustí se nesprávnosti při výkladu.
Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo
pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Namítá-li stěžovatel pronásledování ze strany Svědků Jehovových a poukazuje-li
na příkoří, které se mu dělo ze strany těchto osob, a na související potíže s jeho manželkou
a její matkou, pak Nejvyšší správní soud nemůže přijmout názor stěžovatele, že jde o jednání,
jež by bylo pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Jde o jednání jistě krajně nežádoucí
a stěžovateli způsobující bezprostřední negativní následky, nesplňuje však znaky
pronásledování, jak jsou podávány z §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť nelze dovozovat,
že by takové jednání bylo součástí státní politiky. Ataky přívrženců Svědků Jehovových
nejsou ve stěžovatelově případě jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným,
státními orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným.
Skutečnost, že policejní orgány, na které se stěžovatel údajně obrátil, mu nepomohly, nelze
samu o sobě považovat za vědomé trpění, nedostatečné potlačování či dokonce podporu
těchto ataků; stěžovatel proti výsledku, k jakému jeho stížnost u policie vedla, nijak nebrojil,
neprotestoval, neodvolával se, nestěžoval si.
Shora podaný výklad podmínky pronásledování, jak je kodifikována zákonem o azylu,
opírá Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních principů, na nichž je azylové
zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků
přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu v případě
represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany státu.
V případě stěžovatele tak nezbývá než uzavřít, že o represi uskutečňovanou ze strany
státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatele ze zákonem s tanovených důvodů
pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy, pokud by stát stěžovatele pro
jeho náboženství před pronásledováním cíleně nechránil, se nejedná. Krajský soud tedy při
rozhodování, zda důvody uváděné stěžovatelem jsou těmi důvody, pro které by mu bylo
možno udělit azyl, použil správný právní předpis a jeho ustanovení vyložil správně. Námitku
nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky důvodů udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu tedy Nejvyšší správní soud důvodnou neshledává.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení uplatněného kasačního důvodu
uzavírá, že v posouzení právních otázek krajským soudem neshledal nesprávnost, jež by
mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žá dné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Zdeňku Plachetkovi, Nejvyšší
správní soud určil odměnu ve výši 2150 Kč za dva úkony právní pomoci spočívající
v uskutečnění porady s klientem a převzetí a přípravy zastoupení po jeho ustanovení včetně
první porady s klientem podle §11 odst. 1 písm. b) a c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §13 odst. 3 téže vyhlášky. Pokud jde
o sdělení soudu ze dne 20. 6. 2005, nejednalo se o podání ve věci samé, přičemž poučení
o složení senátu nezbytně nevyžadovalo podání soudu, jestliže námitka nebyla uplatňována.
Proto soud ve věci odměny ustanovenému advokátu rozhodl, jak uvedeno výše ve výroku sub.
III. Pro vyplacení odměny soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu