ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.61.2005
sp. zn. 6 Azs 61/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob k yně: G. K ., zastoupena Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem
Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2004, č. j. 47 Az 764/2003 – 26
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Praze č. j. 47 Az 764/2003 - 26 ze dne 13. 8. 2004, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 9801/VL - 07 - P18 - 2001 ze dne 1. 4. 2003,
jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, neboť soud nesprávně právně posoudil otázku splnění podmínek pro udělení
azylu. Stěžovatelka se ve své zemi dostala do finančních potíží, kdy byla pronásledována
osobami z organizovaných zločineckých struktur. Vůči stěžovatelce a její dceři bylo i použito
násilí, útočníci úmyslně způsobili autonehodu a usmrtili přítele její dcery. Pokud stěžovatelka
hodlala nalézt ochranu před tímto jednáním, zjistila, že i příslušné orgány v zemi jejího
původu jsou spojeny s organizovaným zločinem, a tedy stěžovatelka nemá možnost tuto
ochranu si zajistit. Stěžovatelka dovozuje, že je u ní dán důvod k udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť byla v zemi svého původu pronásledována pro svoji
nepříslušnost k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur. Na základě právě uvedeného
stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Kromě toho stěžovatelka namítá i vady řízení před žalovaným podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., který neprovedl dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu
nebylo možno spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval skutečnost, že stěžovatelka
má velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu.
Stěžovatelka rovněž tvrdí, že krajský soud ve věci rozhodl bez jednání, ačkoli k tomu
nebyly dány důvody; výzvu k vyslovení souhlasu k rozhodnutí věci bez nařízení jednání
stěžovatelce zasílal na adresu do obce „T.“ a nikoli „M. T.“. Zásilka obsahující výzvu soudu
tak nebyla stěžovatelce doručena a podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání nenastaly.
Dále stěžovatelka s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou. Stěžovatelka dovozuje, že krajský soud měl povinnost přezkoumat
rozhodnutí žalovaného a proces, jenž jeho vydání předcházel, z toho pohledu, zda není stižen
procesní vadou, i když stěžovatelka v žalobě poukázala pouze na zákonná ustanovení,
která měla být v řízení před žalovaným porušena. Žalovaný neprovedl dostatečné dokazování
ve věci. Rozhodnutí žalovaného dle stěžovatele neodpovídá §47 odst. 3 správního řádu.
Navíc stěžovatelka namítá nesprávné posouzení splnění podmínky překážky
vycestování, neboť stěžovatelce v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení, přitom bude-li zjištěno, že v České republice požádala o udělení
azylu, bude podroben persekuci.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky
pro udělení azylu. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení před žalovaným poukazovala na skutečnost, že poté, co v únoru
roku 1998 začala podnikat v oblasti nákupu a prodeje textilního zboží, kontaktoval ji
v prosinci roku 1999 neznámý muž, kterého považovala za člena mafie, nabídl jí určité zboží
k prodeji a vyhrožoval jí pro případ, že toto zboží k prodeji nepřijme. Zboží pod nátlakem
přijala, cenu měla splácet. Zboží však nebylo prodejné, stěžovatelka odmítla platit,
následovalo vyhrožování, stěžovatelku odvezli za město, kde ji zbili a znásilnili. Stěžovatelka
se obrátila se svým problémem na známého, který pracoval u policie, ten jí však podání
trestního oznámení rozmluvil a nikdo jiný by dle stěžovatelky její oznámení na polici nepřijal.
Následovaly další útoky osob, které stěžovatelka označuje jako členy mafie,
proto se stěžovatelka rozhodla opustit zemi svého původu. Žalovaný stěžovatelce azyl
neudělil, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o azylově relevantní důvody. Z obsahu
soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že jeho rozhodnutí o neudělení azylu
stěžovatelka napadla žalobou, v níž namítala procesní vady spočívající v nezjištění
rozhodných skutečností žalovaným a v nedostatečném odůvodnění jeho rozhodnutí, přitom
uváděla strach o život pro případ svého návratu. Krajský soud žalobu zamítl, rozhodl přitom
bez jednání dne 13. 8. 2004. Výzva, aby se stěžovatelka vyjádřila k zamýšlenému rozhodnutí
bez nařízení jednání, byla stěžovatelce doručována do vlastních rukou na adresu P. s v B. p B.
dne 23. 9. 2003, avšak neúspěšně. Ze zásilky, která se vrátila zpět soudu, vyplývá, že
stěžovatelka se odstěhovala. Poté byla tato zásilka doručována na adresu P. s. ve S. p R., a
sice dne 29. 9. 2003, i v tomto případě neúspěšně, z údajů na zásilce, která byla soudu
vrácena, vyplývá, že ji stěžovatelka v úložní době nevyzvedla. Rozsudek byl stěžovatelce
doručen dne 22. 10. 2004 a ta jej napadla kasační stížností dne 1. 11. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka kasační stížností míří na kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesplnění podmínek
pro rozhodnutí věci krajským soudem bez nařízení jednání. Tu totiž Nejvyšší správní soud
považoval za námitku natolik zásadní, že by její důvodnost nutně musela vést ke zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu. Právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., čl. 90
Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zahrnuje zásadně právo účastníka
na ústní a veřejné projednání jeho věci. Výjimky může stanovit zákon. Tím je v daném
případě s. ř. s., podle jehož §51 odst. 1 lze o věci rozhodnout bez jednání toliko tehdy, pokud
to účastníci navrhli nebo s tím souhlasí; souhlas je přitom dán i marným uplynutím lhůty
k vyjádření se k výzvě soudu s takto zamýšleným postupem. Výzva podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
aby se stěžovatelka vyjádřila k zamýšlenému rozhodnutí bez nařízení jednání, byla
stěžovatelce doručována do vlastních rukou na adresu P. s. ve S. p. R. dne 29. 9. 2003. Tam si
ji stěžovatelka nevyzvedla. Šlo přitom o zásilku určenou do vlastních rukou stěžovatelky,
která byla téhož dne uložena. Podle §46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění do 31. 12. 2004, kdy byl pokus o doručení uskutečňován, za použití §42 odst.
5 s. ř. s. platilo, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným
způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od
uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl. Stěžovatelka se v době uskutečnění marného pokusu o doručení zdržovala v P. s.
ve S. p. R., jak Nejvyšší správní soud zjistil z evidence vedené žalovaným (zdržovala se tam
od 1. 9. 2003, kdy se tam vrátila po svévolném odchodu dne 30. 8. 2003), a tedy desetidenní
lhůta, s jejímž uplynutím je spojena fikce doručení zásilky, uplynula dne 9. 10. 2003.
Od tohoto data se pak počítala lhůta k tomu, aby se stěžovatelka vyjádřila k zamýšlenému
postupu podle §51 odst. 1 s. ř. s. Zásilka obsahující výzvu soudu byla tedy stěžovatelce
doručena v důsledku fikce shora uvedené a stěžovatelčina námitka nesplnění podmínek
pro rozhodnutí věci bez jednání není důvodnou.
Pokud stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky splnění podmínek pro udělení azylu
a tvrdí-li konkrétně, že je v jejím případě splněn azylově relevantní důvod podle §12 písm. b)
zákona o azylu, pak ani tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Pronásledování je tu třeba interpretovat ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu; jde o ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud by byla prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v řízení před žalovaným na skutečnosti, že měl v zemi
svého původu incidenty s osobami jiného vyznání, na základě nichž bylo po stěžovateli
požadováno zaplacení škod na zdraví a na majetku, pak nejde o jednání, jež by bylo
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Vyhrožování, jehož se v tomto případě
stěžovateli dostalo, není jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními
orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Za vědomé
trpění, nedostatečné potlačování či dokonce podporu takového jednání nelze považovat stav,
kdy stěžovatelka se na příslušné orgány, zejména na policii, v zemi svého původu neobrátila.
Nemůže tu být rozhodující, zda se na tyto orgány neobrátila proto, že to považovala
za zbytečné, případně že jí to rozmluvil její známý, jenž sám byl policistou. Tento závěr
ohledně nesplnění podmínek pronásledování opírá Nejvyšší správní soud o respektování
základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze
dovodit, že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi
ze strany státu. V případě stěžovatelky tak nezbývá než uzavřít, že ze stěžovatelčiných
vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jejím případě
jednalo o represi uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatelku
ze zákonem stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy,
pokud by stát stěžovatelku před pronásledováním cíleně nechránil. Dospěl-li krajský soud
k závěru, že bezprostředním motivem stěžovatelčina odchodu ze země jeho původu byly
výlučně potíže se soukromými osobami, a tedy není splněna podmínka pronásledování státem,
z něhož by stěžovatelka mohla mít podle §12 písm. b) zákona o azylu obavy, pak aplikoval
správný právní předpis a správnou právní normu, přitom se nedopustil ani žádného
interpretačního pochybení.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení splnění podmínek pro konstataci
existence překážky vycestování, pak ani zde není kasační stížnost důvodná. Krajský soud
se vypořádal s tvrzeními stěžovatelky ve vztahu k tomuto ustanovení, přitom i v této otázce
ve světle shora uvedeného nesplnění podmínek pronásledování aplikoval správný právní
předpis a správnou právní normu, přitom i zde Nejvyšší správní soud výklad podaný krajským
soudem aprobuje. I zde je rozhodující, že stěžovatelka pro případ svého návratu do země
původu má obavy spojené s vydíráním soukromých osob, aniž by v průběhu správního řízení
bylo zjištěno, že by příslušné ukrajinské orgány činné v trestním řízení pomoc proti těmto
osobám stěžovatelce odmítaly.
Pokud stěžovatelka dále namítá vady řízení před žalovaným, který dle stěžovatelky
neprovedl dostatečné dokazování a nerespektoval skutečnost, že stěžovatelka má velmi
omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu, a že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou, pak k této skupině námitek Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
dodržení procesních ustanovení v mezích řádně uplatněných žalobních bodů řádně
přezkoumal. Pro posouzení stěžovatelčina případu žalovaným bylo rozhodující, jaké důvody
své žádosti o udělení azylu před žalovaným uváděla. Právě tato skutečnost determinovala
rozsah potřebného dokazování, jak je měl žalovaný uskutečnit. Nenasvědčovalo-li žádné
ze stěžovatelčiných tvrzení podaných žalovanému splnění podmínky pronásledování ze strany
státní moci v zemi jejího původu, a sice ani přímému, ani nepřímému, naopak bylo-li zřetelné,
že jde toliko o incidenty se soukromými osobami, aniž by se stěžovatelka na státní orgány
se žádostí o pomoc obrátila, jak již Nejvyšší správní soud shora podal, nevyvolala
stěžovatelčina tvrzení ve vztahu k předmětu řízení před žalovaným potřebu dalšího
dokazování. Nečinila-li za tohoto stavu návrhy na doplnění dokazování ani sama stěžovatelka,
pak nebylo zapotřebí žalovaným další dokazování provádět. Dokazování, jak je provedl
žalovaný, tak bylo dostatečné, přitom dospěl-li k tomuto závěru i krajský soud, pak Nejvyšší
správní soud ani zde nemá, čeho by mu vytknul. Těmi procesními vadami, které stěžovatelka
v žalobě namítala a vůči nimž determinovala rozsah přezkumu, v jakém jej měl za podmínek
podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s. soud učinit, se krajský soud zabýval. Krajský soud
ve světle tvrzení stěžovatelky, jimiž odůvodňovala svoji žádost o udělení azylu, posoudil jak
míru přesnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu věci, tak skutečnost, zda se žalovaný
ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi důkazy, které byly ve správním řízení provedeny.
Tvrdí-li stěžovatelka nyní, že se měl soud zabývat možným porušením §47 odst. 3 správního
řádu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že tak činil, a sice v téže míře obecnosti, v jaké
jeho porušení stěžovatelka v žalobě namítala. Ani tato část námitek obsažených v kasační
stížnosti tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Proto ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení, které
by přesáhly běžné náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. nebyla
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu