ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.62.2005
sp. zn. 6 Azs 62/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: I. S., zastoupen Michalem Benčokem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské
nám. 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Az 50/2004 - 41 ze dne
21. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu
v Praze č. j. 6 Az 50/2004 - 41 ze dne 21. 12. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 286/AŘ - 2002 ze dne 27. 12. 2002, jímž byl zamítnut
stěžovatelův rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení,
kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, přitom bylo vysloveno,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Městský soud v Praze nyní rozhodl ve shora uvedené věci již podruhé; jeho první
rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí žalovaného bylo zdejším
soudem zrušeno a věc byla Městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení
předchozího rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrácení věci témuž soudu k dalšímu řízení
byla skutečnost, že Městský soud v Praze neučinil přezkum rozhodnutí žalovaného v otázce
neexistence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, jež byla stěžovatelem namítána.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nyní namítá, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně
a správně přesný stav věci, důkazy, které si soud opatřil, byly neúplné a zakládaly se fakticky
na Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA, Velké Británie a České republiky, které líčí
situaci v regionu v zemi stěžovatelova původu, aniž by se zmiňovaly o nárůstu
organizovaného zločinu a korupce a existenci spolupráce mezi zkorumpovanými úředníky
a organizovaným zločinem. Z tohoto důvodu nelze považovat situaci v zemi stěžovatelova
původu za stabilizovanou; soud tedy nemohl posoudit správně skutkové i právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval. Stěžovatel proto tvrdí, že napadené rozhodnutí vyšlo
z nesprávného právního výkladu ustanovení §91 zákona o azylu, když Městský soud v Praze
nedostatečně přihlédl zejména k soustavnému porušování lidských práv formou
organizovaného vydírání podnikajících osob v zemi stěžovatelova původu. Stěžovatel nemůže
bez přímého ohrožení života vykonávat živnost nebo pracovat v zemi svého původu.
Stěžovatel ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel zároveň
navrhl přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její důvodnost popírá a navrhuje
kasační stížnost zamítnut, případně ji odmítnout pro absenci jejích povinných náležitostí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel podal
návrh na zahájení řízení z toho důvodu, že v zemi jeho původu jej vydírají a vymáhají od něj
peníze, které čestně vydělal. V průběhu řízení před žalovaným pak stěžovatel uvedl,
že pracoval jako opravář elektrospotřebičů. Jemu neznámí lidé od něj začali požadovat
peníze. Jednou jim stěžovatel zaplatil, potom jim však stěžovatel již platit odmítl. Neznámí
lidé trvali dle stěžovatele na tom, aby jim platil, on odmítal, nakonec se přestěhoval do jiného
města a ukrýval se, oni pak ukradli jeho manželce všechny peníze. Stěžovatel poté odjel
do Polska. V České republice má stěžovatel nyní práci, proto požádal o azyl v této zemi.
Žalovaný v I. stupni správního řízení dne 28. 6. 2001 stěžovateli azyl neudělil, stěžovatel proti
tomuto rozhodnutí podal rozklad, který byl však zamítnut a napadené rozhodnutí dne
27. 12. 2002 potvrzeno. Toto rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne
24. 2. 2003. Stěžovatel jej napadl žalobou k soudu, ve které namítal procesní pochybení
žalovaného a nesprávné posouzení merita věci. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní
soud zjistil, že Městský soud v Praze žalobu poprvé zamítl, neboť dospěl k závěru, že důvody,
pro které by stěžovateli měl být udělen azyl, nejsou splněny. Stěžovatel není osobou
pronásledovanou a nebyla mu odepřena ochrana od příslušných orgánů v zemi jeho původu.
Kromě toho Městský soud v Praze neshledal, že by se žalovaný dopustil namítaných
procesních pochybení. Poté, kdy zdejší soud první rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodl Městský soud v Praze znovu; i podruhé žalobu
zamítl. Městský soud v Praze dovodil, že útoky soukromých osob v zemi stěžovatelova
původu za situace, kdy stěžovatel se ani neobrátil se žádostí o pomoc na příslušené orgány
v zemi svého původu, nepředstavují relevantní důvody pro vyslovení existence překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli
doručen dne 27. 12. 2004, stěžovatel jej napadl kasační stížností dne 7. 1. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a byla podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud znovu rozhodl
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno, je podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. zásadně nepřípustná; to však neplatí, pokud je v kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Za situace, kdy předchozí rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen z toho důvodu,
že se soud nevypořádal s námitkou stěžovatele směřující do nevyslovení existence překážky
vycestování, a kdy nyní stěžovatel tvrdí, že podmínky pro vyslovení existence překážky
vycestování jsou splněny, pokládá Nejvyšší správní soud za splněnou podmínku podávanou
z §104 odst. 3 písm. a) věty za středníkem s. ř. s. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud
nahlížel na podmínku přípustnosti kasační stížnosti zúženě a dozoval by doslovným
výkladem, že zatímco důvodem zrušení předchozího rozsudku Městského soudu v Praze byla
skutečnost, že se soud otázkou překážky vycestování vůbec nezabýval, zatímco nyní
je tvrzeno, že podmínky pro její vyslovení jsou splněny, a tedy že (pojato stricto sensu) není
namítáno nerespektování právního názoru Nejvyššího správního soudu, ve skutečnosti
by stěžovateli odepřel přezkum otázky splnění překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, a sice z důvodu přičitatelnému k tíži právě Městského soudu v Praze. Tolerován
by tak mohl být v krajním případě i postup, kdy soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu by se nejprve otázkou vyplývající z řádně uplatněného žalobního bodu
nezabýval vůbec, aby jeho následný postup (jímž by respektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu, podle něhož se „má touto otázkou zabývat“) již nebyl přezkoumatelným
věcně, ale toliko z toho pohledu, zda se touto otázkou zabýval (tedy bez ohledu na výsledek
přezkumu). Z hlediska garance práv stěžovatele by se v takovém případě jednalo ze strany
Nejvyššího správního soudu o výklad nepřípustný. Nejvyšší správní soud proto s ohledem
na textaci kasační stížnosti a shora uvedené skutečnosti považuje kasační stížnost
za přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížností napadený rozsudek podle §109 odst. 3
s. ř. s. v rozsahu uplatněného kasačního důvodu a podle §109 odst. 2 s. ř. s. v rozsahu kasační
stížnosti přezkoumal, ověřil, zda Městský soud v Praze respektoval jeho rozsudkem ze dne
25. 8. 2004, č. j. 6 Azs 64/2004 - 34, vyslovený právní názor, a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Tvrdil-li stěžovatel v průběhu správního řízení, že má obavy z pronásledování
ze strany neznámých vyděračů, kteří po něm požadovali peníze, pak Nejvyšší správní soud
nemůže přijmout názor stěžovatele, že jde o jednání, jež by bylo pronásledováním ve smyslu
zákona o azylu, a že by tedy měl být v případě stěžovatele dán důvod pro konstataci existence
překážky vycestování podávaný z §91 zákona o azylu. Stěžovatelem popisované praktiky
údajně jemu neznámých vyděračů neměly bezprostřední souvislost se stěžovatelovou rasou,
náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině ani se zastáváním určitých
politických názorů. Jejich motivem byla snaha získat peníze od stěžovatele coby podnikatele.
Nelze rovněž dovodit, že by útoky, na něž stěžovatel poukazoval, byly realizovány přímo
či nepřímo ze strany státu, tj. že by stát jednotlivé represivní úkony uskutečňoval, schvaloval
či alespoň aktivně nebo pasivně podporoval. Pokud tedy podle §91 odst. 1 zákona o azylu
povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde
je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi,
ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici
přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti, pak Městský soud
v Praze správně (s ohledem na stěžovatelem původně uplatněný žalobní bod) uzavřel,
že žalovaný se nevyslovením překážky vycestování podle §91 zákona o azylu nezákonnosti
nedopustil. Podmínky podávané z §91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka
vycestování, nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu,
a soud, který rozhodnutí o neudělení azylu přezkoumává, se tak těmito podmínkami musí
zabývat samostatně. Musí být tedy zjištěno, zda by vycestováním mohlo dojít k ohrožení
života cizince nebo jeho svobody z důvodů zákonem o azylu taxativně stanovených.
Tak Městský soud v Praze postupoval, touto otázkou se ve svém rozhodnutí zabýval (str. 3
rozsudku, třetí a druhý odstavec zdola) a závěrům, k nimž dospěl, Nejvyšší správní soud
nemá, čeho by vytknul. Namítal-li stěžovatel, že bude nucen vycestovat do státu, kde
je ohrožen jeho život nebo svoboda organizovaným vydíráním, pak s ohledem na skutkový
stav, jak jej Městský soud v Praze popsal, a z důvodů, které Městský soud v Praze uvedl,
nejde o ohrožení, jemuž by bylo možno přiznat relevanci z pohledu §91 zákona o azylu.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. Za této procesní
situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, jenž stěžovatel učinil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu