ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.63.2004
č. j. 6 Azs 63/2004 - 41
.
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobce: Y. O ., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 36/2003 - 21 ze dne 5. 12. 2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 36/2003 - 21 ze dne
5. 12. 2003 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM - 4160/VL - 14 - P18 - 2001 ze dne
24. 9. 2001 zamítl žalovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo
rozhodnuto o tom, že žalobce nesplňuje důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu a nevztahuje se na něho překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozhodnutí poukázal žalovaný na zjištění učiněná ve správním řízení a dospěl
k závěru, že žalobce před vstupem do České republiky pobýval na území Polska, kde měl
objektivní možnost požádat o azyl. Správní orgán nedošel k závěru, že účastník řízení danou
zemí pouze projížděl a zároveň neshledal ani překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. Na základě uvedených informací konstatoval, že Polsko splňuje znaky bezpečné třetí
země a shledal splnění podmínek ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Návrh
žalobce zamítl jako zjevně nedůvodný a doplnil, že v uvedeném případě nebyly důvody
k udělení azylu podle §13 odst.1, 2 a 14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě rozklad, kterým napadl
rozhodnutí orgánu I. stupně v plném rozsahu z důvodu neúplného zjištění skutkového stavu.
Namítl, že Polskem pouze projížděl, vzhledem k rozlehlosti jeho území však cesta trvá delší
.
dobu s tím, že je pravda, že cestuje-li se osobním automobilem, lze občas zastavit, ale to ještě
neznamená, že na území Polska před vstupem do České republiky pobýval.
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 10. 4. 2003, č. j. OAM - 2018/AŘ - 2002, byl
zamítnut rozklad žalobce a současně potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
24. 9. 2001, č. j. OAM - 4160/VL - 14 - P18 - 2001. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán
II. stupně uvedl, že po přezkoumání napadeného rozhodnutí v celém rozsahu neshledal
důvody pro zrušení rozhodnutí, neboť odpovídá provedeným zjištěním. Ztotožnil se
s rozhodnutím správního orgánu I. stupně v plném rozsahu.
Proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu u Krajského
soudu v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2003, č. j. 30 Az 36/2003 - 21, zrušil
Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 4. 2003,
č. j. OAM - 2018/AŘ - 2002, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 9. 2001,
č. j. OAM - 4160/VL - 14 - P18 - 2001, pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Rozhodl dále, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Po přezkoumání rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Konstatoval,
že v souzené věci podal žalobce návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Jako důvody žádosti
o udělení azylu uvedl, že v roce 1998 byla na Ukrajině povodeň, která mu zničila dům.
Vypůjčil si peníze, aby měl na pronájem bytu. V té době měl zaměstnání, avšak nebyla mu
vyplácena mzda. Z Ukrajiny cestoval přes Polsko osobním automobilem se známým, který
jezdí často do České republiky. Na ukrajinsko-polskou hranici přijeli večer 29. 4. 2001,
přes území Polska jeli v noci, při zastávkách žalobce nevystupoval. Polsko-českou hranici
překročili 30. 4. 2001 asi ve dvě hodiny v noci. Polskem, jak žalobce opakovaně uváděl,
toliko projížděl. Žádná jiná zjištění prvostupňový správní orgán ani žalovaný neprováděl
a jejich závěr, že žalobce před vstupem do České republiky pobýval na území Polska nemá
proto oporu ve skutkovém zjištění. Nebylo proto důvodné prokazovat, zda je či není Polsko
třetí bezpečnou zemí a z toho pak vyvozovat závěry stran aplikace ustanovení §16 odst. 1
písm. e) zákona. Prokazovány měly být podmínky bezpečné země ve vztahu k Ukrajině, jako
k zemi původu. Považovat v souzeném případě Polsko za tzv. bezpečnou třetí zemi
vylučovalo ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve znění tehdy platném
(tj. před novelou zákona o azylu provedenou zákonem č. 2/2002), podle něhož nebylo možno
za třetí bezpečnou zemi pro potřeby zákona považovat stát, jehož územím cizinec
pouze projížděl. Další pochybení Ministerstva vnitra pak krajský soud spatřuje v tom,
že ve správním spise nejsou založeny zprávy, které se zabývají situací na Ukrajině, a s nimiž
měl být v závěru pohovoru žalobce seznámen podle vyjádření správního orgánu. Dále bylo
podle názoru krajského soudu odkazováno v rozporu s důkazy provedenými u pohovoru
na zprávy zabývajícími se situací v Polsku. Soud poté dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto napadená
rozhodnutí zrušil podle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V závazném právním názoru zavázal žalovaného podle §78
odst. 5 s. ř. s. k tomu, aby věcně posoudil důvody, které žalobce uvedl v žádosti o udělení
azylu a pohovoru, a k tomu provedl důkazy zprávami o zemi původu. Rozsudek nabyl právní
moci dne 22. 12. 2003.
Proti výše uvedenému rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný ministr vnitra
(dále jen „stěžovatel“). Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Poukázal především na to, že v případě žadatele o azyl bylo Polsko vyhodnoceno jako
třetí bezpečná země, na jejímž území cizinec před vstupem na území České republiky pobýval
.
a mohl již v této zemi požádat o azyl, neboť minimálně při hraničních oficialitách
prováděných při překračování státních hranic vešel cizinec ve styk s polskými státními
orgány. Absence výtisku zprávy o Polsku ve správním spise či ojedinělost zprávy o Polsku
pořízené ministerstvem mezi jinými zprávami není podle názoru stěžovatele dostatečným
důvodem k popření důkazu zprávou provedeného, neboť tato zpráva o Polsku jako třetí
bezpečné země byla Ministerstvem vnitra v aplikační praxi použita mnohokrát, aniž by byla
zpochybněna. Stěžovatel s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 2/2003, navrhoval, aby soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě, a ani později, nevyjádřil.
Pokud jde o posouzení věci samé, jde v daném případě o aplikaci ustanovení §16
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. v jeho znění ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí, tj. ve znění před novelou zákona č. 2/2002 Sb., ve spojení s ustanovením §2
odst. 2 písm. b) téhož zákona (dále jen zákon o azylu). Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, ve znění shora uvedeném, návrh na zahájení řízení o udělení azylu se zamítne
jako zjevně nedůvodný, jestliže účastník řízení o udělení azylu přichází ze státu, který Česká
republika považuje za bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě lze tento stát za takovou zemi považovat. Podle ustanovení §2 odst. 2
písm. b) zákona o azylu bezpečnou třetí zemí se rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec
státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého
bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec
vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl
vystaven pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl. Překážky
vycestování jsou vymezeny v ustanovení §91 tohoto zákona.
V daném případě správní orgán na případ žalobce použil tzv. zkráceného řízení
v azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém svém rozsahu, tj. neprobíhal zde proces
dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného
řízení je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení
azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli tak musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu
své žádosti, aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění
země původu.
V posuzované věci správní orgán I. stupně vycházel v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2001,
č. j. OAM - 4160/VL - 14 - P18 - 2001, z ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
za bezpečnou třetí zemi považoval Polsko, když v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně
rozvedl z jakých důvodů tento závěr činí a odůvodnil i to, proč nepovažoval Polsko za zemi,
kterou žalobce ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu pouze projížděl. V daném
případě neshledal překážky vycestování podle §91 výše uvedeného zákona a zabýval se
i postupem podle §13 odst. 1, 2 a 14 zákona o azylu. Stěžovatel ve svém rozhodnutí ze dne
10. 4. 2003, č.j. OAM - 2018/AŘ - 2002, se zcela ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu
I. stupně, když dospěl k závěru, že v případě žadatele není žádná překážka, která by mu
bránila v uplatnění jeho práva požádat o azyl na území Polska (na svých právních závěrech
setrval žalovaný správní orgán, nyní stěžovatel, i v kasační stížnosti, v níž podrobně rozvedl
důvody svého postupu, jak je uvedeno výše).
.
Krajský soud v Hradci Králové však v kasační stížnosti napadeném rozsudku
nesouhlasil s postupem správního orgánu a uvedl, že považovat v souzeném případě Polsko
za tzv. bezpečnou třetí zemi vylučovalo ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu
ve znění tehdy platném (tj. před novelou zákona o azylu provedenou zákonem č. 2/2002 Sb.),
podle něhož nebylo možno za třetí bezpečnou zemi pro potřeby zákona považovat stát,
jehož územím cizinec pouze projížděl. Pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů krajský soud napadená rozhodnutí podle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc podle §78
odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatele zavázal podle §78 odst. 5 s. ř. s.
k tomu, aby věcně posoudil důvody, které žalobce uvedl v žádosti o udělení azylu a pohovoru,
a k tomu provedl důkazy zprávami o zemi původu.
V posuzované věci nutno konstatovat, že jak správní orgán I. a II. stupně, tak i krajský
soud, vycházely ze shodně zjištěného skutkového stavu zjištěného ze správního spisu.
Žalobce, který má ukrajinskou státní příslušnost, požádal v České republice o azyl. V návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 5. 2001 uvedl, že opustil svoji vlast dne
29. 4. 2001, protože odjel za prací vydělat peníze. Při pohovoru dne 22. 6. 2001 upřesnil,
že na Ukrajině je mu vyhrožováno věřiteli, neboť není schopen splatit dluhy, když si vypůjčil
peníze na pronájem bytu poté, kdy mu dům zničila povodeň v roce 1998. Proto přijel
do České republiky za matkou, která se tady provdala. Manželka se synem žijí doposud
v pronajatém bytě. Ze země původu cestoval osobním vozem přes Polsko s mužem, který
jezdí často do České republiky. Na polské hranice přijeli 29. 4. 2001 večer a Polskem
cestovali přes noc. Při tranzitu Polskem dělali zastávky, ale žalobce nikam nechodil.
O možnosti požádat o azyl v Polsku nevěděl, protože cestoval za matkou do ČR, u níž nyní
žije. Se žádostí o pomoc se na Ukrajině nikam neobrátil, protože se obával, že situace by byla
ještě horší.
Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele i rozhodnutí správního orgánu I. stupně
je patrno, že správní orgány posuzovaly důvodnost návrhu žalobce na základě zjištění,
že na území České republiky přicestoval z území Polska. Při svém rozhodování vycházely
správní orgány z informací o situaci v Polsku a dospěly k závěru, že Polsko splňuje znaky
bezpečné třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu, a to jak objektivně, tak
i subjektivně – vůči účastníku řízení. Proti tomuto závěru vznesl žalobce v žalobě námitku,
že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro to, aby bylo možno považovat Polsko
za bezpečnou třetí zemi a postupovat v řízení podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu. K názoru krajského soudu, že Polsko nemůže být pokládáno z hlediska azylových
předpisů za bezpečnou třetí zemi proto, že jím žalobce pouze projížděl, je třeba uvést,
že žalobce v průběhu své cesty mohl vejít v kontakt s orgány uvedeného státu a nic mu
nebránilo projevit vůli k zahájení azylového řízení. K případné námitce, že jednou
z podmínek, aby mohla být třetí země považována za bezpečnou ve smyslu §2 odst. 2
písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. v původním znění je to, že musí jít o zemi, kde cizinec
pobýval před vstupem na území České republiky a že několikahodinový průjezd Polskem
nemůže být v žádném případě vykládán jako pobyt, neboť výraz „pobývat“ v sobě vyjadřuje
jistou dávku trvalosti, je třeba uvést následující: výraz „pobýval“, který je užit v ustanovení
§2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. se vztahuje na osobu bez státního občanství, u níž
se bezpečnou třetí zemí rozumí stát posledního trvalého bydliště, ve kterém tato osoba
pobývala před vstupem na území státu, kde žádá o azyl. Žalobce není osobou bez státního
občanství, a proto na něho nelze tuto část ustanovení aplikovat. Z hlediska projednávané věci
je bezpečnou třetí zemí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, a nepokládá se
za ni pouze tehdy, pokud cizinec územím tohoto státu pouze projížděl. Soud nezpochybňuje
.
tvrzení žalobce, že vnitřním územím Polska automobil, jímž žalobce cestoval, pouze
projížděl, nicméně uskutečnil nejméně dvě přestávky, a to na hraničním přechodu
ukrajinsko-polském a polsko-českém. Zde nepochybně při pasové a celní kontrole vešel
žalobce v kontakt s orgány uvedeného státu a měl tudíž možnost projevit svou vůli směřující
k zahájení azylového řízení. Nedá se tedy uzavřít, že by žalobce územím uvedeného státu
pouze projížděl, když nejméně ve dvou případech zde setrval po dobu nutnou k vyřízení
pasových a celních formalit. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s výkladem termínu
„projíždět“ ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu v jeho znění před novelou
provedenou zákonem č. 2/2002 Sb. provedeným stěžovatelem, tj. jako objektivní nemožnost
cizince projevit úmysl požádat o azyl v zemi, na jejímž území se právě nacházel. Pokud však
cizinec možnost takového projevu vůle má, což je zejména případ legálního přechodu státních
hranic přes hraniční přechod, nelze ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ve znění
výše uvedeném, použít a aplikaci §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, pokud jde o bezpečnou
třetí zemi, nic nebrání. Nutno souhlasit i s názorem, že koncept bezpečné třetí země
se využije, pokud uprchlík měl na hranici či území tohoto státu příležitost vejít ve styk
s místními orgány, aby nabyl záštitu před pronásledováním. Tuto možnost žalobce
nepochybně během své cesty do České republiky měl, vzhledem k tomu, že na její území
vstoupil s platnými cestovními doklady z Polska přes hraniční přechod. Koncept bezpečné
třetí země pak dále spočívá na vyvratitelné domněnce, že na základě obecné zkušenosti právní
situace ve státě a situace v oblasti dodržování lidských práv se dá předpokládat, že v daném
státě, který má v daném případě být bezpečnou třetí zemí, může být vyloučena možnost
pronásledování ve smyslu ženevské konvence. Tato domněnka může být ovšem v konkrétním
případě vyvrácena, což však musí žadatel prokázat důvěryhodnými doklady nevzbuzujícími
pochybnosti.
Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s odůvodněním
napadeného rozsudku a vysloveným závazným právním názorem v něm obsaženým. Kasační
stížnost proto považoval za důvodnou a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud výraz „projížděl“ ve smyslu ustanovení
§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. v jeho znění před novelou provedenou zákonem
č. 2/2002 Sb. aplikoval ve shora naznačeném směru a z tohoto pohledu pak znovu posoudil,
zda postup a rozhodnutí stěžovatele byly v souladu s platnými právními předpisy, či nikoliv.
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu
.