ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.132.2000
sp. zn. 7 A 132/2000 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: K1 , zast. Prof. JUDr. Ivo Telcem, CSc., advokátem sídlem Solniční 14, 602 00
Brno, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem A. Čermáka 2a, 160 68
Praha 6 – Bubeneč, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze
dne 2. 6. 2000 a ze dne 19. 6. 2000, č. j. O-114059-96,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací částka 1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, který bude
uhrazen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 10. 7. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
19. 6. 2000, č. j. O-114059-96, kterým byl zamítnut rozklad podaný proti prvostupňovému
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. 9. 1999 a napadené rozhodnutí
o zamítnutí námitek zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Prvostupňové rozhodnutí
zamítlo námitky uplatněné podle §9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, proti zápisu zveřejněného slovního označení v grafickém provedení
přihlášeného pod sp. zn. O-114059-96, do rejstříku ochranných známek s odůvodněním,
že pro výraznou odlišnost celkového vzhledu zveřejněného označení („K1“) od namítané
slovní ochranné známky č. 150455 ve znění „K2“ v grafickém povedení, a to jak po stránce
vizuální, fonetické, tak i významové, nelze srovnávaná označení pokládat za zaměnitelná,
přičemž všeobecnou známost této namítané ochranné známky namítatel v zákonné tří měsíční
lhůtě pro podání námitek nedoložil žádnými věcnými důkazy. Proti tomuto rozhodnutí podal
přihlašovatel – žalobce rozklad, v němž namítal, že o námitkách proti zápisu zveřejněného
označení do rejstříku ochranných známek podaných dne 27. 2. 1998 bylo již jednou
rozhodnuto a to rozhodnutím o jejich zamítnutí dne 20. 1. 1999. Z odůvodnění rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví z 19. 6. 2000 vyplývá, že vychází z toho, že dne 20.
1. 1999 byl vyhotoven jen návrh rozhodnutí o námitkách proti zápisu zveřejněného označení
do rejstříku ochranných známek, který však následně nebyl v důsledku ztráty spisu žádnému
z účastníků odeslán. Rozhodnutí o námitkách tedy bylo vydáno až dne 22. 9. 1999 a dosud
nenabylo právní moci. Proto také vydal rozhodnutí, jímž se věcně zabýval problematikou,
a dospěl k závěru, že je nutno posoudit, zda je předmětné označení přihlášeno pro shodné
nebo podobné výrobky jako namítaná ochranná známka č. 150455 a zda by tedy zápisem
zveřejněného označení do rejstříku nedošlo k zásahu do zákonem chráněných práv namítatele.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001 bylo rozhodnuto o spojení
ke společnému projednání a rozhodnutí věcí vedených pod sp. zn. 7 A 132/2000 (obsahově
popsáno shora) a pod sp. zn. 7 A 133/2000 ke společnému projednání a rozhodnutí s tím,
že věc bude dále vedena pod sp. zn. 7 A 132/2000.
K původní věci 7 A 133/2000 byla podána dne 10. 7. 2000 žaloba týmž žalobcem proti
žalovanému Úřadu průmyslovému vlastnictví na přezkoumání rozhodnutí jeho předsedy
ze dne 2. 6. 2000, č. j. O-114059-96. Předmětným rozhodnutím bylo vyhověno rozkladu
podaného firmou K2, a. s. P. proti rozhodnutí prvostupňového úřadu ze dne 22. 9. 1999
o zamítnutí námitek proti zápisu zveřejněného slovního označení v grafickém provedení
přihlášeného pod sp. zn. O-114059-96, do rejstříku ochranných známek s tím, že ono
prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu projednání. Prvostupňovým
orgánem tak bylo vydáno dne 22. 9. 1999 rozhodnutí o zamítnutí námitek uplatněných podle
§9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, proti zápisu
zveřejněného slovního označení v grafickém provedení přihlášeného pod sp. zn. O-114059-96
do rejstříku ochranných známek s odůvodněním, že pro výraznou odlišnost celkového
vzhledu zveřejněného označení od namítané slovní ochranné známky č. 150455 ve znění
„K2“ v grafickém provedení a to jak po stránce vizuální, fonetické, tak i významové, nelze
srovnávaná označení pokládat za zaměnitelná, přičemž všeobecnou známost této namítané
ochranné známky namítatel v zákonné tří měsíční lhůtě pro podání námitek nedoložil
žádnými věcnými důkazy. Druhostupňové rozhodnutí vrátilo věc oddělení sporných řízení
k novému projednání, aby posoudil, zda je toto označení přihlášeno pro shodné nebo podobné
výrobky jako namítaná ochranná známka č. 150455 „K2“ a zda by tedy zápisem zveřejněného
označení do rejstříku nedošlo k zásahu do zákonem chráněných práv namítatele.
Žalobce podáním ze dne 17. 4. 2001 předložil rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 8. 3. 2001, č. j. O-114059, jímž bylo zrušeno rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 2. 2001. Tímto rozhodnutím totiž Úřad
průmyslového vlastnictví jako opožděný zamítnul rozklad podaný dne 9. 10. 2000
přihlašovatelem – žalobcem proti rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 18. 8. 2000 o zamítnutí
přihlášky slovní ochranné známky ve znění s odůvodněním, že tento rozklad byl podán až
po uplynutí zákonem stanovené jednoměsíční lhůty pro podání řádného opravného
prostředku. Žalovaný ve svém dopise ze dne 8. 12. 2000 poukazuje na to, že rozklad byl
podán včas a bude o něm znovu pojednáno, avšak nedotčeno zůstává původní, žalobou
napadené rozhodnutí ze dne 19. 6. 2000 a dále ze dne 2. 6. 2000 č. O -114059 - 96 (původní
sp. zn. 7 A 132/2000 a 133/2000). Druhostupňový orgán žalovaného pak dne 8. 3. 2001
nakonec uznal včasnost podání žalobce týkající se rozhodnutí žalovaného v I. stupni
vydaného dne 18. 8. 2000. Žalobce v podaných žalobách nesouhlasí jak
s procesním postupem žalovaného zejména pokud jde o tvrzení, že rozhodnutí úřadu ze dne
20. 1. 1999 nelze označit za platné rozhodnutí o námitkách, ale pouze za jeho návrh, tak
i pokud jde o otázku údajné zaměnitelnosti označení „K1“ a „K2“.
7 A 132/2000 - 83
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. prosince 2002 nerozhodl, převzal ji
Nejvyšší správní soud postupem §132 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
s. ř. s.), jako neskončenou věc správního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení §130 s. ř. s., podle něhož
se řízení dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li
však o věci, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém
případě správní soud postupuje podle §68 písm. b).
Poté, kdy zvláštní senát zřízený dle zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud ve správním
soudnictví, zkoumal Nejvyšší správní soud, zda je žaloba přípustná ve smyslu §65 zák.
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož se řízení v této věci nadále posuzuje. Podle
§130 odst. 1 s. ř. s. řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
tohoto zákona. V daném případě tedy šlo o rozhodování o žalobě podané proti rozhodnutí
správního orgánu, a tudíž se právní režim shora uvedený vztahuje na toto rozhodování.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě je žaloba nepřípustná
z toho důvodu, že dosud nebylo rozhodnutím správního orgánu založeno, změněno, zrušeno,
ani závažně určeno právo nebo povinnost žalobce, jak to vyžaduje ust. §65 ve svém odst. 1.
Pro toto tvrzení je třeba rekapitulace dosavadní rozhodovací činnosti žalovaného. Ten totiž
vydal nejprve dne 20. 1. 1999 rozhodnutí, jímž námitky firmy K2 a. s., zamítl a poté, kdy byl
ztracen správní spis Úřadu průmyslového vlastnictví dne 22. 9. 1999 vydal rozhodnutí
stejného obsahu, jímž zopakoval, že se námitky firmy K2 zamítají. V daném případě z obsahu
správního spisu lze vyčíst rozpor v tom, jaký osud potkalo rozhodnutí správního orgánu ze
dne 20. 1. 1999, totiž předseda úřadu jako druhostupňový orgán ve svém rozhodnutí ze dne
19. 6. 2000, jímž rozhodoval o námitkách žalobce (K1) uvedl, že dne 20. 1. 1999 byl
vyhotoven návrh rozhodnutí o námitkách proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku
ochranných známek, který však následně nebyl v důsledku ztráty předmětného spisu žádnému
z účastníků odeslán, a tedy ani doručen, a proto nemohou být doklady o doručení v tomto
spisu ani v písemné ani v elektronické formě obsaženy. Proto se také úřad nepokusil vyhledat
tyto doklady prostřednictvím pošty. Rozhodnutí bylo tedy vydáno až dne 22. 9. 1999 a
doručeno oběma účastníkům řízení (K1 i K2). Ovšem z obsahu přiloženého soudního spisu
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 33 C 189/2003 v rámci přílohy tvořené správním
spisem č. j. O-114059-96, je založen dopis zasílaný patentovým zástupcem M. F. Úřadu
průmyslového vlastnictví, označený jako rozklad proti rozhodnutí ze dne 22. 9. 1999 a jako
příloha je uvedeno také rozhodnutí ze dne 20. 1. 1999, a to podepsané vedoucím oddělení
zrušovacího a určovacího Úřadu průmyslového vlastnictví. Přitom toto rozhodnutí
je obsahově shodné s rozhodnutím, jež je založeno ve správním spise a které označuje
žalovaný jen za návrh. Za této situace je na prvním místě vypořádat se s povahou tohoto
rozhodnutí. Soud především konstatuje, že v dané věci jde o rozhodnutí vydané dne
20. 1. 1999, které je třeba označit za platný správní akt. Správní akt byl vydán, neboť správní
úřad učinil projev vůle navenek vůči adresátům, resp. je nepochybné, že tak učinil alespoň
vůči jednomu z adresátů. Nejde tedy o situaci, kde by toliko formuloval svou vůli, ale dosud ji
navenek neprojevil. Z obsahu spisu nelze prozatím dohledat, zda vskutku bylo doručováno i
druhému z účastníků, totiž společnosti K2. Jestliže se tedy žalovaný distancuje od zjišťování
okolností provázející doručování tohoto rozhodnutí v souvislosti se ztrátou spisu odvolávaje
se přitom na okolnost, že vůbec nebylo nikomu doručováno, pak tento argument nelze uznat a
bude třeba, aby se správní orgán znovu zabýval okolnostmi provázející jeho vlastní činnost po
vydání tohoto rozhodnutí, totiž bude zjišťovat, zda toto rozhodnutí bylo doručeno či nikoliv
společnosti K2.
Dále následovala rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
2. 6. 2000 a 19. 6. 2000. Obě rozhodnutí jsou společná ve svém základu, totiž obě konstatují
zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydaného dne 22. 9. 1999. Rozhodnutí ze dne
2. 6. 2000 se týká námitek firmy K2, vyhovuje se rozkladu a napadené rozhodnutí o zamítnutí
námitek společnosti K2 se zrušuje. Ve věci, o níž bylo rozhodováno dne 19. 6. 2000, jde
o námitky společnosti K1, kterým se nevyhovuje, rozklad se zamítá, avšak současně
se konstatuje shodně s obsahem rozhodnutí ze dne 2. 6. 2000, že napadené správní rozhodnutí
bylo zrušeno a věc vrácena oddělení sporných řízení k novému projednání. Za této situace se
z hlediska procesního postavení účastníků řízení tito dostávají do stádia řízení, kdy je zrušeno
rozhodnutí ze dne 22. 9. 1999, přitom zde je platné rozhodnutí ze dne 20. 1. 1999, u něhož se
bude muset správní orgán zabývat způsobem jeho doručení a v případě, že doručeno nebylo,
pak toto rozhodnutí doručit všem účastníkům řízení. Proto není splněna podmínka podle §65
odst. 1, která stanoví, že žalobně legitimován je ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládá, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.
Za této situace již nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné se zabývat věcnými
námitkami žalobce, které ve své žalobě uplatnil.
Soud nejprve musel zkoumat splnění procesních podmínek, za nichž může ve věci
jednat. V této souvislosti se zabýval povahou napadeného rozhodnutí žalovaného.
Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné
správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
ve smyslu generální klausule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která
je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené ustanovení připouští
možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí
z přezkoumání vyloučena.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání
předcházelo, soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném
subjektivním právu žalobce; nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejde ani o situaci podřaditelnou pod druhý odstavec, neboť tu není souvztažnost
mezi postupem správního orgánu, právy žalobce a nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí
žalovaného, kterým je pouze zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a kterým je věc
vrácena k novému projednání a rozhodnutí, nemění nic na subjektivních veřejných právech
účastníků správního řízení.
Soud přezkoumal v dané věci řízení před správními orgány ve všech stupních, přičemž
se zabýval především otázkou, zda tímto řízením došlo ke zkrácení nebo porušení
žalobcových subjektivních práv a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť v průběhu řízení,
v nichž byla vydána rozhodnutí, která jsou ve svém důsledku žalobou napadána, nebyla
těmito zakládána, měněna, rušena nebo závazně určována žalobcova práva nebo povinnosti.
Rozhodnutí ze dne 22. 9. 1999, vydané po té, kdy se žalovaný chybně začal domnívat,
že dosud žádné rozhodnutí nevydal, bylo zrušeno a žalobce se dostal do výchozí pozice po
vydání rozhodnutí ze dne 20. 1. 1999, které mu bylo příznivě nakloněno. Konečně žalobce
sám rovněž požadoval v podaném rozkladu ze dne 29.10.1999 zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 9. 1999. Jde tedy jen o rozdílnost důvodů, pro něž se tak stalo. Takovou možnost
však vylučuje ust. §68 písm. d) s. ř. s., podle něhož je žaloba nepřípustná, směřuje-li jen proti
důvodům rozhodnutí. Zrušením správního rozhodnutí by totiž došlo pro žalobce k nežádoucí
situaci, kdy by správní orgán znovu měl rozhodovat o rozkladu žalobce i společnosti K2 a. s.,
ačkoli rozhodnutí ze dne 22. 9. 1999 bylo po právu zrušeno, byť pro jiné důvody.
V posuzovaném případě však zůstává jediné platné rozhodnutí, a to ze dne 20. 1. 1999,
u něhož bude žalovaný zkoumat okolnosti jeho doručení.
Soud tak neshledal dostatek žalobní legitimace na straně žalobce ve smyslu ustanovení
§65 odst.1, resp. odst. 2, §68 písm. d) s. ř. s. a proto mu nezbylo, než žalobu podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč v souladu s ust. §10
odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, když
odmítnutí projednání věci je třeba v daném případě považovat pro poplatkové účely
za odpovídající zastavení řízení, neboť nemůže jít žalobci k tíži, že jeho věc nebyla
projednána do konce roku 2002.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. §60 odst.3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu