ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.151.2000:127
sp. zn. 7 A 151/2000 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. M.,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka
2a, za účasti: K. D. – P. a. s., zastoupená Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Děčín I,
Masarykovo nám. 20, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze
dne 16. 6. 2000, č. j. O - 74772 - 93,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 8. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“
nebo „ÚPV“) ze dne 16. 6. 2000, č. j. O-74772-93, kterým byl zamítnut jeho rozklad
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 23. 12. 1999 o výmazu
slovní ochranné známky č. 181783 ve znění „K.“ v grafickém provedení, a to podle §25
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. z důvodů, že jde o označení popisné, běžně užívané
v českém jazyce a nemající schopnost rozlišit výrobky a služby majitele ochranné známky od
ostatních podnikatelských subjektů.
V žalobě o osmnácti stranách žalobce namítl, že ochranná známka „K.“ byla zapsána
v rejstříku ochranných známek pod č. 181783 s právem přednosti od 29. 1. 1993 pro výrobky
a služby třídy 6, 7, 9, 11, 17, 37 a rozhodnutím o jejím výmazu byl zkrácen na svých právech.
Konkrétně namítá :
1) (bod II. žaloby)
Opomenutí účastníka řízení, pro které je třeba rozhodnutí považovat za nicotné. Návrh
na výmaz ochranné známky trpěl vadou spočívající ve vymezení účastníků řízení,
v rozhodnutí pak v rozporu s ust. §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád,
vůbec není uveden okruh účastníků, který nelze dovozovat z rozdělovníku uvedeného
až za razítkem a podpisem rozhodnutí. Rozhodnutí bylo vydáno vůči žalobci,
ač tento v době zahájení řízení účastníkem podle §38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách být nemohl. Tím mohla být jen společnost T. a. s., která v té době
byla majitelem ochranné známky, a vůči tomuto účastníku bylo také řízení zahájeno a
k návrhu se vyjádřil. Účastenství jednoho subjektu pak vylučuje účastenství jiného,
v daném případě žalobce. Žalobce se stal vlastníkem ochranné známky s účinností od
13. 10. 1998, což bylo zveřejněno ve Věstníku ÚPV č. 12 - 1998, v části B, str. 2590.
Rozhodnutí obou stupňů pak směřují jen vůči žalobci a zcela opomíjejí T. a. s., což vede
k porušení účastnických práv tohoto subjektu. Tato společnost ovšem nemůže být
žalobcem pro nedostatek procesní legitimace, neboť nemohla podat odvolání proti
rozhodnutí, které jí nebylo doručeno, a s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu ze dne
19. 11. 1992, č. j. 6 A 58/92 - 22 a ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6 A 65/94 - 19 (o nemožnosti
podání žaloby účastníkem, který ve správním řízení nepodal odvolání) sama nemá
možnost se porušení svých procesních práv dovolat. Přitom k výmazu ochranné známky
došlo ex tunc a výmazem tak bylo zasaženo i do práv předchozího majitele ochranné
známky. Vadné vymezení účastníků řízení není jen formální vadou, za kterou ji označují
důvody druhoinstančního rozhodnutí, které navíc ve výroku odkazuje pouze na ust. §59
odst. 2 správního řádu a zcela pomíjí příslušné ustanovení zákona o ochranných
známkách.
2) (bod III. žaloby)
Žalobce namítá, že rozhodnutí je nesprávně založeno na správním uvážení.
Přitom „rozlišovací způsobilost“, stejně jako „popisnost“, je jedním z pilířů,
na nichž je vybudován institut ochranné známky. Tzv. „distinktivita“ je výrazem
nemajícím oporu v zákoně a užívaným k navození dojmu o možnosti správního uvážení,
které u posuzování rozlišovací způsobilosti, jakožto neurčitého právního pojmu,
nemá místa. Neurčitý právní pojem, poté, co byl interpretován, a za situace, kdy dopadá
na daný případ, je přezkoumatelný soudem, kdežto správní uvážení jen v omezené
podobě. Označení buď rozlišovací schopnost má, nebo nemá, a úvahy o míře
či dostatečnosti rozlišovací způsobilosti nemají oporu v zákoně.
3) (bod IV. žaloby)
Rozhodnutí je třeba považovat za nezákonné i proto, že žalovaný po obdržení návrhu
na výmaz ochranné známky seznal možný důvod, pro který by mohl známku vymazat
i z moci úřední, a přesto neznemožnil její současný převod z T. a. s. na žalobce. Tím
vlastně potvrdil její zápisnou způsobilost. Nevymazal-li ovšem ochrannou známku proti
jejímu předešlému majiteli, nemohl tak učinit ani následně proti žalobci.
4) (bod V. žaloby)
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dále spočívá v tom, že žalovaný neuvedl rozdíl v přístupu
k aplikaci pojmů „rozlišovací způsobilost“ a „popisnost“ při posuzování při zápisu
ochranné známky a při jejím výmazu. Vyložit to lze jen tak, že žalovaný ad hoc zpřísnil,
resp. zúžil výklad známkoprávních předpisů a tytéž skutečnosti interpretoval dvojím
způsobem. Zpřísnění přístupu nedává oprávnění ke zpětnému vymazávání již zapsaných
ochranných známek, v daném případě na újmu žalobce. Takováto retroaktivita
je nepřijatelná.
5) (bod VI. žaloby)
Nezákonnost je třeba podle žalobce spatřovat i v překročení striktní dikce zákona
o ochranných známkách, jakoby rozlišovací způsobilost spočívala i v aplikaci účelových
přívlastků (určitému výrobci či poskytovateli a odlišení od jiných výrobců
či poskytovatelů). K tomu odkazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 1996
k OZ - 65471 - 91. Z toho plyne, že není-li přihlášené označení dlouhodobě používáno
jinými výrobci, je schopno odlišit výrobky přihlašovatele a plnit tak základní funkci
ochranné známky.
6) (bod VII. žaloby)
Podle dosavadní známkoprávní praxe je výraz „K.“ označením sugestivním a jeho
známkoprávní způsobilost proto podle §4 písm. a) zákona č. 174/1988 Sb. vůbec nebylo
třeba dokládat, a tedy nebylo možné pro nedostatek zápisné způsobilosti ani známku
vymazat. Výraz „K.“ je výrazem popisujícím výrobce kabelů, obdobných výrobků a jejich
komponentů a montovaných výrobků tyto prvky obsahujících. Žalovaný ovšem s tímto
výrazem zachází, jako by byl popisným výrazem pro výrobky kabelů, pro výrobky
obdobné, jejich komponenty a montované výrobky tyto prvky obsahující. Jestliže
popisnost výrazu pro výrobky a služby je důvodem zápisné nezpůsobilosti, která může být
překonána doklady o předchozím užívání, pak výraz popisující výrobce důvodem zápisné
nezpůsobilosti být nemůže. Rozdíl mezi označením pro výrobek popisný a mezi
označením výrobce navozujícím představu určitých výrobků je výrazem tzv. sugestivním
a nemůže být známka vymazána pro popisnost.
7) (bod VIII. žaloby)
Žalovaný se vůbec nevyjádřil k rozkladovému tvrzení žalobce o exkluzivní rozlišovací
způsobilosti, resp. distinktivitě v době zápisu ochranné známky, neboť tehdy nebylo
žádného podnikatele v České republice, který by v obchodním jménu prioritně používal
označení „K.“, a to ani navrhovatel výmazu. I resortní literatura popírá originalitu
označení jako podmínku rozlišovací způsobilosti. Popisnost proto nemusí mít za následek
nedostatek rozlišovací způsobilosti. Např. označení „Dobrá voda“ není spotřebitelem
chápáno jako popis vlastností vody, ale jako označení výrobce.
8) (bod IX. žaloby)
Žalovaný pochybil i ve vymezení pojmu „účel výrobku“ a nevypořádal se s rozkladovou
námitkou, že za označení postrádající rozlišovací způsobilost se pokládají
především označení vytvořená z údajů sloužících v obchodě k označení druhu, jakosti,
účelu a hodnoty výrobku. Nelze totiž vycházet z pojmů zákona č. 137/1995 Sb.,
které ust. §2 - 4 zákona č. 174/1988 Sb. neobsahovalo.
9) (bod X. žaloby)
Navrhovatel výmazu v průběhu výmazového řízení užil nátlaku na žalobce podáním
trestního oznámení, navíc v návrhu na výmaz i v trestním oznámení argumentoval
odlišným posouzením ochranné známky. To je zřejmé z trestního oznámení vedeného
u PČR OŘ II. odd. SKP, Praha 3.
10) (bod XI. Žaloby)
Rozhodnutí žalovaného zcela opomíjí skutečnost, že v době zápisu ochranná známka měla
fakticky prioritní způsobilost mezi podnikateli a je vyloučeno, aby totéž označení právně
rozlišovací způsobilost nemělo a fakticky ji mělo.
11) (bod XII. žaloby)
Rozhodnutí zasáhlo do hmotných práv žalobce, když na základě rejstříkového zápisu
převodu ochranné známky od předchozího majitele žalobce zaplatil dohodnutou kupní
cenu, což by se nestalo, pokud by původní vlastník nebyl v řízení opomenut. Mířil-li
návrh proti účastníku, který nebyl pasivně legitimován, mělo být řízení zastaveno.
Závěrem žalobce shrnuje, že přesto, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné,
autoritativně se dotýká jeho práv a povinností, které v dobré víře nabyl převodem ochranné
známky. Z těchto důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 13. 9. 2000 označil tuto za místy
nesrozumitelnou a k věci samé uvedl, že se ve výmazovém řízení zabýval schopností
ochranné známky plnit její základní funkci, tj. schopností rozlišit výrobky konkrétního
podnikatelského subjektu od subjektů jiných. Návrh totiž sledoval právě výmaz
pro nedostatek rozlišovací způsobilosti či schopnosti individualizovat výrobky či služby
ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Žalobní námitky zcela popírají smysl ust. §25 zákona
o ochranných známkách, pokud by žalobce měl pravdu, nebylo by možno nikdy zapsanou
známku vymazat. Řízení o výmazu není opravným prostředkem, proto je možné způsobilost
známky k zápisu znovu posuzovat. Žalovaný došel k závěru, že slovní označení „K.“ bez
dalších rozlišovacích prvků není schopno funkci ochranné známky plnit, neboť se jedná o
obecný pojem místa, kde se vyrábějí, popř. skladují kabely, elektrické vodiče a další podobné
výrobky, a proto je pojmem popisným, neschopným rozlišení výrobců či poskytovatelů
služeb. Nepřesné označení majitele ochranné známky v návrhu je formální vadou, která
nemohla způsobit nezákonnost rozhodnutí, protože ke zhojení vady došlo v průběhu řízení a
známka byla specifikována tak, že nemohla vzniknout pochybnost o předmětu řízení. Podle
§38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. je účastníkem řízení vždy majitel ochranné známky.
Nabytí ochranné známky žalobcem (bod II. žaloby) v průběhu výmazového řízení patří zcela
do soukromé sféry žalobce a předchozího majitele; žalovanému tak nelze vytýkat, že tento
převod dopustil. V důsledku změny majitele se stala veškerá vyjádření původního
majitele irelevantními a na jeho místo nastoupil žalobce. V procesních náležitostech
druhoinstančního rozhodnutí žalovaný nepochybil, jde o řízení podle §53 a násl. správního
řádu. V pojmech „distinktivita“ (bod III. žaloby) a „exkluzivní distinktivita“ lze přisvědčit
žalobci, že je zákon neužívá, žalobce z nich ovšem rovněž vychází, stejně jako popírá
možnost správního uvážení a sám k němu nabádá. Rozsah správního uvážení je dán zákonnou
normou vymezující ochrannou známku jako označení sloužící k rozlišení výrobků nebo
služeb pocházejících od různých podnikatelů. Tvrzení žalobce v bodě VII. žaloby, že výraz
„kabelovna“ neevokuje výrobky, ale výrobce, je mylné. Samotné slovo „kabelovna“ bez
dalšího rozlišení nemůže být ze své podstaty vztaženo pouze k jednomu konkrétnímu
subjektu. K bodu VIII. žaloby uvádí žalovaný, že rozhodující je základní smysl a účel
ochranné známky, tj. není nutná novost ani původnost označení, ale určitá míra originality či
spíše právě rozlišovací schopnosti označení ke konkrétnímu subjektu, potřebná z hlediska
ochrany spotřebitele, který si musí ochrannou známku spojit s konkrétním výrobcem či
poskytovatelem služeb. K bodu X. žaloby žalovaný konstatuje, že není oprávněn hodnotit
trestněprávní ani nekalosoutěžní aspekty věci. Bod XI. žaloby obsahuje subjektivní rozbor
pojmu „rozlišovací způsobilost“ žalobce, který však pro žalovaného není rozhodný, neboť on
je orgánem, kterému posouzení tohoto aspektu svěřil zákon. Nelze přičítat žalovanému,
že žalobce nabyl ochrannou známku v průběhu výmazového řízení (bod XII. žaloby). Správní
rozhodnutí obou stupňů byla v době svého vydání řádně adresována žalobci jako majiteli
ochranné známky a odůvodnění rozkladového rozhodnutí se dostatečně vypořádalo se všemi
argumenty žalobce a obsahuje i úvahy, které k výmazu ochranné známky vedly. Žalovaný
v řízení neporušil zákon ani nepřekročil meze správního uvážení, jeho rozhodnutí se opírá o
spolehlivě zjištěný skutečný stav věci. Proto navrhuje zamítnutí žaloby.
Žalobce podáním ze dne 22. 9. 2000 doplnil, že trestní oznámení navrhovatele výmazu
skončilo usnesením Policie ČR ze dne 28. 8. 2000 o odložení věci, v němž je výslovně
uvedeno, že se nejedná o trestný čin. Toto usnesení je potvrzením žaloby v tom,
že navrhovatel výmazu uvedl rozdílná tvrzení v návrhu na výmaz a v trestním oznámení,
a potvrzením žalobního tvrzení o dobré víře žalobce při nabytí ochranné známky.
Kopii usnesení připojil. V podání ze dne 18. 10. 2000 replikoval žalobce k vyjádření
žalovaného, že žalovaný zaměňuje hmotněprávní cesi práv k ochranné známce s univerzální
sukcesí ve správním řízení, úvaha soudu pak je na místě i tam, kde správnímu orgánu
nepřísluší správní uvážení a že výmazové řízení systematicky nepatří k řízení o zápisu
ochranných známek.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla
podle §132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu
soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního
řádu správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím
správního orgánu. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 6. 2003 žalobu odmítl
podle §46 odst. 2 s. ř. s., v dalším řízení ovšem zvláštní senát zřízený podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, usnesení o odmítnutí žaloby
zrušil a rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 16. 6. 2000, č. j. O - 74772 - 93, ve věci výmazu slovní
ochranné známky „K.“ v grafickém provedení zapsané v rejstříku ochranných známek pod
č. 181783, je soud ve správním soudnictví (č. j. Konf 5/2005 - 10 ze dne 19. 5. 2005). Proto
Nejvyšší správní soud pokračoval v řízení o žalobě.
S ohledem na pokračování v řízení podle jiného procesního předpisu, než v době
podání žaloby, vyzval soud účastníky k předložení důkazních návrhů a označení zúčastněných
osob. Současně vyzval k vyjádření navrhovatele výmazu předmětné ochranné známky,
zda hodlá v řízení uplatňovat práva zúčastněné osoby. Žalovaný k výzvě soudu odkázal
na svá předchozí vyjádření a správní spis. Navrhovatel výmazu ochranné známky
K. D. - P. a. s. uplatnil právo na postavení zúčastněné osoby, věcně se nevyjádřil.
Žalobce podáním ze dne 9. 8. 2005 zopakoval a pozměnil na 21 stranách žalobní
argumentaci a doplnil návrh důkazů. Zejména poukázal na výpis z obchodního rejstříku,
z něhož je zřejmé, že navrhovatel výmazu název „K.“ učinil součástí svého obchodního jména
až dne 20. 5. 1993; ochranná známka „K.“ však byla zapsána do rejstříku ochranných známek
již dne 29. 1. 1993. Navrhl provedení důkazů (přílohy č. 2 - 1, přičemž přílohy č. 2 - 7 jsou
dokumenty obsažené ve správním spise včetně rozhodnutí, příloha č. 8 protokol PČR, příloha
č. 9 souhrn judikátů a komentářů, příloha č. 10 již usnesení PČR o odložení trestního
oznámení, příl. č. 11 výpis z obchodního rejstříku týkající se navrhovatele výmazu).
Poukazuje na novou právní úpravu ochranných známek zákonem č. 441/2003 Sb., podle
něhož se musí souzená věc řídit, a uvádí, že proto nebude třeba obsáhle zkoumat kazuistiku
původní žaloby. Zejména je třeba vycházet z jeho ust. §52 odst. 1 o důvodech neplatnosti
ochranné známky a ust. §32 odst. 2 vylučujícího výmaz ochranné známky zapsané v rozporu
s ust. §4 písm. b) nebo c) tohoto zákona v případě, že známka po zápisu získala rozlišovací
způsobilost pro výrobky, pro které byla zapsána. Navrhovateli výmazu bylo na prospěch
vymazání ochranné známky z rejstříku a záměrně zmařil, aby známka získala uvedenou
rozlišovací způsobilost, což naplňuje podmínka ust. §36 odst. 3 občanského zákoníku.
Žalobce opakuje žalobní námitky s tím, že výtka proti opomenutí účastníka T. a. s. nyní
odpovídá ust. §34 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., nedostatek podmínek pro výmaz ust. §32
odst. 1, 2, 4 písm. b), c), d) zákona č. 441/2003 Sb., dále komentuje důvody návrhu výmazu a
podaného neúspěšného trestního oznámení, když podotýká, že je minoritním akcionářem
společnosti navrhovatele preferujícím dohodu. Žalobce shrnuje znovu žalobní argumentaci
ústící v návrh na zrušení rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v dalším písemném vyjádření k žalobě ze dne 18. 8. 2005 zopakoval
argumentaci z předchozího vyjádření se shodným návrhem na zamítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí
v rozsahu a mezích žaloby (§75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek souhlasu účastníků řízení
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Na překážku rozhodování bez jednání nejsou ani žalobcem učiněné
důkazní návrhy; pokud by soud prováděl důkazy, musel by tak učinit při jednání
(§77 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však neshledal důvod k jejich provedení. Doklady
pro věc podstatné jsou obsahem správního spisu. Důkaz výpisy z obchodního rejstříku
ani usnesením PČR o odložení trestního oznámení neshledal soud za potřebné provádět.
Ve správním spise je založena přihláška ochranné známky ze dne 10. 2. 1993
s přílohami, podaná fi G., zast. p. J. M., dne 2. 5. 1994 byla podána žádost o změnu v podané
přihlášce, která mj. spočívala ve změně názvu přihlašovatele na J. M. – K. G. Datum zápisu
je v evidenci uvedeno 16. 12. 1994, právo přednosti vyznačeno od 29. 1. 1993. Dne
18. 1. 1996 byla podána žádost o převod ochranné známky (č. zápisu 181783) z majitele J. M.
na nabyvatele T. a. s. (oba se stejným sídlem B. 105, P. 3), nedatovanou žádostí s vyraženým
datem podání 3. 3. 1998 bylo požádáno o převod ochranné známky (č. zápisu 181783)
z T. a. s. na J. M. (opět shodná sídla), připojena byla smlouva o převodu ochranné známky ze
dne 26. 6. 1997 a zápis z valné hromady T. a. s. ze dne 25. 6. 1997. Dne 26. 5. 1998 podal
navrhovatel K. D. – P. a. s. návrh na výmaz ochranné známky „K.“ č. 181783, a to proti
majiteli J. M. s odůvodněním, že ochranná známka v rozporu s ust. §25 odst. 1 písm. a)
zákona č. 137/1997 Sb. postrádá rozlišovací schopnost individualizovat zboží a služby, které
mají být chráněny. V důvodech návrhu je uvedeno, že ochranná známka není distinktivní, ale
pouze popisná a že „kabelovna“ je obvyklý výraz pro závod nebo oddělení na výrobu kabelů.
Chránění tohoto výrazu by vylučovalo užívání zcela běžných pojmů odvozených od slova
kabel, přitom takové označení nese řada podniků. Připojen byl posudek Ústavu pro jazyk
český ze dne 18. 5. 1998, č. j. 85/98 o tom, že jde o běžné označení v českém jazyce. Podle
výpisu z obchodního rejstříku název navrhovatele (obchodní jméno) byl zapsán s účinností od
20. 5. 1993 - dříve K. 1 D. a. s. Dále byly připojeny výpisy z obchodního rejstříku, z nichž je
patrno, že 2 subjekty mají slovo „K.“ přímo v obchodním jménu, 10 subjektů slovo „K. 1“ a
57 subjektů slovo „kabel“ nebo jeho odvozeniny. Návrh byl doručen k vyjádření T. a. s. dne
3. 7. 1998. Dne 28. 7. 1998 sdělila JUDr. B., že byla zmocněna jednat jménem T. a. s. ve věci
ochranné známky (je zřejmé i ze spisu ÚPV) a že podle žádosti o převod ochranné známky
doručené ÚPV dne 3. 3. 1998 je nabyvatelem J. M., který ji rovněž výslovně zmocnil
k zastupování před Úřadem, plnou moc doložila. Dne 23. 12. 1999 vydal Úřad průmyslového
vlastnictví rozhodnutí zn. O - 74722, jímž se podle §25 odst. 1 písm. a) zákona
č. 137/1995 Sb. ochranná známka č. 181783 vymazává, rozhodnutí bylo doručeno JUDr. B.
a navrhovateli. V rozhodnutí je uvedeno, že ochranná známka byla zapsána za účinnosti
zákona č. 174/1998 Sb., o ochranných známkách a ust. §4 písm. a) tohoto zákona vylučovalo
zápis ochranné známky bez rozlišovací způsobilosti nebo tvořené převážně popisnými údaji.
Daná ochranná známka je tvořena slovem v češtině zcela běžným, sloužícím v obchodě
k určení druhu zboží i určení účelu výrobků, je tedy označením popisným. Rozkladem se
J. M. domáhal zrušení rozhodnutí o výmazu, v něm namítl nedostatky návrhu (uvedení
majitele ochranné známky), vady řízení (opomenutí T. a. s.), věcně pak namítl, že označení
„K.“ získalo pro něho jako podnikatele rozlišovací schopnost užíváním v obchodním styku,
a že ÚPV nesprávně vyložil pojmy a nesprávně uvážil o naplnění podmínek výmazu.
Předseda ÚPV rozhodnutím ze dne 16. 6. 2000, č. j. O - 74772 - 93 podle §59 odst. 2
správního řádu rozklad zamítl. V záhlaví uvedl, že je rozhodováno o rozkladu podaném J. M.
proti rozhodnutí ÚPV ze dne 23. 12. 1999 o výmazu slovní ochranné známky č. 181783.
Rozhodnutí stojí na obdobných důvodech jako rozhodnutí prvostupňové, a to že podle §4
písm. a) zákona č. 174/1988 Sb. se jedná o označení bez rozlišovací způsobilosti, tvořené
převážně popisnými údaji. Současně nebylo prokázáno, že by se ve smyslu §8
vyhl. č. 187/1988 Sb. jednalo o označení příznačné, neboť nebyly doloženy potřebné doklady.
Dané označení nemá rozlišovací způsobilost, jde o běžně užívané slovo, a ve vztahu k výrobci
je jeho význam popisný. Ochranná známka tak je nedistinktivní a nemůže plnit základní
funkci ochranné známky a neslouží účelu, pro který byl institut ochranné známky zřízen.
Takový nedostatek nemůže být zhojen, a ochranná známka byla zapsána jen v důsledku
pochybení Úřadu. Převod práv k ochranné známce byl zapsán ke dni 13. 10. 1998, tedy po
podání návrhu. Proto ÚPV jednal s T. a. s. jako s majitelem a nemohl opomenout jeho
účastnická práva. Rozhodnutí pak bylo vydáno vůči subjektu, který v době jeho vydání
majitelem ochranné známky byl. Formální vada byla tak v průběhu řízení zhojena a
nezpůsobila nezákonnost rozhodnutí.
V prvé řadě je třeba vymezit, podle kterého zákona byla věc posuzována
a zda a jaký význam pro posouzení soudem má nová právní úprava. Žalovaný napadené
rozhodnutí vydal za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
přičemž prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno před novelou provedenou zákonem
č. 116/2000 Sb., která ovšem na řízení v dané věci neměla vliv. Podle §25 odst. 1 zákona
č. 137/1995 Sb. se ochranná známka vymaže, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby
nebo z vlastního podnětu Úřad zjistí, že : a) známka byla zapsána v rozporu s tímto zákonem.
Podle §42 odst. 2 tohoto zákona se vztahy z ochranných známek zapsaných před účinností
tohoto zákona řídí ustanoveními tohoto zákona a vznik těchto vztahů, jakož i nároky
z nich vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona se posuzují podle předpisů platných
v době jejich vzniku. Soulad či rozpor zápisu dané ochranné známky se zákonem
je proto třeba posuzovat podle zákona předchozího, tj. podle zákona č. 174/1988 Sb.,
o ochranných známkách. Poukazuje-li žalobce ve svém podání ze dne 9. 8. 2005 na zákon
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, jako na zákon, podle něhož je třeba žalobu posoudit, a na konkrétní ustanovení
tohoto zákona, z nichž je třeba vycházet, nelze mu přisvědčit. Soud podle §75 odst. 1 s. ř. s.
vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu; stejná zásada platila i v době podání žaloby (§250i odst. 1
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002). Vzhledem k tomu,
že rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci, mohla by nová právní úprava mít vliv
na posouzení návrhu jen v dalším řízení po jeho zrušení, a to v mezích daných ustanovením
§52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. Soud, který nenahrazuje rozhodnutí správního orgánu
svým rozhodnutím a neposuzuje věc podle skutkového a právního stavu v době vydání
rozsudku, pak k nové právní úpravě v daném případě nepřihlíží. Ve světle uvedených
předpisů pak Nejvyšší správní soud zkoumal zákonnost postupu i rozhodnutí žalovaného,
když závěry jsou uvedeny podle jednotlivých žalobních námitek, ovšem v pořadí
jejich logické souslednosti a návaznosti:
Za přednostní je třeba považovat žalobní námitku ad 1): pokud by totiž bylo napadené
rozhodnutí nicotné, pak by nebylo ani možno vážit naplnění námitek ostatních a soud
by tuto nicotnost podle §76 odst. 2 s. ř. s. vyslovil. Důvodem pro takové rozhodnutí soudu je,
že správní rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Za důvod
nicotnosti stávající judikatura považuje nedostatky natolik zásadní a zřejmé, že po účastnících
nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali (např. rozhodnutí NSS ze dne
18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003 - 213, zveřejněno pod č. 212/2004 Sb. NSS). Žalobce
za důvod nicotnosti označil porušení účastnických práv společnosti T. a. s. i svých vlastních.
V návrhu na výmaz ochranné známky podaný dne 26. 5. 1998 navrhovatel označil
za jejího majitele J. M. Náležitosti návrhu byly stanoveny v §13 odst. 1 vyhlášky ÚPV
č. 213/1995 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách, a podle písm. b) tohoto
ustanovení mezi ně patřilo uvedení názvu a sídla, nebo jména a adresy majitele ochranné
známky. Podle odst. 4 téhož ustanovení Úřad vyzve majitele, aby se k návrhu vyjádřil. Návrh
byl doručen k vyjádření společnosti T. a. s., jehož zástupkyně, která byla rovněž zástupkyní
žalobce, sdělila Úřadu, že dne 3. 3. 1998 bylo požádáno o převod ochranné známky ze
společnosti T. a. s. na J. M., který je od tohoto data nabyvatelem ochranné známky. Podle
§19 odst. 1 zákona o č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, může majitel ochranné
známky převést ochrannou známku pro všechny výrobky a služby, pro které je zapsána, nebo
pro jejich část, písemnou smlouvou na jinou fyzickou nebo právnickou osobu, jestliže tyto
výrobky nebo služby jsou k datu uzavření smlouvy předmětem jejího podnikání. Smlouva o
převodu ochranné známky nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku
ochranných známek. Podle shodného vyjádření žalobce i žalovaného došlo k zápisu do
rejstříku ochranných známek dne 13. 10. 1998, tedy po podání návrhu a před vydáním
rozhodnutí Úřadu. V době podání návrhu tedy byl evidovaným majitelem ochranné známky
T. a. s., navrhovatel v návrhu označil za majitele J. M. Řízení o výmaz ochranné známky
podle §25 může být buď návrhové, nebo zahájené na základě vlastního podnětu Úřadu.
V daném případě šlo o řízení návrhové. Zjistil-li Úřad, že jeden z údajů uvedených v návrhu
neodpovídá skutečnosti, mohl v souladu s ust. 38 odst. 5 zákona č. 137/1995 Sb. vyzvat
navrhovatele k odstranění vady. Tento postup je však na místě jenom tam, kde neúplnost či
vada podání znemožňuje pokračování v řízení. Uvedení majitele ochranné známky v návrhu
je sice jeho povinnou náležitostí, ovšem okruh účastníků výmazového řízení není vymezen
obsahem návrhu, ale je dán zákonem. Podle §38 odst. 1 cit. zákona je účastníkem řízení
majitel ochranné známky, o níž má být řízení vedeno. Účastníkem řízení tak ze zákona byla
společnost T. a. s. Za takové situace lze dospět k závěru, že vada návrhu spočívající
v nesprávném označení majitele ochranné známky neznemožňovala pokračování v řízení.
Společnost T. a. s. však v průběhu řízení převedla ochrannou známku na J. M. a tudíž přestala
splňovat podmínky účastníka tohoto řízení. Došlo tak k situaci, kdy se majitelem ochranné
známky stal ten, kdo za něho byl označen v návrhu na zahájení řízení. Nerozhodné jsou
všechny žalobní námitky porušení účastnických práv společnosti T. a. s. Žalobou totiž podle
§247 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném v době podání žaloby) musí žalobce tvrdit porušení
svých práv rozhodnutím správního orgánu. Cituje-li žalobce např. rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 11. 1992, č. j. 6 A 58/92 - 22 (zveřejněno v časopise Správní právo
č. 4/93 pod č. 8), opomíjí první právní větu tohoto judikátu, v níž je uvedeno: Ve správním
soudnictví při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud poskytuje
ochranu pouze subjektivním právům žalobcovým. Pokud se žalobce dovolá u soudu ochrany
pro práva cizí, musí být řízení o žalobě zastaveno, stejně tak tvrdí-li žalobce, že bylo porušeno
právo jeho, ač vpravdě o jeho právo vůbec nešlo; v těchto případech je žaloba podána
neoprávněnou osobou. Žalobce se tedy nemůže domáhat ochrany porušených práv společnosti
T. a. s., která ostatně pouze mohla postrádat ukončení řízení vůči ní, a navíc občanský soudní
řád i jí tehdy zajišťoval možnost ochrany jejích práv postupem podle §250b odst. 2. Pokud
jde o její práva, která by mohla být dotčena výmazem ochranné známky z titulu předchozího
vlastnictví, pak zákon o ochranných známkách v řízení o výmaz účastenství předchozích
majitelů ochranných známek nepředpokládá. Lze tedy z žalobních námitek vážit jen tvrzené
porušení práv žalobce. V důsledku podaného návrhu bylo zahájeno řízení o výmaz ochranné
známky a toto zahájení řízení bylo Úřadem oznámeno subjektu, který byl ze zákona
účastníkem řízení jako majitel ochranné známky. V průběhu řízení jím však být přestal a
ponechat je třeba při tomto přezkumu stranou skutečnost, že vůči subjektu, jemuž bylo
zahájení řízení oznámeno, nebylo toto nijak ukončeno. S touto námitkou úzce souvisí i část
námitky ad 11), že řízení proti účastníku, který nebyl pasivně legitimován, mělo být
zastaveno; nejde o zásah do práv žalobcových. Stejně tak s nedostatkem porušených práv
jiného subjektu nelze spojovat porušení práv žalobce spočívajících v převodu ochranné
známky v průběhu řízení o její výmaz. Smlouva o převodu ochranné známky byla uzavřena
před zahájením výmazového řízení a před zápisem převodu do rejstříku ochranných známek
byla existence výmazového řízení známa jak převodci tak i nabyvateli, což je zřejmé
z vyjádření jejich společné zástupkyně ze dne 28. 7. 1998.
Bylo tu tedy vedeno správní řízení a v jeho průběhu oznámil jiný subjekt, že na něho
smluvně byla převedena práva z ochranné známky a také se v průběhu řízení stal majitelem
této známky. Převodem práv k ochranné známce pak nabyl žalobce práv s ochrannou
známkou spojených (§13 - 15 zákona č. 137/1995 Sb.), pokud jde o řízení, která by případně
ohledně ochranné známky nebo v souvislosti s ní byla vedena, mohl by se stát jejich
účastníkem jen jako procesní nástupce, tzn. že se mohl stát účastníkem jen těch řízení,
které procesní nástupnictví předpokládají. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že účastenství
jednoho subjektu vylučuje účast subjektu jiného. Řízení by mohlo být vedeno i s více
účastníky (např. pokud by bylo sporné, kdo je majitelem ochranné známky), přičemž ovšem
jen vůči majiteli by bylo možno rozhodnout o výmazu a vůči ostatním účastníkům by bylo
řízení ukončeno jen rozhodnutím procesním (a jak výše uvedeno, porušení práva společnosti
T. a. s. na řádné ukončení řízení vůči ní není žalobce oprávněn namítat a soud k této námitce
také nepřihlíží). Otázkou pak je, zda v daném případě přicházelo v úvahu procesní
nástupnictví tohoto nového subjektu (J. M.), či zda bylo na místě řízení ukončit. Zákon o
ochranných známkách, stejně jako správní řád výslovně procesní nástupnictví neřeší. Správní
teorie však právní nástupnictví ve správním řízení nevylučuje, rozlišuje však jeho možnost
podle charakteru řízení. Ve správním řízení zakončeném vydáním správního aktu ad
personam tuto možnost nepřipouští, oproti tomu ve správním řízení vztahujícím se k věci - ad
rem, toto nástupnictví připouští. Tedy pro případ, že je určitá osoba účastníkem řízení jen
proto, že je nositelem určitých práv, pak s převodem těchto práv dojde i ke změně účastenství
v řízení, které se ve věci těchto práv vede. Např. Komentář Správního řádu, Vopálka,
Šimůnková, Šolín, C. H. Beck 1999 nevylučuje procesní nástupnictví ve správním řízení
(pokud není vyloučeno zákonem), když za rozhodnou považuje možnost uplatnění
účastnických práv v tom časovém úseku správního řízení, ve kterém subjekt postavení
účastníka řízení měl. V daném případě zákon o ochranných známkách procesní nástupnictví
sice neupravoval, ale ani nevylučoval, přičemž z povahy věci je třeba řízení o výmazu
ochranné známky považovat za řízení směřující ad rem. Procesní nástupnictví zde proto nelze
považovat za vyloučené a účastník řízení, jemuž bylo zahájení tohoto řízení oznámeno, také
v průběhu řízení sdělil, že majitelem ochranné známky je někdo jiný. Stejně tak by toto
oznámení mohlo být považováno za oznámení učiněné žalobcem, neboť zástupkyně T. a. s.
současně oznámila, že zastupuje i žalobce, a to doložila plnou mocí. Žalobce ovšem žalobou
vůbec nenamítá porušení svých účastnických práv v řízení (tedy např. nedostatek vyrozumění
o návrhu na výmaz a nemožnost se k němu vyjádřit před vydáním rozhodnutí I. stupně) a soud
není oprávněn tyto vady specifikovat a zkoumat na základě vlastního poznání o stavu řízení.
Přičítat to skutečnosti, že oba subjekty byly zastoupeny stejnou zástupkyní, a tedy žalobce
ve skutečností tímto postupem újmu neutrpěl, by bylo pouhou spekulací. Žalobce ovšem
namítá nedostatek náležitostí rozhodnutí vydaných v obou stupních, a to ve vtahu
k identifikaci účastníků řízení. Jde o náležitost vyplývající z ust. §47 odst. 5 správního řádu.
V rozhodnutí I. stupně ze dne 23. 12. 1999 je v úvodu konstatován jednak J. M., jednak K. D.,
v záhlaví rozhodnutí jsou oba subjekty uvedeny opět, a to ve vztahu k jejich procesnímu
postavení navrhovatele a majitele ochranné známky. Vzhledem k tomu, že správní řád
nestanoví, kde mají být účastníci řízení v rozhodnutí uvedeni, lze tím považovat literu zákona
za naplněnou. V rozhodnutí druhého stupně ze dne 16. 6. 2000 takto účastníci plně vymezeni
nejsou a žalobci lze jistě přisvědčit, že uvedení účastníků řízení v rozhodnutí není splněno
jejich uvedením v rozdělovníku obsaženém za konečnými náležitostmi rozhodnutí. Ovšem
v záhlaví rozhodnutí je uvedeno, že je vydáváno rozhodnutí ve věci rozkladu podaného
majitelem ochranné známky J. M. a z toho je jistě zřejmé, že žalobce zde je jako účastník
řízení specifikován dostatečně. Ani v tom soud neshledal důvod tvrzené nicotnosti rozhodnutí,
ale ani nezákonnosti, která by mohla být důvodem k jeho zrušení. Nebylo žádného důvodu
k tomu, aby mezi účastníky řízení byl uveden T. a. s., který své postavení v průběhu řízení
pozbyl a o jehož možných porušených právech platí to, co již bylo uvedeno výše. Z dalších
formálních nedostatků je žalovanému vytýkáno, že rozkladové rozhodnutí poukazuje jen na
ust. §59 odst. 2 správního řádu a zcela pomíjí příslušné ustanovení zákona o ochranných
známkách. Uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, je náležitostí výroku
rozhodnutí (§47 odst. 2 správního řádu). V rozhodnutí, kterým se ochranná známka
vymazává, je třeba uvedením právního předpisu jistě rozumět uvedení předpisu, podle něhož
tak Úřad činí. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí také je výslovně uvedeno ust. §25
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Jde o vymezení dostačující a také správné. Jiná je
situace u rozhodnutí odvolacích (rozkladových). Ta jsou rozhodnutím jednak o důvodnosti
odvolání (rozkladu), jednak o správnosti přezkoumávaného rozhodnutí (neboť podle §59
odst. 1 správního řádu není odvolací orgán rozsahem odvolání vázán). Ustanovení o
odvolacím řízení se přitom přiměřeně vztahují i na řízení o rozkladu (§61 odst. 3 správního
řádu), který se v daném případě podává na základě ust. §38 odst. 7 zákona o ochranných
známkách. V odvolacím řízení pak lze rozhodnutí opřít jen o rozhodnutí procesní (§61, §59
správního řádu), neboť rozhodnutí prvního a druhého stupně tvoří jeden celek (jinak by tomu
bylo pouze, pokud by v odvolacím řízení bylo rozhodnutí ve výroku změněno, což není daný
případ). Napadenému rozhodnutí by tak mohlo být jen vytknuto, že mimo ust. §59 odst. 2
správního řádu nezmiňuje i ust. §61 spr. ř., což samo o sobě není pochybením, pro které by
bylo třeba rozhodnutí zrušit. Pokud jde tedy o žalobní námitku nedostatků náležitostí
rozhodnutí, vymezení účastníků a nerespektování jejich práv v řízení, neshledal ji soud
důvodnou. Vážit přitom mohl jen tvrzené porušení žalobcových práv, když jiné nedostatky,
které by vedly k vyslovení nicotnosti rozhodnutí z moci úřední, neshledal (§76
odst. 2 s. ř. s.).
Námitka ad 3) vytýká žalovanému, že v průběhu výmazového řízení provedl zápis
převodu ochranné známky do rejstříku ochranných známek, ač tak učinit neměl,
a pokud tak učinil, tak tím fakticky potvrdil její zápisnou způsobilost. Zákon č. 137/1995 Sb.
nijak neomezuje možnost převodu ochranných známek, s výjimkou podmínky odpovídajícího
předmětu podnikání nabyvatele, a pro účinnost tohoto převodu vůči třetím osobám stanoví
podmínku zápisu do rejstříku ochranných známek (§19 odst. 1). Jiné než uvedené podmínky
(kromě náležitostí žádosti - §10 vyhl. č. 213/1995 Sb.) není Úřad povinen zkoumat;
není tedy ani povinen zkoumat zápisnou způsobilost převedené ochranné známky. Skutečnost,
že je vedeno řízení o výmazu této ochranné známky, nemá na možnost zápisu do rejstříku
ochranných známek vliv. Jistě je Úřad i při zápisu převodu povinen postupovat
podle obecných principů řádné správy, a i když to není jeho zákonnou povinností, bylo
by lze očekávat vyrozumění nabyvatele ochranné známky o tom, že je zahájeno řízení
o výmaz této známky, aby nebyl na svých právech poškozen. V daném případě však
toho nebylo třeba, neboť nabyvatel s touto skutečností obeznámen byl (viz podání
jeho zástupkyně ze dne 28. 7. 1998) a ničeho z ní ve vztahu k zápisu převodu nevyvodil.
Zápis převodu ochranné známky tak měl vliv jen na okruh účastníků výmazového řízení,
v němž změna majitele respektována byla. Zápis převodu ochranné známky se tedy nijak
neodrazil na zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a skutečnost, že byl poveden zápis
převodu do rejstříku ochranných známek, nijak nevylučuje posouzení zápisné způsobilosti
ochranné známky ve zvláštním řízení; proto soud tuto námitku neshledal důvodnou. Stejně
tak nelze přiznat důvodnost ani části žalobní námitky ad 11) vytýkající Úřadu, že v důsledku
převodu ochranné známky byl žalobce poškozen zaplacením kupní ceny - i tomu mohl
žalobce zabránit při vědomosti o výmazovém řízení před tím, než byl převod zapsán.
Navíc ani tato skutečnost by neměla vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí,
případná škoda by musela být řešena cestou nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem.
Zápisnou způsobilost ochranné známky pak bylo třeba zkoumat v mezích daných
zákonem č. 174/1988 Sb. Ten stanovil v §2, že ochranná známka je slovní, obrazové,
prostorové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby
pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a je zapsáno v rejstříku
ochranných známek. Podle §4 písm. a) cit. zákona bylo ze zápisu do rejstříku vyloučeno
označení, které nemá rozlišovací způsobilost nebo které tvoří převážně popisné údaje,
ledaže by bylo prokázáno, že se označení pro výrobky nebo služby přihlašovatele stalo
příznačným. Tyto podmínky byl Úřad oprávněn zkoumat v rámci řízení o výmaz ochranné
známky. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že žalovaný nebyl oprávněn posuzovat znovu
podmínky zápisu ochranné známky, když jednou byla shledána způsobilou k zápisu s tím,
že jiný výklad by znamenal zpřísnění podmínek na základě nového zákona a jeho
nepřípustnou retroaktivitu (část námitky ad 4). Zákon č. 137/1995 Sb. svěřil ustanovením
§25 Úřadu pravomoc kdykoliv znovu přezkoumat soulad zápisu ochranné známky
se zákonem. To znamená, že zápisná způsobilost zapsané ochranné známky může být,
ať k návrhu nebo z moci úřední, zpochybněna a Úřad je oprávněn ji znovu posoudit.
Jistě by tak nemohl učinit podle kritérií, které zákon v době zápisu neznal. V daném případě
tomu tak ovšem nebylo, neboť žalovaný vycházel z podmínek stanovených v době zápisu
citovaným ustanovením zákona č. 174/1988 Sb. K námitce ad 2) lze uvést, že pojem
„rozlišovací způsobilost“ ani „popisnost“ v zákoně ani ve vyhlášce č. 187/1988 Sb., o řízení
ve věcech ochranných známek, definován nebyl. Jedná se o pojmy, jejichž význam
je z jazykového hlediska celkem neproblematický, jiná je otázka posouzení, zda ochranná
známka tyto vlastnosti má či nikoliv; z tohoto hlediska je třeba je považovat za tzv. „neurčité
pojmy“, neboť nejen nejsou definovány, ale jejich přesná definice by byla velmi obtížná.
Správní uvážení (diskreční pravomoc), tj. zákonem povolená volná úvaha správního orgánu,
znamená volbu mezi možnými řešeními a soudem přezkoumatelné je správní uvážení
pouze omezeně (k tomu srovnej např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992,
č. j. 6 A 6/92 - 3 a ze dne 17. 12. 1993, č. j. 6 A 33/92 - 11 nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46). V daném případě taková
možnost správnímu orgánu ale zákonem dána není - jen v tom lze ovšem dát za pravdu
žalobci oproti vyjádření žalovaného. Od správního uvážení je totiž třeba odlišit úvahu
správního orgánu o naplnění podmínek zákona a hodnocení důkazů, a tedy i úvahu o naplnění
neurčitého právního pojmu. V tomto případě úvaha správního orgánu přezkumu soudu plně
podléhá. Nelze z ničeho dovodit, že žalovaný postupoval v daném případě cestou správního
uvážení, k tomu neměl zákonem vytvořený prostor. Hodnotil pouze skutečnosti z hlediska
naplnění zákonných podmínek a vyložil naplnění pojmů, které jsou pro rozhodnutí,
k němuž byl oprávněn, rozhodné. Možnost správního uvážení není tak navozen užíváním
pojmu „distinktivita“, neboť z něho by nic takového nebylo možno dovodit. Je ovšem
pravdou, že se jedná o pojem, který rozhodný zákon nezná. V literatuře, judikatuře i praxi
je však tohoto pojmu dlouhodobě užíváno, a to ve stejném smyslu jako pojmu „rozlišovací
způsobilost“ (ostatně v tomto významu ji užívá i žalobce). To odpovídá i významu slova,
jaký je mu přiřazen ve slovnících (např. Ilustrovaná encyklopedie, Encyklopedický
dům s. r. o., Praha 1995, Slovník cizích slov, Ottovo nakladatelství s. r. o. Praha 2000,
Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2001). Pokud tedy pojmu „distinktivita“
nedává žalovaný jiný obsah, než je schopnost označení rozlišit výrobky a služby, nevybočuje
nijak z mezí zákona. V daném případě v rozhodnutí prvoinstančním tento pojem není užit
vůbec, v rozhodnutí druhoinstančním jen v konstatování tvrzení navrhovatele a dále v závěru,
že ochranná známka je nedistinktivní a distinktivitu nezískává ani tmavým podkladem
a že ji ochranná známka neměla ani v době zápisu. Přitom tohoto pojmu užívá při hodnocení
rozlišovací způsobilosti, tedy způsobilosti odlišit danou ochrannou známkou výrobky
nebo služby jejího přihlašovatele - plně v mezích zákona a v mezích podmínek, které je Úřad
oprávněn posuzovat. Rozhodnutí nijak nehodnotí míru rozlišovací způsobilosti, ale vychází
z toho, že ji daná ochranná známka nemá a neměla. Dostatečnost rozlišovací schopnosti
je zmíněna jen při vysvětlení obecného pojetí tohoto pojmu, bez závěrů k danému případu,
u něhož je nepochybně vyjádřen nedostatek rozlišovací způsobilosti. Z užívání žalobou
kritizovaného pojmu žalovaným tak nelze ve prospěch žalobce ničeho vytěžit.
Námitkou ad 4) žalobce napadá nerespektování rozdílů mezi pojmy „rozlišovací
způsobilost“ a „popisnost“, při posuzování při zápisu ochranné známky a při jejím výmazu.
Zákon č. 174/1988 Sb. v §2 považuje schopnost odlišit výrobky či služby od různých
výrobců či poskytovatelů služeb za základní vlastnost ochranné známky,
přičemž v ust. §4 písm. a) vylučuje ze zápisu, tedy určuje, že tuto podmínku nesplňují,
označení bez rozlišovací způsobilosti nebo označení tvořená převážně popisnými údaji.
Nejde tedy o pojmy totožné, přičemž označení tvořená převážně popisnými údaji jsou
ze zápisu vyloučena i v případě, že by snad sama o sobě byla schopna rozlišení výrobků
či služeb. K závěru o zápisné nezpůsobilosti stačí naplnění jednoho z těchto pojmů.
Prvostupňové rozhodnutí vychází ze závěru o jednoznačné popisnosti označení,
druhostupňové rozhodnutí se výslovně plně ztotožňuje se závěry prvostupňového rozhodnutí
a současně poukazuje na neschopnost označení individualizovat výrobky či služby jejího
majitele, a to v rozporu s ust. §2 zákona č. 174/1988 Sb. (tedy ve vztahu k obecnějšímu
požadavku na nezbytnost odlišitelnosti výrobků a služeb). To nelze považovat za zaměnitelné
užívání zákonných pojmů a není to na újmu srozumitelnosti či zákonnosti napadeného
rozhodnutí. Odlišný způsob interpretace pojmů při rozhodování o zápisu ochranné známky
a při rozhodování o jejím výmazu je logický, opak by totiž zcela vylučoval možnost výmazu
podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Takový postup sám o sobě není dokladem
o účelovém zpřísnění výkladu známkoprávních předpisů v případě žalobce; ten ani netvrdí
nic, z čeho by bylo možno dovodit, že žalovaný v jeho případě takto postupoval.
K tomu by totiž musel doložit, že v době, kdy ochranná známka byla zapsána, se jednalo
o výklad všeobecně akceptovaný v rozhodovací činnosti Úřadu a nikoliv o exces
v posouzení - z toho vychází žalovaný tvrdící, že podmínky zápisu ochranné známky nebyly
splněny v době, kdy byla zapsána.
Odkazuje-li žalobce v námitce ad 5) na rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 5. 1996 k OZ - 65471 - 91 a dovozuje-li z něho překročení dikce zákona užitím účelových
přívlastků vztahujících rozlišovací způsobilost k určitému výrobci a k odlišení od jiných
výrobců, nelze s ním souhlasit. Citované rozhodnutí skutečně obsahuje závěr o tom,
že přihlašované označení musí být příznačné právě jen ve vztahu k výrobkům přihlašovatele,
ovšem s tím, že pokud přihlašované označení bylo užíváno více výrobci téhož druhu zboží
(zde označení „EXTRA SPECIAL“ a výrobci kávy), jde o označení vyloučené ze zápisu.
Nelze z toho však dovodit závěr, který činí žalobce, a to, že pokud by dané označení užíval
sám, může plnit funkci ochranné známky. To žalobce tvrdí i v souvisících námitkách ad 7)
a ad 10). Výluka zápisu popisného označení podle §4 písm. a) zákona č. 174/1988 Sb.
se skutečně neuplatní tam, kde přihlašovatel prokáže, že se toto označení stalo příznačným
pro jeho výrobky či služby. Podmínky příznačnosti byly stanoveny v §8 vyhlášky
č. 187/1988 Sb., konstatuje je i žalovaný v napadeném rozhodnutí s tím, že je žalobce
nesplnil. Tyto podmínky by musely být splněny v době zápisu ochranné známky. To ze spisu
nevyplývá a v rozkladu žalobce je pouze argumentováno tím, že majitel ochranné známky
(firma J. M. – K. G.) od r. 1995 má ve Slovenské republice zapsanou ochrannou známku
„K K“. V tom naplnění podmínek příznačnosti spatřovat nelze, navíc jde o jiné znění
ochranné známky, jiného majitele a tedy ani není třeba poukazovat na dispozice s ochrannou
známkou a změny majitelů v rozhodné době. Také, jak již bylo uvedeno, popisnost označení,
které je zcela běžně užívaným slovem, brání ztotožnění s výrobky určitého výrobce, tedy
nemůže plnit účel ochranné známky.
Rozhodnutí obou stupňů se s tímto tvrzením, byť stručně, vypořádala, vycházejíce
z posouzení označení jako natolik popisného, že vylučovalo zhojení zápisné nezpůsobilosti
příznačností označení. Nerozhodná je žalobní argumentace, že označení „K.“ v době zápisu
ochranné známky podle obchodního rejstříku neužíval jiný podnikatel. Důvodem zápisné
nezpůsobilosti nebyla kolize s názvem jiného podnikatele ve smyslu §4 odst. d) zákona
č. 174/1988 Sb.
Žalobní námitka ad 6) poukazuje na skutečnost, že popisnost označení se nevztahuje
k výrobkům, ale k výrobci, jde tedy o označení výrobce pouze navozující představu určitých
výrobků, a tedy označení sugestivní. Je-li výraz „K.“ označením sugestivním, nebylo třeba
podle žalobce vůbec zápisnou způsobilost tohoto označení dokládat. Zákon o sugestivních
označeních nehovoří a nelze dospět k závěru, že u takových označení není třeba zkoumat
zápisnou způsobilost. Sugestivní označení, tedy označení asociující u spotřebitele určitou
představu o výrobku a jeho výrobci, mohou i nemusí splňovat podmínky zápisu. Zákon
popisnost jako důvod výluky zápisu nevztahuje pouze k výrobku a nelze hovořit o tom, že
v daném případě jde o popisnost ve vztahu k označení konkrétního výrobce. Výraz
„kabelovna“ je běžně užívaným slovem, a ani neměl vztah k přihlašovateli ochranné známky
v tom smyslu, že by mohl asociovat představu o něm jako o konkrétním výrobci a odlišovat
jej od výrobců jiných, jak je stanovena základní podmínka ochranné známky v §2 a jaký je i
smysl ochranných známek vyjádřený v §1 zákona č. 174/1988 Sb. V daném případě se
jednalo o slovní grafickou ochrannou známku tvořenou jedním slovem „K.“. Důvody zápisné
nezpůsobilosti v prvostupňovém rozhodnutí vycházejí z toho, že jde v češtině o zcela běžné
slovo, označující závod nebo oddělení závodu na výrobu elektrických vodičů nebo kabelů.
V tom odkazují na odborné vyjádření Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky
ze dne 18. 5. 1998 vycházející z citace Slovníku spisovného jazyka českého (Academia Praha
1989). Z toho důvodu je třeba označení považovat za popisné a zcela nezpůsobilé k odlišení
výrobků. Druhostupňové rozhodnutí se s touto argumentací ztotožnilo s tím, že takové
označení není schopno individualizovat výrobky a služby jejího majitele. Tento výklad soud
jako zákonu odpovídající akceptuje. Rozlišovací schopnost označení postrádá nejen ve vztahu
k okruhu spotřebitelů daného zboží, ale všeobecně, neboť je tvořeno v češtině obvyklým
slovem s jednoznačným významem a tento význam s výrobky, pro které je určeno, plně
souvisí.
V námitce ad 8) žalobce žalovanému vytýká užití pojmů, které zákon č. 174/1988 Sb.
neznal a užívá je až zákon č. 137/1995 Sb., a to při argumentaci pojmem „účel výrobku“.
Žalovaný se pak také nevypořádal s obdobnou rozkladovou námitkou. Žalobci lze přisvědčit,
že v prvostupňovém správním rozhodnutí je uvedeno, že za označení postrádající rozlišovací
způsobilost se pokládají především označení, která jsou vytvořena výlučně z údajů
sloužících v obchodě k určení druhu, jakosti, účelu a hodnoty výrobku, druhostupňové
rozhodnutí - tedy konečné rozhodnutí, vůči němuž podle §247 odst. 2 občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002 mohla směřovat žaloba - již tuto argumentaci
neobsahuje. Přitom skutečně takové hodnocení odpovídá ust. §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 137/1995 Sb., předchozí a pro posouzení rozhodný zákon o ochranných známkách
takové pojetí neznal. To ovšem neznamená, že žalovaný posuzoval zápisnou způsobilost
podle zákona, který na věc vztáhnout nemohl. Argumentace není uvedena jako znění zákona,
ale jako výkladové pravidlo, a mimo to důvodem, proč bylo předmětné označení označeno
za vyloučené ze zápisu, tento výklad nebyl. Neúplnost argumentace žalovaného ve vztahu
k této rozkladové námitce sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí není.
Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného je zcela bez významu
tvrzení o nátlaku navrhovatele výmazu v průběhu výmazového řízení na žalobce podáním
trestního oznámení - námitka ad 9). Žalobce neučinil v řízení pod tíhou trestního oznámení
žádný úkon, který by mu byl k tíži, nerozhodný je i obsah trestního oznámení, neboť sama
skutečnost jeho existence ani v něm obsažená tvrzení se do rozhodnutí žalovaného
nijak nepromítla. Úřad rozhodoval na základě návrhu na výmaz a naplnění podmínek
pro výmaz ochranné známky posuzoval v mezích rozhodného zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí žalovaného nicotným
ani nezákonným, stejně tak jako nezjistil vady řízení, které by měly vliv na zákonnost
rozhodnutí. Proto žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce neměl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému náklady řízení přesahující jeho běžnou úřední činnost
nevznikly; soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení podle téhož ustanovení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu