ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.186.2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
L. k. s., zastoupeného JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská
3, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, za účasti Mgr. E. P., zastoupeného Mgr. Davidem Maříkem, advokátem
se sídlem Praha 2, Americká 35/177, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 18. 8. 2000, č. j. O-141774-99,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 8. 2000,
č. j. O-141774-99 a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 10. 2. 2000,
sp. zn. O-141774 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku
4225 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 24. 10. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 8. 2000,
č. j. O-141774-99, kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“ nebo „ÚPV“) ze dne 10. 2. 2000, jímž bylo
podle §10 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále též „zákon“
nebo „známkový zákon“), zastaveno řízení o jeho námitkách proti zápisu označení „L.“
přihlášeného dne 9. 4. 1999 pod č. 141774.
Žalobce v žalobě namítá nesprávnou aplikaci známkového zákona. V řízení o zápisu
ochranné známky „L.“ pro třídy 16, 35, 41, 42 dle mezinárodního třídění výrobků a služeb
podle Niceské dohody podal dne 27. 9. 1999 námitky podle §9 odst. 1 písm. d) známkového
zákona s návrhem na zamítnutí přihlášky v části požadující zápis ochranné známky pro třídy
35 a 42. Později zjistil, že nedopatřením jako přílohu nepřipojil některé písemnosti
prokazující jím poskytované obchodní služby, a proto opomenuté listiny sám, bez výzvy, dne
27. 10. 1999 doplnil. Přitom se jednalo jen o kopie faktur a nikoliv o doklady znemožňující
projednání námitek, a jejich absence nemohla být důvodem pro zastavení řízení. Podle názoru
žalobce žalovaný porušil zákon tím, že věcně neprojednal jeho argumenty a své rozhodnutí
opřel o ustanovení §9 odst. 2 zákona o ochranných známkách, které bylo do tohoto zákona
vloženo až zákonem č. 116/2000 Sb. nabývajícím účinnosti dne 10. 5. 2000. Rozhodnutí o
rozkladu bylo vydáno až po pěti měsících od jeho podání, což je v rozporu s ust. §3 odst. 3
správního řádu. Dané ustanovení nelze považovat za pouhou deklaraci bez právní závaznosti,
jde o závažnou vadu řízení, stejně tak jako jí je porušení ust. §49 správního řádu o lhůtách.,
kterého se žalovaný dopustil, aniž žalobce jako účastníka řízení vyrozuměl o nemožnosti
rozhodnout v zákonné lhůtě a jejích důvodech. Ust. §10 odst. 2 zákona v době podání
námitek nemělo na mysli možnost zastavení řízení pro nedostatek dokladů, resp. z důvodů
jejich doložení po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek. Žalobce i nadále tvrdí, že jeho
námitky byly podány v souladu s ust. §10 odst. 2, §38 odst. 1, 5, 6, 8 zákona o ochranných
známkách a §19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a proto zastavení řízení
považuje za neoprávněné. Úřad byl povinen vyzvat účastníka podle §19 odst. 3 správního
řádu k odstranění vad, pokud se domníval, že námitky nemají veškeré potřebné náležitosti a
zároveň jej poučit o významu neodstranění vad pro další řízení. Zákonná ustanovení platná
v době podání námitek žádným způsobem nedeklarují přípustnost zastavení řízení v případě,
že námitky budou z vlastní iniciativy doplněny o některé předepsané náležitosti po uplynutí
lhůty. Úřad tak zastavil řízení z důvodu, který v zákoně v rozhodné době nebyl uveden.
Navíc poukazuje na skutečnost, že ani zákon ani prováděcí vyhláška nespecifikovaly,
jaké konkrétní důkazy mají být předloženy k prokázání faktického poskytování služeb, to bylo
ponecháno na libovůli účastníka. Zjištěný skutkový stav nemohl být podkladem pro aplikaci
hmotněprávního předpis tak, jak učinil žalovaný. Z toho důvodu považuje za nezákonná
rozhodnutí vydaná v obou stupních řízení a navrhuje jejich zrušení a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval v souladu se zákonem.
Samotný výpis z obchodního rejstříku není postačujícím dokladem k projednání námitek
podaných z důvodů shodnosti obchodního jména namítatele se zveřejněným označením,
neboť musí být doložen rozsah výrobků či služeb fakticky poskytovaných. Pochybení žalobce
ve včasném nedoložení dokladů jde k jeho tíži. Uznání námitek bez dokladů by bylo značně
tvrdé vůči přihlašovateli. K tvrzení o porušení správního řádu žalovaný poukazuje
na skutečnost, že ve známkovém řízení je jeho užití výslovně v daném případě vyloučeno.
Své rozhodnutí proto považuje za odpovídající zákonu a navrhuje zamítnutí žaloby.
Žalobce replikoval, že nikdy nezpochybňoval podmínku doložení rozsahu výrobků
či služeb fakticky poskytovaných ve smyslu §4 odst. 5 vyhlášky č. 213/1995 Sb.,
ale je názoru, že jen skutečnost dodatečného doložení těchto dokladů není zákonným
důvodem pro zastavení řízení; resp. že tomu tak nebylo před novelou zákona účinnou
od 10. 5. 2000. Z rekapitulace časového sledu je zřejmé, že námitky byly podány, v I. stupni
o nich bylo rozhodnuto, a rozklad byl podán, před účinností této novely. Rozhodnutí
o rozkladu bylo vydáno až po předmětné novele, ale jen z toho důvodu, že žalovaný rozklad
ve zcela jednoduché věci vyřizoval 5 měsíců, což žalobce považuje za zcela účelové.
Pokud by žalovaný mínil zastavit řízení z důvodů v zákoně jasně nedefinovaných, postupoval
by při interpretaci zákona v rozporu s názorem Vrchního soudu v Praze uvedeným v rozsudku
ze dne 24. 6. 1994, č. j. 6A 59/93 - 43. Napadené rozhodnutí je tak i v rozporu s ust. čl. 2
odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla
podle §132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu
soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního
řádu správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 6. 2003 žalobu odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s., v dalším řízení ovšem zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, usnesení o odmítnutí žaloby zrušil a rozhodl,
že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 18. 8. 2000, č. j. O-141774-99, ve věci zápisu ochranné známky „L.“
do rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví. Proto Nejvyšší správní soud
pokračoval v řízení o žalobě.
S ohledem na pokračování v řízení podle jiného procesního předpisu, než v době
podání žaloby, vyzval soud účastníky k předložení důkazních návrhů a označení zúčastněných
osob. Současně vyzval k vyjádření přihlašovatele předmětné ochranné známky, zda hodlá
v řízení uplatňovat práva zúčastněné osoby. Žalovaný k výzvě soudu odkázal na svá
předchozí vyjádření a správní spis. Přihlašovatel ochranné známky uplatnil právo
na postavení zúčastněné osoby, věcně se nevyjádřil.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 9. 4. 1999 podal Mgr. E. P. Úřadu přihlášku
ochranné známky slovní „L.“ pro výrobky a služby třídy 16 (papír a výrobky z papíru,
kancelářské potřeby), 35 (inzertní a reklamní činnost), 41 (výchovná a zábavní činnost), 42
(různé). Podáním ze dne 27. 9. 1999, podaným na poštu dne 14. 10. 1999, doručeným Úřadu
dne 15. 10. 1999, vznesl žalobce podle §9 odst. 1 písm. d) zákona námitky proti zápisu této
ochranné známky do rejstříku ochranných známek s tím, že jeho obchodní jméno je shodné se
zveřejněným označením a současně že poskytuje služby, které jsou zařazeny do stejných tříd,
a to třídy 35 a 42. Jedná se mj. o reklamní činnost a reprografické práce (tř. 35) a obchodní
činnost, provoz tržišť, hlídaného parkoviště a provoz garáží (tř. 42), což dokládá přílohami.
Jako příloha je uvedena plná moc, výpis z obchodního rejstříku a „písemnosti“. V připojeném
výpisu z obchodního rejstříku komanditní společnosti L. k. s. je jako předmět podnikání
uvedena koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, provoz tržišť, reprografické
práce, provoz hlídaného parkoviště, opravy motorových vozidel, provoz garáží a reklamní
činnost. Jiné přílohy (mimo plné moci) fakticky připojeny nebyly. Podáním ze dne
21. 10. 1999 doručeným úřadu 29. 10. 1999 byly námitky doplněny opomenutými
písemnostmi, a to třemi fakturami za pronájem reklamních ploch ze dne 30. 9., 15. 1.,
21. 4. 1999, kopií účtenky za kopírování ze dne 19. 10. 1999, účtenkou za prodej obuvi ze dne
19. 10. 1999, dodacího listu za nákup drogistického zboží ze dne
14. 10. 1999, fakturo za nákup drogistického zboží bez data, kopií stvrzenky o zaplacení
parkovného ze dne 18. 10. 1999, souhlasem ČNB ze dne 25. 7. 1997 a dalšími listinami
souvisícími se zřízením a provozem směnárny. Na výzvu k vyjádření přihlašovatel upozornil
na nedostatek dokladů, v dalším vyjádření na jejich opožděné dodání a skutečnost,
že neprokazují činnost alespoň dva roky před podáním přihlášky, a navíc se jedná o služby,
kterých se přihláška netýká. Rozhodnutím Úřadu ze dne 10. 2. 2000 bylo řízení o námitkách
podle §10 odst. 2 zákona zastaveno s odůvodněním, že důkazní materiály byly zaslány až po
uplynutí zákonné lhůty k podání námitek, a námitky tak v rozporu s ust. §4 odst. 5
vyhl. č. 213/1995 Sb. nebyly doloženy rozsahem výrobků či služeb fakticky poskytovaných
podnikem pod obchodním jménem. Rozklad žalobce ze dne 3. 3. 2000 stál na argumentaci,
že namítatel nebyl vyzván k odstranění vad podání ani upozorněn na důsledky nevyhovění
výzvě, námitky byly podány v zákonné lhůtě a dodatečné doložení dokladů nemůže být
důvodem k zastavení řízení. V řízení byl vyzván k vyjádření přihlašovatel a dne 2. 5. 2000
sdělil výhrady obdobné jako k námitkám samým. Po projednání v odborné komisi Předseda
ÚPV vydal dne 18. 8. 2000 žalobou napadené rozhodnutí, kterým rozklad podle §59 odst. 2
správního řádu zamítl a rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil. V důvodech uvedl, že slovní
označení „L.“ bylo zveřejněno dne 14. 7. 1999 a poslední den lhůty k podání námitek byly
tyto podány, ovšem bez příloh, u jejichž označení v námitkách ani nebylo možno seznat,
o jaké se jedná. K dokladům doručeným po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek nebylo
možno přihlížet. V rozhodnutí o rozkladu bylo argumentováno zákonem č. 137/1995 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, při citaci ust. §9 odst. 2, 3 zákona je uvedeno, že k námitkám
uplatněným po lhůtě se nepřihlíží a totéž platí i o důkazech, jimiž jsou námitky podepřeny.
Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí
v rozsahu a mezích žaloby (§75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, žaloba je v podstatné míře
důvodná. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek souhlasu účastníků řízení
podle §51 odst. 1 s. ř. s.
Zákonem účinným v době podání námitek, byl zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, v průběhu řízení skutečně byl, a to dvakrát, změněn. V době podání námitek platil
zákon v původním znění a podle §9 odst. 1 písm. d) zákona proti zápisu zveřejněného
označení do rejstříku mohl ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u Úřadu zdůvodněné
námitky podnikatel, zapsaný před datem podání přihlášky do obchodního nebo obdobného
rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné
se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné nebo podobné výrobky nebo poskytuje
stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné označení přihlášeno, nebo jsou takové
výrobky předmětem jeho obchodní činnosti. Novely provedené zákonem č. 199/1991 Sb.
a zákonem č. 116/2000 Sb. se tohoto ustanovení nedotkly. Podle §9 odst. 2 zákona lhůtu
k podání námitek nebylo možno prodloužit. Zákonem č. 116/2000 Sb., kterým se mění
některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, ovšem byl vložen do ust. §9 nový
odst. 2, podle něhož se k námitkám uplatněným po lhůtě nepřihlíží, a to platí i o důkazech,
jimiž byly námitky podepřeny. Z odst. 2 se stal odst. 3 beze změny obsahu. Zákon
č. 116/2000 Sb. nabyl účinnosti dnem jeho vyhlášení, tj. dnem 10. 5. 2000. V době podání
námitek a rozhodnutí Úřadu tedy zákon neobsahoval ustanovení o tom, že k později
uplatněným důkazům se nepřihlíží. Vyhláška č. 213/1995 Sb., k provedení zákona
o ochranných známkách, vydaná Úřadem průmyslového vlastnictví na základě
zmocnění v §41 zákona, stanovila v §4 odst. 1 náležitosti námitek proti zápisu
ochranné známky do rejstříku ochranných známek, s tím, že podle §2 osoba, která uplatňuje
námitku, prokazuje odůvodněnost svého podání doklady, o něž námitku opírá.
Podle odst. 5 cit. ustanovení v případě, že je námitka podána z důvodu shodnosti
či zaměnitelnosti s obchodním jménem, je podnikatel povinen doložit, že byl zapsán
do obchodního či jiného obdobného rejstříku, popřípadě byl zřízen před vznikem práva
přednosti pro zveřejněné označení, a doložit rozsah výrobků či služeb fakticky poskytovaných
podnikem pod tímto obchodním jménem. V době podání námitek tedy žalobce mohl podat
námitky v zákonné lhůtě a musely obsahovat náležitosti stanovené v §4 odst. 1, 5 prováděcí
vyhlášky. To koresponduje i procesní úpravě vyplývající z ust. §38 odst. 6 zákona, podle
něhož Úřad v řízení rozhoduje na základě důkazů, které na podporu svých tvrzení předkládají
účastnící řízení. Pro řízení o ochranných známkách platil podle §38 odst. 8 zákona správní
řád, pokud zákon nestanovil jinak a s výjimkami ustanovení o přerušení řízení, čestném
prohlášení, lhůtách pro rozhodnutí a opatření proti nečinnosti.
Je tedy zřejmé, že žalobce podal námitky v zákonné lhůtě, ovšem až po jejím uplynutí
doložil doklady, které byly náležitostí námitek; přitom nejde zjevně o opomenutí v připojení
těchto dokladů k námitkám, protože některé z dodatečně předložených dokladů jsou datovány
až po podání námitek, tudíž v době jejich podání neexistovaly.
Otázkou však je, zda za této situace důvodů mohl Úřad řízení o námitkách zastavit,
tedy zda daná úprava znamenala koncentraci námitek ve lhůtě a po jejím uplynutí nebylo
možno vadu spočívající v nedoložení dokladů odstranit. Podle §10 odst. 1 zákona Úřad
přezkoumá, zda námitky byly podány oprávněnou osobou v zákonné lhůtě a zda jsou
odůvodněny a doloženy doklady, které umožňují jejich projednání. Podle §10 odst. 2 zákona
úřad zastaví řízení o námitkách, jestliže námitky byly podány opožděně, neoprávněnou
osobou, bez odůvodnění, popřípadě nejsou-li doloženy doklady umožňujícími
jejich projednání. Tato úprava platila jak v době podání námitek, tak v době vydání správních
rozhodnutí obou stupňů. Úřad v prvostupňovém rozhodnutí z tohoto ustanovení vycházel;
za důvod pro zastavení považoval skutečnost, že nebyly splněny náležitosti stanovené
v §9 odst. 1 písm. d) zákona a v §4 odst. 5 prováděcí vyhlášky, tj., že doklady nebyly
předloženy v zákonné lhůtě.
Při řešení dané otázky lze poukázat na konstantní judikaturu Vrchního soudu v Praze.
Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 1. 1999, č. j. 6 A 74/1997 - 17 : Pojmovým
znakem "koncentrační zásady" je vždy rozlišení vlastního procesního instrumentu
(zpravidla nejrůznějších forem opravného prostředku) od jeho skutkových a právních důvodů
a zákonné stanovení, že v určité lhůtě se již také musí zformovat okruh buď skutkových
nebo právních výtek (nebo obojích) s tím, že po uplynutí této lhůty už nemá předestření
nových skutkových tvrzení nebo nových právních důvodů právní význam. Institut námitek proti
zápisu zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek (§9 a násl. zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách) nebyl zbudován na koncentrační zásadě; uplatnil-li
kdo proti zápisu námitky, a nebyly-li tu důvody pro zastavení takového řízení
podle §10 odst. 2 zákona, mohl namítatel i po lhůtě k námitkám určené rozhojnit skutkové
i právní důvody námitek, jimiž proti zápisu brojil. Vrchní soud zde poukázal na skutečnost,
že koncentrační zásada ze zákona (a samozřejmě tím méně z prováděcí vyhlášky) nevyplývá a
z ust. §9 odst. 2 vyplývá jen obvyklá legislativní konstrukce, že totiž tříměsíční lhůtu
k podání námitek nelze prodloužit. Koncentrační zásada musí být zákonem formulována
výslovně, protože jde o prolomení obecných procesních principů. Stejně tak v rozsudku
ze dne 30. 4. 2001, č. j. 6 A 65/4998 - 18 Vrchní soud v Praze vyslovil: Institut námitek
proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek (§9 a násl. zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách) není zbudován na koncentrační zásadě;
je-li v tříměsíční zákonné lhůtě uplatněna zdůvodněná námitka podle §9 odst. 1 písm. d)
uvedeného zákona, lze i po uplynutí uvedené lhůty předložit další doklady k doložení rozsahu
výrobků fakticky poskytovaných podnikem pod zapsaným obchodním jménem.
Právě tyto rozsudky Vrchního soudu vedly ke změně právní úpravy a zákonem č. 116/200 Sb.
bylo námitkové řízení výslovně podrobeno koncentrační zásadě. To znamená, že před touto
novelou podmínkou projednatelnosti námitek nebylo, aby doklady vymezené v §4 odst. 5
prováděcí vyhlášky byly předloženy v zákonné lhůtě k podání námitek a že nebylo možno
řízení zastavit jen proto, že tyto doklady byly zaslány později. V daném případě se tak stalo
z vlastní iniciativy namítatele krátce po uplynutí lhůty a v každém případě před zastavením
řízení. I za situace, kdy by tomu tak nebylo, je Nejvyšší správní soud názoru, že se jednalo o
vadu podání, k jejímuž odstranění měl být namítatel jako účastník řízení (§38 odst. l zákona)
vyzván podle §38 odst. 5 zákona a poučen o hrozbě zastavení řízení při nevyhovění výzvě.
V době, kdy rozhodoval Předseda ÚPV o podaném rozkladu tak již platilo ustanovení
§9 odst. 2 zákona po zmíněné novele, podle něhož se zásada koncentrace vztahovala
i na důkazy, jimiž byly námitky podepřeny a žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu
také na novém znění rozhodného ustanovení stojí.
Zbývá tak posoudit, zda Předseda ÚPV mohl při svém rozhodnutí vycházet z této nové
úpravy, která nabyla účinnosti v době po podání rozkladu. Podle §38 odst. 8 zákona pro
řízení o rozkladu platí správní řád a podle §61 odst. 3 se přiměřeně užije ustanovení o
odvolacím řízení. Podle §59 odst. 1 správního řádu je odvolací orgán povinen přezkoumat
napadené rozhodnutí v celém rozsahu; je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě
zjištěné vady odstraní. Podle §59 odst. 2 spr. řádu může odvolací (rozkladový) orgán
zamítnout odvolání (rozklad) a prvostupňové rozhodnutí potvrdit jen pokud není důvod k jeho
změně či zrušení. Tedy jen za situace, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno v souladu se
zákonem. Správní řízení vychází z principu jednoty, tedy od zahájení řízení až do jeho
skončení pravomocným rozhodnutím; z toho by bylo možno dovodit, že lze přihlížet i ke
změně právního předpisu, k níž v průběhu řízení dojde. Není to ovšem pravidlem.
Rozhodující jsou v prvé řadě přechodná ustanovení zákona rozhodný předpis novelizujícího.
V daném případě zákon č. 116/2000 Sb. stanovil v části páté - společných, přechodných a
závěrečných ustanoveních - v čl. VIII. písm. 2, že právní účinky úkonů v dosud neskončených
řízeních, které nastaly před nabytím účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Řízení o
námitkách žalobce skončeno nebylo, podání námitek nepochybně bylo úkonem účastníka
řízení, a pokud tento úkon byl doplněn po uplynutí lhůty k podání námitek, bylo to, jak výše
uvedeno, přípustné. V řízení o rozkladu tedy mělo být vycházeno rovněž z podání námitek
včetně doplnění doklady, tedy námitek formálně odpovídajících zákonu a umožňujících jejich
věcné projednání. Pokud je rozhodnutí o rozkladu opřeno o nedodržení ustanovení §9 odst. 2
zákona po novele provedené zákonem č. 116/200 Sb. (aniž to je v rozhodnutí výslovně
uvedeno, ale vyplývá to z citace daného ustanovení na str. 2 - 3), je tento postup v rozporu se
zákonem, neboť druhostupňový orgán byl povinen na základě přechodných ustanovení
posoudit včasnost doplnění námitek podle předchozí právní úpravy, která zásadu koncentrace
řízení neznala. Takové rozhodnutí je v rozporu s ust. §46 správního řádu, podle něhož musí
být rozhodnutí v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a lze přisvědčit i žalobní
argumentaci o porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Žaloba je tak důvodná v tom, že se obě napadená rozhodnutí v rozporu se zákonem
opírají o zásadu koncentrace námitek a v důsledku toho bylo řízení nezákonně zastaveno.
Oproti tomu žalobci nelze přisvědčit v porušení základní zásady správního řízení
uvedené v §3 odst. 3 správního řádu ve vztahu k porušení lhůt podle §49 správního řádu.
Ustanovení správního řádu o běhu lhůt se v řízení podle známkového zákona na základě
výslovné výluky uvedené v §38 odst. 8 nepoužije, stejně tak jako ustanovení §19
o odstranění vad podání, zde ovšem z důvodu vlastní odlišné úpravy.
Námitky žalobce měly být posouzeny věcně a i když soudní řád správní
v §77 umožňuje soudu při přezkoumání rozhodnutí doplnit řízení, tedy zjistit jiný skutkový
stav a z něho vycházet, nemůže věcně rozhodnout na místo správního orgánu.
Proto rozhodnutí Nejvyšší správní soud podle §78 odst. 1, 3 s. ř. s. zrušil obě žalobou
napadená rozhodnutí pro nezákonnost. Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací k dalšímu řízení
žalovanému, při němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
Žalobce měl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. má
právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny částkou 1000 Kč za zaplacený soudní
poplatek, částkou 3000 Kč za tři úkony právní služby včetně částky 3x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů advokáta [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], celkem 4225 Kč. Žalovanému
proto bylo uloženo uhradit tuto částku žalobci k rukám jeho zástupkyně v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu