ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.41.2002
sp. zn. 7 A 41/2002 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I., s. r.
o., zast. JUDr. Alešem Zábršem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Beránce 2, proti
žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, ul. Antonína Čermáka 2a,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 2. 2002, č. j. O-142567,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací částka 1000 Kč za zaplacený soudní poplatek, která bude
uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 8. 4. 2002 domáhal zrušení
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví označeného v záhlaví tohoto usnesení,
jimž bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2001 o částečném výmazu ochranné
známky č. ... ve znění „I.“ z rejstříku ochranných známek.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, kterému byla žaloba podána jako soudu
věcně a místně příslušnému (v době podání žaloby) do 31. 12. 2002 ve věci nerozhodl,
postoupil uvedenou věc v měsíci lednu 2003 podle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k převzetí a dokončení věci Nejvyššímu správnímu
soudu.
Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav zápisné
způsobilosti ochranné známky a zápisem označení pro jiného, než je žalobce, způsobil
klamavost tohoto označení, neboť jej zapsal pro někoho, komu práva k tomuto označení
nenáleží a nikdy nenáležela.
Nejvyšší správní soud po posouzení žaloby dospěl k závěru, že není příslušný k jejímu
projednání, neboť podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2003 se v dané věci jedná
o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř. projednávají
a rozhodují v plné jurisdikci obecné soudy a nikoliv specializované senáty krajských soudů
a Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví. Proto usnesením ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 7 A 41/2002 – 17, žalobu odmítl podle §46 odst. 2 s. ř. s. se závěrem, že jde o věc,
v níž správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci v soukromoprávní věci,
kdy je žaloba podle §68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Účastníky poučil, že proti tomuto
usnesení sice nejsou opravné prostředky přípustné, ale že žalobce může do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle ustanovení §249
a 250 o. s. ř., přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení zůstávají zachovány
a posoudí se přiměřeně podle s. ř. s.
Žalobce, řídě se poučením Nejvyššího správního soudu, podal žalobu proti rozhodnutí
o rozkladu ve věci ochranné známky „I.“ ze dne 20. 2. 2002, vydané Úřadem průmyslového
vlastnictví, u Obvodního soudu pro Prahu 6, kam byla doručena dne 14. 11. 2003. Uvedený
soud vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě jako soudu příslušnému. Poukázal na
ustanovení §250 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je k řízení
místně příslušný obecný soud účastníka, na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem
zahájeno, přičemž ve smyslu §85 odst. 3 s. ř. s. je takovým obecným soudem žalobce právě
Okresní soud v Havlíčkově Brodě.
V průběhu řízení u naposledy uvedeného soudu podal žalovaný dne 5. 4. 2004 žádost
o vyvolání řízení o kompetenčním sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., v němž by zvláštní
senát pro řešení kompetenčních sporů určil, že rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ve věcech přiznání či zrušení ochrany jednotlivým předmětům průmyslového vlastnictví
budou přezkoumávána v rámci správního soudnictví a nikoliv aby rozhodnutí ústředního
orgánu státní správy mohlo být věcně nahrazeno rozhodnutím obvodního (okresního) soudu
podle části páté o. s. ř. v platném znění.
Podáním, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 3. 6. 2004, Okresní soud
v Havlíčkově Brodě navrhl, aby Zvláštní senát pro řešení kompetenčních sporů rozhodl
ve sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb.,
(o rozhodování některých kompetenčních sporů), který vznikl mezi ním a Nejvyšším
správním soudem ve věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 8 C 8/2004. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. usnesením ze dne
7. 10. 2004, č. j. Konf 65/2004 – 5, návrhu vyhověl a rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 2. 2002,
sp. zn. O-142567, ve věci výmazu ochranné známky „I.“, zapsané v rejstříku ochranných
známek pod č. ..., je soud ve správním soudnictví. Současně zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 7 A 41/2002 – 17. Dospěl totiž k závěru, že právní
vztah, který vzniká mezi přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem ochranné známky a
správním úřadem) je vztahem mocenským; nejde o vztah občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.),
protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou
nevznikají. Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí, jak se mylně
domníval ve svém odůvodnění usnesení o odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud, a je
nerozhodné, že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Zvláštní
senát vyslovil, že jeho rozhodnutí je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro
strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány (§4
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) i soudy.
Okresní soud Havlíčkův Brod po obdržení usnesení Zvláštního senátu přípisem ze dne
8. 12. 2004 postoupil věc k vyřízení sporu Městskému soudu v Praze – úseku správního
soudnictví. Zde bylo řízení vedeno pod sp. zn. 8 Ca 271/2004 – 54. Uvedený soud vyrozuměl
přípisem ze dne 5. 1. 2005 účastníky sporu o tom, že řízení ve věci předmětné žaloby
je vedeno u tohoto soudu a vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Dříve než takové
vyjádření bylo žalovaným zpracováno, vzal žalobce prostřednictvím svého zástupce Ing. J.
N., patentového zástupce, dne 16. 12. 2004 žalobu zpět. Usnesením ze dne 14. 1. 2005, č. j. 8
Ca 271/2004 – 62, Městský soud v Praze řízení zastavil a současně vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s tím, že po právní moci tohoto usnesení
bude žalobci vrácen soudní poplatek zaplacený z podané žaloby v částce 2500 Kč z účtu
Městského soudu v Praze. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 1. 2005.
Vzhledem k tomu, že vydáním usnesení Zvláštního senátu, zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, bylo zrušeno předchozí
usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 7 A 41/2002 – 17, o odmítnutí žaloby,
takže řízení o žalobě ze dne 8. 4. 2002, původně podané u Vrchního soudu v Praze
(kterou převzal k dokončení Nejvyšší správní soud) zůstalo nedokončeno, vyzval Nejvyšší
správní soud zástupce žalobce, zda za dané procesní situace, kdy z obsahu spisu naposledy
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 271/2004, lze usuzovat, že žalobce
již nemá na dalším pokračování řízení zájem, nevezme zpět i žalobu původně
podanou dne 25. 3. 2002 u Vrchního soudu v Praze a vedenou dosud u Nejvyššího správního
soudu.
Přípisem ze dne 8. 6. 2005 sdělil zástupce žalobce, advokát JUDr. Aleš Zábrš,
že žalobu podanou 25. 3. 2002 bere zpět.
Podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li
navrhovatel svůj návrh zpět. Protože projev vůle zástupce žalobce nevzbuzuje z hlediska
jeho obsahu pochybnost o tom, že došlo ke zpětvzetí návrhu (žaloby), postupoval Nejvyšší
správní soud podle uvedeného ustanovení soudního řádu správního a řízení o žalobě podané
dne 25. 3. 2002 zastavil.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věta první s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno. Neshledal důvod pro postup podle druhé věty téhož ustanovení, podle níž má
navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení tehdy, vzal-li navrhovatel podaný
návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení
navrhovatele. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1000 Kč. O jeho vrácení soud rozhodl
podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť žaloba byla
vzata zpět a řízení zastaveno před prvním jednáním.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu