ECLI:CZ:NSS:2005:7.A.73.2000
sp. zn. 7 A 73/2000 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
C., S. L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 10,
Hradešínská 4, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem
Praha 6 - Bubeneč, Antonína Čermáka 2a, za účasti: N. I. L., zastoupeného JUDr. Karlem
Čermákem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 2. 2000, č. j. O-127660-97,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 2. 2000,
č. j. O-127660-97 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku
4225 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 17. 4. 2000 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 2. 2000,
č. j. O-127660-97, kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále jen Úřad nebo ÚPV) ze dne 12. 3. 1999, č. j. O - 127660
o výmazu mezinárodní ochranné známky č. 485 964 ve znění „N.“ z rejstříku ochranných
známek podle §25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
(dále též zákon o ochranných známkách), z důvodů, že nebyla v České republice užívána
nejméně po dobu pěti let před zahájením řízení o výmazu.
V žalobě uvedl, že byl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, a zejména
namítl, že pro výmaz ochranné známky nebyly splněny zákonné podmínky. Ust. §25 odst. 1
písm. b) zákona o ochranných známkách nevyžaduje, aby v rozhodné době byla ochranná
známka užívána nepřetržitě, ale postačí, je-li užívána alespoň po část této doby. Žalobce
ve správním řízení doložil důkazy o tom, že tomu tak bylo, neboť v průběhu let 1995 - 1997
byly na území České republiky distribuovány výrobky označené předmětnou ochrannou
známkou. Za užívání ochranné známky je třeba považovat i užívání třetí osobou na základě
smlouvy. Důvodem pro rozhodnutí žalovaného bylo, že žalobcem předložené faktury
za výrobky označené předmětnou ochrannou známkou, nebyly vystaveny jím, ale firmou
N. C., S. A. (poznámka soudu: v dokladech uváděny i jiné varianty názvu: N. C., N. C.) a
firmou D. R. P., S. A. (poznámka soudu: v dokladech uváděny i jiné varianty názvu: D. R. P.,
D. R. P.), obě se sídlem ve Španělsku. Užívání ochranné známky jinou osobou se souhlasem
jejího majitele je v souladu s ust. čl. 19 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví (TRIPS). Ostatně žalovaný tak již judikoval ve věci OZ 675 - 54 dne
8. 11. 1995 a výslovně opakovaně v minulosti dovodil, že se pro udržení zápisu uznává
jakékoliv užívání ochranné známky, třeba jinou osobou, pokud se tak děje se souhlasem
majitele. Žalobce ke svému tvrzení doložil čtyři notářské zápisy č. 1318, 1319, 1320,1321
potvrzující, že společnostem N. C., S. A. a D. R. P., S. A. podle španělského práva udělil
licence na užití předmětné ochranné známky, že jimi tedy byla užívána oprávněně, a dále
potvrzující, že tyto společnosti distribuovaly své výrobky s ochrannou známkou žalobce také
na území České republiky, a to prostřednictvím společnosti E.-B. s. r. o. sídlící v České
republice, a to nejméně od listopadu 1995 do 31. 3. 1999. Tvrzení žalovaného, že notářské
zápisy se mohou vztahovat jen na dobu po jejich vyhotovení, je účelové a v rozporu
s předloženými důkazy, a tedy s obsahem spisu. Měl-li žalovaný pochybnost o době
oprávnění uvedených společností užívat ochrannou známku žalobce, bylo na místě podle §21
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nařídit jednání tak, aby byly dodrženy podmínky
řádného a úplného zjištění skutečného stavu věci ve smyslu §32 správního řádu. Žalovaný se
nezabýval ani ostatními důkazními návrhy (např. byl navržen výslech svědka), aniž uvedl
důvody pro takový postup. Z toho je zřejmé, že vycházel z nedostatečných skutkových
zjištění. Z těchto důvodů navrhl zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2000 poukázal na důkazní
břemeno majitele ochranné známky. V daném případě žalobce předloženými doklady
neprokázal užívání ochranné známky v době pěti let před podáním návrhu na výmaz,
neboť z nich nebylo možno vysledovat souvislost mezi ochrannou známkou a osobou
majitele. Podle českého práva lze za řádné užívání považovat užívání jiným subjektem
jen na základě licenční smlouvy zapsané v rejstříku ochranných známek. K posouzení
si žalovaný opatřil i stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky
potvrzující názor žalovanému známý z jeho úřední činnosti, a to, že dceřinné společnosti
je třeba posuzovat jako samostatné právní subjekty, které jsou po právní stránce odděleny,
a proto nelze práva jedné z nich vztáhnout i na ostatní. Žalovaný se v rozkladovém rozhodnutí
řádně vypořádal se všemi předloženými dokumenty a uplatněnými argumenty a neporušil
ani procesní pravidla. Proto navrhuje zamítnutí žaloby.
Žalobce podáním ze dne 2. 10. 2000 replikoval, že podle §35 zákona o ochranných
známkách nejsou dotčena ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,
tedy zejména výše zmíněná dohoda TRIPS. Podmínka registrace licenčního ujednání
je v rozporu s touto dohodou; i proto také novelou provedenou zákonem č. 116/2000 Sb. byl
změněn §18 odst. 3 zákona o ochranných známkách tak, že licenční smlouva nabývá
účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek. Zmíněná novela
zasáhla i text ust. §25 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách. Cílem těchto změn
bylo uvedení zákona do souladu se zmíněnou dohodou. Znovu poukázal na ust. §19 odst. 2
Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS), a na rozhodnutí
žalovaného ve věci OZ 675 - 54 ze dne 8. 11. 1995.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 6. 2003 žalobu odmítl podle §46 odst. 2 s. ř. s.,
v dalším řízení ovšem zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, usnesení o odmítnutí žaloby zrušil a rozhodl, že příslušný
vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
15. 2. 2000, č. j. O-127660-97, ve věci výmazu mezinárodní ochranné známky „N.“ zapsané v
rejstříku ochranných známek pod č. 485 964, je soud ve správním soudnictví
(č. j. Konf 88/2004 - 17 ze dne 7. 4. 2005). Proto Nejvyšší správní soud pokračoval v řízení
o žalobě.
S ohledem na pokračování v řízení podle jiného procesního předpisu, než v době
podání žaloby, vyzval soud účastníky k předložení důkazních návrhů a označení zúčastněných
osob. Současně vyzval k vyjádření navrhovatele výmazu předmětné ochranné známky,
zda hodlá v řízení uplatňovat práva zúčastněné osoby. Navrhovatel výmazu ochranné známky
N. I. L. uplatnil právo na postavení zúčastněné osoby, věcně se nevyjádřil. Žalobce ani
žalovaný další vyjádření ani důkazní návrhy nepředložili.
Ve správním spise je založen návrh na výmaz ochranné známky č. 485964 N. podaný
N. I. L. proti žalobci dne 25. 11. 1997, v němž je uvedeno, že navrhovatel je vlastníkem české
slovní ochranné známky č. 164190 N. s prioritou od 29. 1. 1979. Dále má navrhovatel
chráněno kombinované označení N. známkami č. 179180 a 179182 od 30. 12. 1992 ve třídách
18 a 25. Společnost C., S. L. přihlásila k ochraně mezinárodní známku č. 485964 dne
1. 6. 1984 pro známkovou třídu 03. Navrhovatel jako velký výrobce sportovního zboží hodlá
rozšířit sortiment a s poukazem na skutečnost, že společnost C., S. L. svou ochrannou
známku, která poskytuje ochranu zboží třídy 03, v České republice neužívala a neužívá,
navrhuje podle §25 odst. 1 zákona o ochranných známkách její výmaz. Majitel ochranné
známky (žalobce) byl vyzván k vyjádření k tomuto návrhu a v něm uvedl, že je činný od
r. 1964 ve výrobě a prodeji parfémů, toaletních vod a podobných produktů. V r. 1984 koupil
společnost P. N., založenou a činnou v tomto oboru od r. 1928, a stal se vlastníkem jejích
ochranných známek. Tvrzení návrhu o neužívání ochranné známky v České republice označil
za nepravdivé, neboť přímo i prostřednictvím distributorů dodával do ČR své výrobky
označené ochrannou známkou N.. Jeho výrobky spadají do třídy 3, tedy se nijak netýkají tříd,
pro které má své ochranné známky zapsané navrhovatel. Navrhl zamítnutí návrhu.
K vyjádření připojil dvě složky s vyobrazením obalů výrobků, notářské zápisy z r. 1984
a r. 1991 ve španělštině, složku dokladů o dodávkách kosmetických výrobků od firmy
N. C. S. A. firmě E.-B. B. (data např. 20. 1. 1997, 27. 9. 1996, 23. 5. 1996, 12. 4. 1996,
29. 11. 1995) a od firmy D. R. P. firmě E.-B. B. (data např. 9. 1. 1998, 25. 11. 1997,
20. 11. 1997, 10. 11. 1997, 16. 8. 1997, 13. 3. 1997) a faktury firmy E. – B. spol. s r.o.
B. P. P. ze dne 16. 4. 1997 za kosmetické výrobky zn. N. v ceně 6702,78 Kč včetně dodacího
listu, firmě E. spol. s r.o. Praha ze dne 27. 11. 1996 za kosmetické výrobky zn. N. v ceně
46 672,40 Kč, firmě K. s. r. o. H. K. ze dne 20. 2. 1998 za kosmetické výrobky zn. N. v ceně
4928,82 Kč, ceník výrobků bez data, složku obsahující obaly kosmetických výrobků N.
různých velikostí, na nichž je jako výrobce uvedena N. C., S. A., C., a složku s informačními
údaji ve španělštině a francouzštině a s vyobrazením výrobků a ceníkem v několika měnách.
Rozhodnutím ÚPV ze dne 12. 3. 1999 byla mezinárodní slovní ochranná známka
zapsaná v České republice pod č. 485964 vymazána podle §25 odst. 1 písm. b) zákona
o ochranných známkách s tím, že předložené doklady neprokazují užívání ochranné známky
jejím majitelem společností C., S. L. v době pěti let před podáním návrhu. Žalobce v rozkladu
namítl užívání na základě licenčních smluv, které podle španělského práva nemusí mít
písemnou podobu, a proto doložil k rozkladu notářské zápisy obsahující prohlášení o existenci
smluvních vztahů mezi ním a osobami vykonávajícími práva z ochranné známky na území
České republiky. Uvedl, že společnosti D. R. P., S. A. i N. C., S. A. patří do stejné finanční
skupiny jako žalobce, jsou řízeny stejným generálním managerem A. R. C. a k rozkladu
připojil do češtiny přeložená notářská ověření zápisů usnesení společnosti N. C. ze dne
20. 4. 1999 o ustavení p. A. R. C. do funkce jednatele, společnosti D. R. P. ze dne 15. 1. 1997
o ustavení p. A. R. C. do funkce jednatele, propagační materiál společnosti D. R. P.
ve španělštině, notářské ověření prohlášení p. A. R. C. ze dne 12. 4. 1999 (s překladem do
češtiny) za společnosti C., S. L., D. R. P., S. A. a N. C. S. A. (poznámka soudu: v textu
uvedeny i zjevně nesprávné tvary názvu …C. a …C.), o tom, že společností C. bylo uděleno
právo a licence na použití značky N. ve vztahu k produktům 3. třídy pro společnosti
D. R. P., S. A. a N. C., S. A. ze stejné skupiny jako ona s tím, že prostředníkem realizace
prodeje a distributorem produktů těchto společností byl od listopadu 1995 až do 31. 3. 1999
český podnik E. B. spol. s r. o. a s tím, že toto prohlášení bylo učiněno pro potřeby odvolání
proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky. Ve spise je
založen dokument nazvaný „předběžné posouzení otázky vzniku a zániku práv a povinností
zahraničních nadnárodních společností v České republice“, vydaný Ústavem státu a práva AV
ČR dne 11. 11. 1999 se závěrem o samostatnosti dceřinných subjektů s výjimkou zřizovacích
dokumentů, při preferenci národního práva ve správním řízení. Z posudku není patrno, že jeho
předmětem byly právní vztahy daných společností, v textu je zmíněn problém uvedení léčiv
na trh (proti tomuto posudku a jeho užití však žaloba nebrojí). Navrhovatel výmazu ve
vyjádření k rozkladu namítl, že notářský zápis může být relevantní jen pro dobu po jeho
vystavení a poukázal na nezbytnost zápisu licenčních smluv do rejstříku.
Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 15. 2. 2000 rozklad podle §59 odst. 2
správního řádu zamítl s odůvodněním, že předložené doklady nenasvědčují užívání ochranné
známky jejím majitelem, neboť z celkového počtu 31 faktur bylo 10 vystaveno firmou
N. C., S. A. a 21 firmou D. R. P., S. A., tedy právnickými osobami odlišnými od majitele.
Obaly kosmetických výrobků jsou označeny údajem „ N. C., S. A.“ a reklamní brožura
neobsahuje žádný údaj o výrobci. Ze zápisů, které měly doložit smluvní užívání ochranných
známek, pouze zápis č. 1321 ze dne 12. 4. 1999 hovoří o udělení licence, nijak však
neupřesňuje dobu, od níž jmenované firmy mohly oprávněně užívat ochrannou známku
majitele, proto lze soudit, že dané oprávnění vzniklo až dnem pořízení zápisu. I v případě
uzavření licenční smlouvy jiným než písemným způsobem, musí být věrohodným způsobem
doložena existence i datum její účinnosti. Zápis licenční smlouvy v rejstříku podle §18
odst. 3 zákona o ochranných známkách proveden nebyl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí
v rozsahu a mezích žaloby (§75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je v podstatné
míře důvodná. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek souhlasu účastníků řízení
(§51 odst. 1 s. ř. s.).
Návrh na výmaz ochranné známky byl podán za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, a za účinnosti tohoto zákona bylo vydáno i rozhodnutí v 1. stupni.
Novela provedená zákonem č. 191/1999 Sb., účinná od 1. 12. 1999, sice předcházela vydání
rozkladového rozhodnutí, na řízení ani na rozhodnutí však neměla žádný vliv. Podle §25
odst. 1 zákona o ochranných známkách se ochranná známka vymaže, jestliže v řízení
zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu Úřad zjistí, že: … b) známka nebyla
v České republice užívána po dobu nejméně pěti let před zahájením řízení o výmazu a majitel
ochranné známky její neužívání řádně nezdůvodní; užívání ochranné známky třetí osobou
na základě smlouvy se považuje za řádné užívání.
Není tedy třeba poukazovat na výklad užívaný Úřadem v předchozích rozhodnutích,
neboť skutečnost, že ochranná známka může být užívána třetí osobou na základě smlouvy
a takové užívání brání výmazu, je zřejmá přímo ze zákona.
Pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci, je třeba vycházet z toho, že v řízení
o ochranných známkách je užití správního řádu vymezeno ustanovením §38 odst. 8 zákona
o ochranných známkách, kde je stanoveno, že správní řád platí, jen nestanoví-li tento zákon
jinak, a s dalšími výslovnými výjimkami. Podle §38 odst. 6 zákona Úřad rozhoduje v souladu
s obsahem spisu, zejména pak na základě důkazů, které na podporu svých tvrzení předkládají
účastníci řízení. Zjišťování skutečného stavu věci je tak modifikováno ve prospěch aktivity
účastníků řízení. Logicky by to měl být navrhovatel, kdo prokazuje naplnění podmínek
výmazu. Jak již ovšem v obdobném případě vyslovil Vrchní soud v Praze v rozsudku
č. j. 6A 28/98 - 47 ze dne 25. 10. 1999 (zveřejněno v časopise Soudní judikatura ve věcech
správních č. 5/2002 pod. č. 1038): V řízení o výmaz známky podle §25 odst. 1 písm. b) nelze
přímo prokazovat, co se nestalo, či neděje, že známka užívána není; řízení je nutno vést tak,
že správní orgán k návrhu majitele napadené známky provede navržené důkazy o tom,
že známka užívána byla. Zdaří-li se takový důkaz, je popřena hypotéza normy a známka
nebude vymazána. Nezdaří-li se - a nejsou-li tu jiné důkazy Úřadu známé, které by bylo
možno provést - nese majitel napadené známky procesní odpovědnost za to, že Úřad neměl
možnost učinit zjištění svědčící pro zachování známky, a známka bude vymazána.
V daném případě to znamená, že na základě skutečností uvedených v návrhu Úřad měl
vážit tvrzení a doklady předložené žalobcem, a to z hlediska naplnění či vyloučení podmínek
pro výmaz ochranné známky. Cit. ustanovení §38 odst. 6 zákona o ochranných známkách
ovšem nevylučuje procesní aktivitu Úřadu, neboť stanoví, že rozhoduje zejména na základě
důkazů předložených účastníky řízení. Logicky Úřad provádí důkazy předložené či navržené
účastníky řízení a je oprávněn důkazní stav na základě vlastní iniciativy a v mezích jeho
možností doplňovat (není povinen je vyhledávat), ať ve prospěch návrhu či k jeho vyvrácení.
Žalobce ve správním řízení tvrdil, že ochranná známka byla v době před podáním návrhu
v ČR užívána, a to na základě licence. Toto tvrzení je podstatné, neboť při jeho prokázání
by nebylo možno návrhu vyhovět. Z dokladů, které byly ve správním řízení předloženy,
má rozhodný význam notářské ověření č. 1321 prohlášení p. A. R. C. ze dne 12. 4. 1999 za
společnosti C., S. L., D. R. P., S. A. a N. C., S. A. V odst. C) zápisu je pod bodem 2.
prohlášení o tom, že společností C., S. L. bylo oběma dalším jmenovaným společnostem
uděleno právo a licence na použití značky N. ve vztahu k produktům 3. nomenklaturní třídy, a
pod bodem 3., že byl zahájen prodej produktů parfumerie se značkou N. v různých zemích,
kromě jiných i v České republice. Pod bodem 4. je uvedeno, že prostředníkem realizace
prodeje a distributorem produktů těchto společností byl od listopadu 1995 až do 31. 3. 1999
český podnik E. B. spol. s r. o. Za situace, kdy v zemi majitele ochranné známky nebylo třeba
písemné formy pro udělení licence (Úřad toto tvrzení nezpochybnil), by jistě notářem ověřené
prohlášení mělo význam přesto, že ust. §11 vyhlášky ÚPV č. 213/1995 Sb. předpokládalo
doložení licenční smlouvy k jejímu zápisu do rejstříku ochranných známek. Úřad také
hodnotil, zda dané prohlášení je důkazem udělení licence v rozhodné době či nikoliv. Je třeba
mu přisvědčit v tom, že prohlášení výslovné údaje o tom, kdy a na jakou dobu byla licence
poskytnuta, neobsahuje. Současně uvedený údaj o distribuci produktů do České republiky
však není možno vyložit jinak, než že na základě licenčního ujednání byl realizován prodej
společnostmi N. C., S. A. a D. R. P., S. A. v uvedené době, která v podstatné míře zasahuje do
doby před podáním návrhu na výmaz, a to prostřednictvím české společnosti v České
republice. V prohlášení je výslovně uvedeno, že se činí pro předložení k odvolání proti
rozhodnutí ÚPV ze dne 12. 3. 1999 „o zrušení mezinárodní značky N. číslo 485964 vzhledem
k jejímu nedostatečnému používání v této zemi“. Doložení existence licenční smlouvy pro
dobu po vyhotovení zápisu by za takové situace nejen postrádalo logiku, ale také by nebyl
důvod k vymezení oprávněného užívání v době před jeho vyhotovením. Závěr žalovaného o
působení notářského zápisu jen pro dobu budoucí není oč opřít. Není ovšem možné
žalovanému vytýkat, že za dané situace nenařídil jednání, jak tvrdí žalobce, a ani to, že
neprovedl navržený výslech zástupce společnosti E. – B. s. r. o., neboť ten těžko mohl
odstranit pochybnost Úřadu o existenci a době trvání licence mezi zcela jinými subjekty.
Žalovaný ovšem v rozporu s ust. §34 odst. 5 správního řádu rozhodný důkaz nesprávně
hodnotil, neboť nepřihlédl k jeho celému a logicky provázanému obsahu a nehodnotil jej ve
vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, zejména důkazy dokládajícími obchodní aktivity
mezi společnostmi N. C., S. A. a D. R. P., S.A. a společností E. – B. s. r. o. a mezi touto
společností a jejími českými obchodními partnery v rozhodné době. Oproti tomu při
hodnocení důkazů žalovaný označil za podstatné, že právo užívat ochrannou známku vzniká
dnem zápisu licenční smlouvy do rejstříku a takový zápis, který v daném případě proveden
nebyl, by odstranil pochybnosti o užívání ochranné známky v rozhodném období.
Žalobce v žalobě i v této souvislosti poukázal na rozpor hodnocení oprávněného
užívání s mezinárodní smlouvou a v replice k vyjádření žalobce námitku rozvedl ve vztahu
k novele zákona o ochranných známkách provedené zákonem č. 116/2000 Sb.
Čl. 19 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví
(vyhlášené pod č. 191/1995 Sb. sdělení Ministerstva zahraničních věcí) uvádí, že užívání
ochranné známky jinou osobou se souhlasem majitele bude uznáno jako užívání ochranné
známky pro účely udržení zápisu. Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
také v §35 odst. 1 stanovil, že tímto zákonem nejsou dotčena ustanovení mezinárodních
smluv, jimiž je Česká republika vázána. Jestliže podle mezinárodní smlouvy postačil
k oprávněnému užívání ochranné známky pouhý souhlas majitele, a již tím bylo zajištěno
udržení zápisu, žalobce tomuto požadavku nepochybně vyhověl. Jistě i v tomto případě
je nezbytné, aby existence souhlasu, a tedy oprávněného užívání ochranné známky
v rozhodné době, byly prokázány. Žalovaný také neopírá napadené rozhodnutí o neexistenci
zápisu licenční smlouvy, argumentuje ust. §18 odst. 3 zákona o ochranných známkách
podpůrně a jistě mu lze přisvědčit v tom, že zapsaná licenční smlouva by měla výrazný dopad
na důkazní situaci. Podle cit. ustanovení právo používat ochrannou známku na základě licence
vzniká dnem zápisu licenční smlouvy do rejstříku a majitel ochranné známky je povinen
o tento zápis požádat. Tato úprava platila v době podání návrhu i v době rozhodování
žalovaného. Novela zákona o ochranných známkách, provedená zákonem č. 116/2000 Sb.,
změnila znění ust. §18 odst. 3 tak, že licenční smlouva nabývá účinnosti vůči třetím osobám
zápisem do rejstříku ochranných známek a o tento zápis je povinen požádat majitel ochranné
známky. Soud v této změně na rozdíl od žalobce nespatřuje tvrzené odstranění nesouladu
zákona o ochranných známkách se zmíněnou dohodou. Nenasvědčuje tomu ani důvodová
zpráva k zákonu č. 116/2000 Sb., v níž je sice uvedeno, že zákon č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, je novelizován zejména z toho důvodu, aby byl plně slučitelný
se Směrnicí Rady ES č. 89/104 z 21. prosince 1988 ke sblížení zákonů členských států
o ochranných známkách; novelou je dále zabezpečováno plnění závazku z Dohody
o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS), která je součástí Dohody
o zřízení Světové obchodní organizace, ale k předmětnému ustanovení uvádí: Dosavadní
znění zákona upravující vyznačování licenční smluv a smluv o převodu ochranné známky
do rejstříku vedlo k nejednoznačnému výkladu. V zájmu odstranění této nejednotnosti
navrhuje se výslovná úprava, podle níž zápis do rejstříku ochranných známek je podmínkou
vzniku účinnosti licenční smlouvy či smlouvy o převodu ochranné známky ve vztahu k třetím
osobám. Poukazuje-li žalobce i na změnu znění ust. §25 odst. 1 písm. b) novelou provedenou
zákonem č. 116/200 Sb., spočívala jen v upřesnění doby neužívání ochranné známky
(nepřihlíží se k době užívání po pětileté přestávce a pokračující až ve třech měsících
před podáním návrhu na výmaz) a v akceptaci určitých odlišností při užívání ochranné
známky - tedy z hlediska žalobce z této změny nelze ničeho vytěžit.
Obě právní úpravy shodně předpokládají zápis licence do rejstříku, který v daném
případě proveden nebyl, a jeho neexistenci lze přičítat na újmu jen žalobci, neboť opak
by jej zbavil obtížnosti průkazu řádného užívání ochranné známky. Újmou je však jenom
oslabení jeho důkazní pozice, od nedostatku zápisu licenční smlouvy nelze odvozovat
vyloučení oprávněnosti užívání ochranné známky jiným subjektem. Totiž i samo ust. §25
odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách považuje za řádné užívání ochranné známky,
je-li užívána třetí osobou na základě smlouvy. Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách nepřejal úpravu předchozího zákona o ochranných známkách č. 174/1988 Sb.,
který v §17 vázal možnost poskytnutí práv z ochranné známky jen k písemné licenční
smlouvě uzavřené se souhlasem Úřadu, a z něhož také dovozoval Vrchní soud v Praze
v rozsudku ze dne 31. 5. 1999, č. j. 7A 93/1996 - 29, že oprávnění k užívání ochranné známky
vzniká až registrací licenční smlouvy. Skutečnost, že podle §18 odst. 1 zákona o ochranných
známkách právo užívat ochrannou známku může být poskytnuto licenční smlouvou
a skutečnost, že v čl. 19 odst. 2 označené mezinárodní smlouvy je podmínka formulovaná
slovy „se souhlasem majitele“, tedy širším vymezením než podmínka užitá v ust. §25 odst. 1
písm. b) zákona o ochranných známkách, pro posouzení daného případu není rozhodná.
Žalobce totiž tvrdil a prokazoval, že v jeho případě byla ochranná známka užívána jinými
subjekty na základě licenční smlouvy.
Žalovaný, který neúplně a v rozporu s logikou hodnotil doklad o uzavření smlouvy
o užívání ochranné známky pak již neprovedl vůbec hodnocení dalších důkazů - dokladů
o dodávkách kosmetických výrobků zn. N. společnosti E. – B. s. r. o. držiteli licence a
doklady o jejich distribuci touto společností dalším českým odběratelům z hlediska, zda je
jimi prokázáno dostatečné užívání oprávněnými subjekty v rozhodné době. Za nerozhodné
přitom lze považovat jen nedatované propagační materiály, ceníky a obaly výrobků - ty pouze
dokládají existenci výrobce, o níž spor nebyl.
Důvodnou je také žalobní námitka, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezdůvodnil
neprovedení navrhovaného důkazu - výslechu svědka. Žalovaný se tak v rozporu s ust. §47
odst. 3 (§59 odst. 1, 2, §61 odst. 3) správního řádu v odvolacím rozhodnutí v tomto směru
plně nevypořádal s rozkladovými námitkami. Výše však již byl soudem zpochybněn možný
vliv výslechu navrženého svědka na výsledek řízení a za takové situace by takové pochybení
samo o sobě nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Z důvodů shora uvedených shledal Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
žalovaného vydané na základě nedostatečného hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému
závěru o naplnění podmínek pro výmaz ochranné známky. Proto rozhodnutí žalovaného
podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil, a to pro vady řízení i pro nezákonnost. Podle odst. 4
téhož ustanovení věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Neshledal ovšem důvody
pro současné zrušení rozhodnutí prvostupňového, neboť před jeho vydáním žalobce rozhodné
doklady v úplnosti nepředložil. Vady soudem zjištěné jsou pak také odstranitelné žalovaným
v dalším řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ust. vázán právním názorem soudu.
Žalobce měl v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. má
právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny částkou 1000 Kč za zaplacený soudní
poplatek, částkou 3000 Kč jako odměny za 3 úkony právní služby provedené v r. 2000
(převzetí věci, žaloba, replika), 3x 75 Kč na úhradu hotových výdajů advokáta
(§11 odst. 1 písm. a, d/, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
§133 s. ř. s.), celkem 4225 Kč. Žalovanému proto bylo uloženo uhradit tuto částku žalobci
k rukám jeho zástupce v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu