ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.102.2004
sp. zn. 7 Afs 102/2004 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
L. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Orlická 163, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové,
Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 23. 10. 2003, č. j. 31 Ca 13/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 31 Ca 13/2003 - 40, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) č. j. 1441/110/2002-Sa/10
ze dne 17. 12. 2002, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního
úřadu v Pardubicích ze dne 1. 8. 2001, č. j. 134071/01/248911/8314, o zrušení daňové ztráty
a dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999.
Krajský soud se v napadeném rozsudku vypořádal se žalobními námitkami a zabýval
se zejména kvalifikací pojmů „opravy“ a „technické zhodnocení“ ve smyslu zákona
č. 568/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a zákona
č. 593/1992 Sb. (dále jen „zákon o rezervách“), problematikou tvorby rezerv a dodržením
ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) v průběhu daňového řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě označil napadené rozhodnutí
za nezákonné spočívající na nesprávném posouzení právních otázek soudem ve všech
žalobních bodech, zejména v otázkách souvisejících se zákonem o dani z příjmů a zákonem
o rezervách. Podle stěžovatele bylo řízení před správními orgány i soudem vadné skutkově,
neboť skutek a jeho podstata nebyla správně hodnocena, když stěžovateli byla vytýkána
simulace právního úkonu. Rozhodnutí trpí též vadami řízení, čímž byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který ovlivnil zákonnost. V této
souvislosti stěžovatel odkázal na důvody uvedené v žalobě. Dále namítal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro absenci odůvodnění namítaných skutečností. Z téhož důvodu
je označil za nesrozumitelné. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 155/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), žádal o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V závěru kasační stížnosti
požádal stěžovatel o prodloužení lhůty podle §106 odst. 3 poslední věta s. ř. s. o jeden měsíc.
Kasační stížnost byla krajskému soudu doručena dne 9. 12. 2003 a soud na žádost
stěžovatele prodloužil lhůtu k doplnění kasační stížnosti do 11. 1. 2004. Oznámení
o prodloužení lhůty převzal zástupce stěžovatele dne 22. 12. 2003. Dne 14. 1. 2004 byl
krajskému soudu doručen přípis zástupce stěžovatele, kterým žádal o další prodloužení lhůty
k doplnění kasační stížnosti, a to z důvodu projednávání právně totožné věci jiného žalobce
krajským soudem. Krajský soud lhůtu opětovně prodloužil do 15. 2. 2004, ale stěžovatel
ani v prodloužené lhůtě kasační stížnost nedoplnil.
Finanční ředitelství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na písemné
odůvodnění svého rozhodnutí, na kterém trvá, a navrhlo kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Protože stěžovatel se v kasační stížnosti v podstatě omezil na citaci důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., bez bližší specifikace, poukazuje Nejvyšší správní soud
na to, že s ohledem na dispoziční zásadu obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě
předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna,
předurčuje se tím i obsah přezkoumání napadeného rozsudku. Takové vymezení důvodů
kasační stížnosti nebrání v daném případě jejímu meritornímu projednání, ale přezkum
Nejvyššího správního soudu se za takové situace může omezit jen na přezkum splnění
základních povinností krajského soudu, když stěžovatel nevyužil možnosti uplatňovat v řízení
o kasační stížnosti účinně konkrétní skutečnosti, pro které závěry či postup soudu považuje
za nezákonné.
Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení, když mu byla vytýkána simulace
právního úkonu, není zřejmé, o jaký právní úkon se jedná ani v čem spočívá nesprávnost
jeho posouzení. Formulace tohoto důvodu je natolik obecná a zčásti i nesrozumitelná
(např. není zřejmé, co je míněno „simulací právního úkonu s důsledky pro hodnocení
skutku“), že Nejvyšší správní soud nemohl jeho důvodnost přezkoumat.
K námitce porušení zákona v ustanovení o řízení před správním orgánem způsobem,
který ovlivnil zákonnost rozhodnutí žalovaného, stěžovatel stručně odkázal na důvody
uvedené v žalobě. Nejvyšší správní soud v rozsahu takového odkazu nemůže napadený
rozsudek přezkoumat, neboť žalobní námitky proti správnímu rozhodnutí stěžovatel uplatnil
v rozsáhlém podání, krajský soud se v odůvodnění rozsudku s těmito námitkami určitým
způsobem vypořádal a řízení o kasační stížnosti není opakováním či novým vedením řízení
o žalobních bodech. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu a stěžovatel se jejím prostřednictvím domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. V kasační stížnosti je proto nutné spojit námitky s příslušnými částmi odůvodnění
rozsudku, konkrétně uvést, v čem spočívá nesprávnost či nedostatečnost úvah soudu,
při jakých úkonech se dopustil procesních pochybení a jaká ustanovení procesních předpisů
tím porušil, pokud se podle názoru stěžovatele krajský soud s některým ze žalobních bodů
nevypořádal, pak je nutno uvést, o jaký bod se jednalo.
Ze stejného důvodu je nedostatečná i námitka ohledně nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, která poukazuje pouze obecně
na absenci odůvodnění namítaných skutečností. Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti
zjistil, že rozhodnutí krajského soudu obsahuje výrok a odůvodnění, přičemž tyto části
rozsudku nejsou ve vzájemném logickém rozporu, v odůvodnění krajský soud shrnul obsah
žalobních bodů a uvedl k nim své stanovisko včetně příslušných právních předpisů,
takže je zřejmé, z jakých důvodů krajský soud považoval žalobní body za nedůvodné.
Nejvyšší správní soud proto nezjistil v takto obecně vymezeném rámci nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu