ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.109.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
K. P., s. r. o., zastoupeného Mgr. Jiřím Dokoupilem, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá
159, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 38 Ca
178/2002 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, č. j. 38 Ca 178/2002 - 30,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne
30. 1. 2002, č. j. 929/02-130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu
výměru o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1998
v částce 37 368 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že předmětná částka
představuje neoprávněně uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“) na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 uzavřené mezi stěžovatelem a J. D., C.
M.-P. Ve správním řízení bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel a firma J. P., s. r. o. jsou
velmi úzce personálně propojeny osobou J. Š., aktivity těchto firem jsou stejné a totožné je i
místo, v nichž obě firmy provádí výrobní činnost. Pokud se jedná o nemovitosti, ty byly
stěžovatelem od firmy J. P., s. r. o. pronajaty a rovněž bylo zjištěno, že všichni pracovníci byli
převedeni z jedné firmy do druhé, byť takovým způsobem, že byly ukončeny jejich pracovní
poměry ve firmě J. P., s. r. o. a se stěžovatelem byly uzavřeny nové pracovní smlouvy.
Městský soud se proto ztotožnil s názorem finančního ředitelství, že účastníci transakce pouze
oddělili prodej hmotného majetku od převodu zaměstnanců, některých závazků a pronájmu
nemovitostí. Městský soud nepřisvědčil stěž ovateli ani v tom, že bylo bezpečně prokázáno, že
došlo k faktickému předání hmotného majetku, jak ze strany firmy J. P., s. r. o., na firmu C.
M.-P., J. D., tak i ze strany této firmy na stěžovatele. V tomto směru vycházel městský soud
z protokolů o výslechu J. D., M. B. a A. L. Ve výpovědích těchto osob byly rozpory, ať už se
jednalo o převoz zboží nebo pohnutky provedené transakce. Placení daně firmou C. M.-P.
nemá v projednávané věci právní význam, a to tím spíše, že J. D. uplatnil odpočet na vstupu i
výstupu, a protože se obě smlouvy týkaly stejných věcí za stejnou cenu, není tato záležitost
daňově významná. Pokud se jedná o pohledávku výrobního družstva invalidů O. za firmou J.
P., s. r. o., která měla být postoupena stěžovateli a tímto způsobem uhrazena cena z předmětné
kupní smlouvy, ani tuto neshledal městský soud důvodnou. Bylo totiž prokázáno, že
k postoupení pohledávky nedošlo, neboť příslušná smlouva nebyla schválena
představenstvem výrobního družstva a ani nebyla podepsána oprávněnou osobou.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně uvedl, že v řízení před soudem
nebyl vyslechnut jím navrhovaný svědek J. D., který byl navrhován i z důvodu, aby potvrdil,
že kupní smlouva ze dne 7. 9. 1998 byla mezi ním a firmou J. P., s. r. o. uzavřena z důvodu
ústně dohodnuté vzájemné spolupráce v podnikání, od které však J. D. odstoupil. Proto
následně došlo k uzavření kupní smlouvy dne 9. 9. 1998. Svědek mohl zcela jednoznačně
vyvrátit domněnky a z nich vyplývající nesprávné právní závěry, jak správního orgánu, tak i
soudu v tom, co bylo skutečně smyslem a motivací uzavřených smluv mezi účastníky. Jedná
se tedy o vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Závěr městského soudu, že účastníci
transakce pouze oddělili prodej hmotného majetku od převodu zaměstnanců, některých
závazků a pronájmu nemovitostí, je podle stěžovatele v rozporu s uzavřenými smlouvami
mezi účastníky a právními předpisy. V této souvislosti poukázal na ustanovení §§486 až 488a
obch. zákoníku, která jednoznačně stanoví náležitosti smlouvy o převodu podniku. Právní
závěr soudu, že šlo o skrytý úkon převodu podniku je v rozporu s obch. zákoníkem, neboť
podle citovaných ustanovení je každá smlouva o převodu podniku, která je v rozporu s těmito
kogentními ustanoveními, neplatná. K závěru městského soudu, že nedošlo k faktickému
předání a převzetí hmotného majetku uvedl stěžovatel, že i toto tvrzení je v rozporu s právem
a skutečným stavem v ěci. Ustanovení §444 odst. 1 obch. zákoníku stanoví, že kupující
nabývá vlastnického práva ke zboží jakmile je mu dodané zboží předáno. Zákon tedy
nestanoví povinnosti neboli povinnou formu předání zboží. Movité věci byly předány při
osobní prohlídce těchto věcí kupujícím a poté kupující J . D. započal s jejich stěhováním.
Vlastnické právo na kupujícího tedy přešlo při osobní prohlídce věci. K závěru soudu, že
nebyla řádně zaplacena kupní cena, poukázal stěžovatel na to, že započtení je řádným
právním institutem podle §480 a násl. o. z. či podle §358 a násl. obch. zákoníku, kterým
dochází k zaplacení vzájemných pohledávek. To se také v souladu se skutečným i právním
stavem věci stalo. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
vrácena k dalšímu projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní bod uplatněný stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. týkající
se neprovedení navrženého důkazu, a to výslechu svědka J . D., je nedůvodný, protože se
nejedná o vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. rozhodne soud, které z navržených důkazů provede, a může
provést i důkazy jiné. Je tedy ve smyslu citovaného ustanovení pouze n a úvaze soudu, které
z navržených důkaz provede. Úvaha soudu o potřebě provést důkazy je přitom odvislá
od toho, zda rozhoduje jako soud „přezkumný“ nebo „nalézací“, protože dokazování
ve správním soudnictví má jiný charakter než dokazování v řízení občanskoprávním nebo
trestním. Protože v daném případě se jednalo o přezkumnou činnost soudu podle části třetí
hlavy druhé s. ř. s., vychází soud ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem v době,
kdy správní orgán vydal napadené rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), neboť jinak by posuzoval
jiný skutkový stav než správní orgán. To znamená, že soud pouze zkoumá, zda správní orgán
zjistil skutkový stav dostatečně a úplně a zda na základě takto zjištěného stavu věci správně
v souladu se zákonem rozhodl. V případě nedostatečně zjištěného skutkového stavu správním
orgánem soud pouze posuzuje, v jakém rozsahu je třeba dokazování doplnit.
V daném případě byl stěžovatelem navržený svědek vyslechnut již ve správním řízení
a v odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že navržený důkaz nebude
proveden, neboť se jeví nadbytečným. Touto formulací městský soud nepochybně vyjádřil,
že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, je doložen důkazy obsaženými
v předloženém správním spise. Z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž vyplývá,
že městský soud vyhodnotil, že skutkový stav byl finančnímu orgány zjištěn dostatečně,
aby byl podkladem pro právní závěry, které na základě něj správní orgány učinily, a proto mu
nelze vytýkat, že nezopakování výslechu navrženého svědka je vadou ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Stejně tak další námitka stěžovatele, že závěr městského soudu, že účastníci transakce
pouze oddělili prodej hmotného majetku od převodu zaměstnanců, některých závazků
a pronájmu nemovitostí, je v rozporu s uzavřenými smlouvami mezi účastníky a právními
předpisy, není důvodná. Městský soud se v tomto směru ztotožnil s právním hodnocením
finančního ředitelství, které uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 mezi J . D. a
stěžovatelem posoudil jako účelové, když skutečný stav je zakryt stavem formálně právním.
V této souvislosti je nutno poukázat na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), které stanoví, že při
uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah
právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je
zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Tato zásada představuje derogaci
účinnosti zastřených (simulovaných) právních úkonů, což znamená, že stav skutkový má
přednost před stavem formálně právním. Citované ustanovení je namířeno zejména proti tzv.
simulovaným právním úkonům, které jsou formálně právně upraveny tak, že stav představují
odlišně od skutečnosti za účelem snížení daňové povinnosti. Takové jednání je v rozporu se
zákonem a představuje formu daňového úniku. V daňovém řízení, vzhledem k jeho smyslu a
účelu vyjádřeném v z ákladních zásadách, je správce daně povinen vycházet vždy ze
skutečného stavu věci. To však v žádném případě, jak nesprávně dovozuje stěžovatel,
neznamená, že by muselo být prokázáno, že účastníci simulovaných právních vztahů učinily
právní úkony odpovídající soukromoprávní úpravě. Zásada vyjádřená v citovaném ustanovení
totiž umožňuje správci daně, aby poté, co na základě dokazování zjistí rozpory mezi stavem
skutečným a stavem formálně právním, s využitím zásady volného hodnocení důkazů,
překvalifikoval právní úkon či jinou skutečnost podle jejich skutečného obsahu a aby z toho
dovodil daňové důsledky. Základním předpokladem pro aplikaci citovaného ustanovení
je však dokazování, aby správce daně mohl svůj postup odůvodnit provedenými důkazy,
což se v případě stěžovatele stalo, jak je rovněž zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku.
Proto náležitosti smlouvy o prodeji podniku, popř. otázka její platnosti z hlediska
soukromoprávní úpravy, jsou z důvodů výše uvedených právně irelevantní. Stejně tak nemůže
být závěr městského soudu o simulovaném právním úkonu v rozporu s obchodním
zákoníkem, neboť v daňovém řízení aplikuje správce daně předpisy veřejného práva,
ať už se jedná o právo procesní nebo hmotné. Pro předmětnou věc, jíž je posouzení daňové
povinnosti, resp. práva na odpočet DPH v daňovém řízení, není rozhodné, jaké náležitosti
obchodní zákoník pro uzavření smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti
nastávají právě v důsledku uzavření takové smlouvy anebo zda obdobných skutečností
je dosaženo jinými právními úkony.
Rovněž tak otázka předání zboží z hlediska obch. zákoníku je při posuzování
oprávněnosti neuznání nároku na odpočet DPH právně bezvýznamná, protože rozhodující
pro oprávněné uplatnění nároku na odpočet daně ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) a §19 odst. 1
zákona č. 588/1992 Sb., ve znění platném v r. 1998, je, že plátce použije jím přijatá zdanitelná
plnění uskutečněná jiným plátcem k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, případně
k dosažení příjmů nebo výnosů za plnění, která nejsou zdanitelná, pokud tento zákon
nestanoví, přičemž zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné při prodeji zboží podle kupní
smlouvy dnem dodání. Za dodání zboží nelze považovat osobní prohlídku, při níž podle
tvrzení stěžovatele byly věci předány ku pujícímu, přičemž se jednalo o 59 kusů výrobních
zařízení, zařízení kanceláří v hodnotě 33 505 Kč, nijak nespecifikované hotové výrobky
na skladě v hodnotě 59 200 Kč a stejně tak nespecifikované zásoby hutního materiálu
v hodnotě 234 686,58 Kč.
Více než nedůvodná je i poslední námitka, v níž řádné zaplacení kupní ceny dovozuje
stěžovatel z toho, že započtení je právním institutem, kterým dochází k zaplacení vzájemných
pohledávek, přičemž poukazuje na příslušná ustanovení o. z. a obch. zákoníku, ale ponechává
zcela bez povšimnutí to, že ve správním řízení bylo prokázáno, že pohledávka výrobního
družstva O. za firmou J. P., s. r. o. nebyla stěžovateli postoupena v souladu s právními
předpisy, a proto nemohlo dojít k započtení této pohledávky na kupní cenu z kupní smlouvy
uzavřené dne 9. 9. 1998 mezi stěžovatelem a firmou J. P., s. r. o.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu