ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.117.2004
sp. zn. 7 Afs 117/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele F. N.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, za účasti
Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, č. j. 28 Ca
335/2000 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dále
též „daňový subjekt“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále
též „správní orgán“) ze dne 26. 7. 2000, č. j. FŘ-5339/11/00, kterým byl změněn dodatečný
platební výměr č. 300 na daň z příjmu obyvatelstva vydaný Finančním úřadem v Praze
- Modřanech (dále též „finanční úřad“) dne 21. 8. 1996, č. j. FÚ12/2/23/96-Nov/300.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel stížní důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že městský soud nevyložil stručně a jasně, které okolnosti
má za prokázané a které nikoliv, když opisuje skutkové přednesy účastníků a provedené
důkazy, což dle ust. §157 odst. 2 o. s. ř. (§64 s. ř .s.) není možné. Soud nepřezkoumal
veškeré žalobní důvody ve smyslu ust. §75 odst. 2 s. ř. s. a nevyčerpal celý předmět řízení.
Městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda je stěžovatel podnikatelem či nikoliv,
s jeho tvrzeními, že je podnikatelem, se soud nevypořádal a nezaujal k nim žádné stanovisko.
Ke stěžovatelově námitce, že tento se dne 30. 4. 1992 stal podnikatelem, a to zakoupením
podniku K., s. p., neboť byl oprávněn podnikat ve stejném rozsahu jako podnik, se městský
soud rovněž nevyjádřil. Se zakoupeným podnikem převzal také jeho závazky, přičemž celou
kupní cenu, kterou vyinkasoval za prodej nemovitosti, vynaložil na zaplacení těchto závazků,
což lze považovat za výdaj na zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. §15 odst. 3 zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném pro
projednávanou věc, jak bylo zhodnoceno i Městským soudem v Praze, který ho rozsudkem sp.
zn. 42 T 14/99 zprostil obžaloby z trestného činu zkrácení daně. Tyto skutečnosti byly známy
jak správnímu orgánu, tak i soudu, neboť stěžovatel je uvedl při daňové kontrole. Pokud jde o
názor městského soudu, že předložení dokladů správnímu orgánu neznamená uplatnění
výdajů daňovým subjektem, stěžovatel ho odmítá, neboť městský soud ani neuvedl, na
základě jakého zákonného ustanovení k němu dospěl, když je naopak nutno zohlednit ust. §2
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Městský soud se dále nevypořádal s ust. §62 a §65
vyhl. č. 149/1988 Sb. v rámci jeho nároku na odklad daně ve smyslu ust. §28 odst. 7 zákona
č. 389/1990 Sb. Z ust. §61 odst. 1 písm. a) zákona č. 389/1990 Sb. je zřejmé, že stěžovatel
v roce 1992 podnikal, proto nesouhlasí s nekonkrétním vyjádřením Pražské správy sociálního
zabezpečení, že nebyl sociálně pojištěn jako osoba samostatně výdělečně činná již v roce
1992. Městský soud v neposlední řadě opomněl vyřešit postavení daňové poradkyně
stěžovatele, která se dne 9. 5. 1996 měla účastnit daňové kontroly, když tato poradkyně měla
neomezenou plnou moc, která byla založena ve spise. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 19. 2. 1993 podal stěžovatel přiznání k dani z příjmů obyvatelstva za rok 1992.
Platebním výměrem č. 20/93/BR na daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 vydaným
finančním úřadem dne 2. 9. 1993, č. j. FÚ-012/DPFO/1400/93/BR/20, byla stěžovateli
doměřena částka 30 000 Kč. Výzvou ze dne 24. 4. 1996, č. j. FÚ 12/3/408/96/NOV, byla
u daňového subjektu zahájena daňová kontrola za zdaňovací období roku 1991, 1992, 1993
a 1994, ze které byla vyhotovena zpráva o výsledku daňové kontroly ze dne 9. 5. 1996,
č. j. FÚ 12/3/434/96/NOV. Dodatečným platebním výměrem č. 300 na daň z příjmů
obyvatelstva za rok 1992 doměřil finanční úřad dne 21. 8. 1996, č. j. FÚ 12/2/23/96-Nov/300,
stěžovateli částku 8 113 200 Kč. K odvolání stěžovatele byl tento dodatečný platební výměr
změněn rozhodnutím správního orgánu ze dne 30. 6. 1998, č. j. FŘ-5239/1/97, neboť tento
jako výdaj stěžovatele zohlednil jím zaplacenou kupní cenu za předmětný podnik Fondu
národního majetku České republiky a o tuto částku snížil základ daně. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozhodnutí
správního orgánu rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, č. j. 38 Ca 291/98 - 75, zrušil, protože závěr
správního orgánu, že daňový subjekt neměl zákonný nárok na odklad části daňové povinnosti,
byl nepřezkoumatelný. Správní orgán nově rozhodl dne 26. 7. 2000, č. j. FŘ-5339/11/00,
tak, že rozhodnutí finančního úřadu změnil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §5 odst. 6 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z příjmu obyvatelstva“), vykonávají-li
manželé výdělečnou činnost společně jako své hlavní zaměstnání, rozdělí se základ daně
zjištěný z takové činnosti rovným dílem na manžela a manželku. O hlavní zaměstnání
se jedná v případě, jestliže poplatník nepobírá starobní nebo invalidní důchod, je účasten
nemocenského a důchodového zabezpečení osob samostatně výdělečně činných a jeho příjmy
odpovídající vyměřovacímu základu pro toto zabezpečení přesahující případné jiné jeho
příjmy.
Podle ust. §28 odst. 7 cit. zákona poplatníkům majícím příjmy z činností uvedených
v §6 a §7 odst. 1, kteří podnikatelskou činnost vykonávají jako své hlavní zaměstnání
(§5 odst. 6), jakož i poplatníkům, kteří pobírají starobní nebo invalidní důchod, se v prvém
roce vzniku daňové povinnosti podle tohoto zákona odkládá placení daně ve výši 60 % daně,
ve druhém roce ve výši 40 % daně a ve třetím roce ve výši 20 % daně. Pokračuje-li poplatník
v této činnosti alespoň po dobu dalších dvou let následujících po roce, v němž mu bylo
placení daně odloženo, a vynaložil-li pro rozvoj vlastní podnikatelské činnosti částky alespoň
ve výši odložené daně, je od povinnosti doplatit daň osvobozen.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti v prvé řadě uvedl, že byl i v roce 1992
podnikatelem, což tvrdil již v žalobě, avšak městský soud se s touto jeho námitkou nikterak
nevypořádal. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že výše uvedená otázka tak, jak byla
stěžovatelem prezentována v kasační stížnosti, není předmětem probíhajícího soudního řízení
a nebyla ani předmětem předchozího správního řízení. Pro spornou věc není podstatné, zda-li
byl stěžovatel v roce 1992 podnikatelem či nikoliv, nýbrž to, jestli tato jeho činnost
vykazovala znaky tzv. hlavního zaměstnání dle zákona o dani z příjmu obyvatelstva. K této
otázce se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil již Městský soud v Praze a to tak,
že vyslovil, že stěžovatel nesplňoval všechny zákonem stanovené podmínky, což dokladuje
i potvrzení vydané dne 30. 5. 2000 Pražskou správou sociální zabezpečení,
č. j. 22/302/1350/300500/Kr, ve kterém je uvedeno, že stěžovatel „nebyl v roce 1991 a 1992
jako OSVČ účasten sociálního zabezpečení“. Stěžovatel tak nesplnil jednu z podmínek, které
ust. §5 odst. 6 zákona o dani z příjmu obyvatelstva vyžaduje pro posouzení podnikání
daňového subjektu jako hlavního zaměstnání. S ohledem na okolnost, že ust. §28 odst. 7
zákona o dani z příjmu obyvatelstva umožňuje odložení daňové povinnosti pouze osobám,
které podnikatelskou činnost vykonávají jako své hlavní zaměstnání, nebo kteří pobírají
starobní nebo invalidní důchod (což není případ stěžovatele), stěžovatel nebyl osobou
oprávněnou k odkladu daňové povinnosti. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani poukaz
stěžovatele na nekonkrétnost přípisu Pražské správy sociálního zabezpečení, neboť stěžovatel
neuvedl nic, co by vyvracelo skutečnosti v přípisu uvedené. K odkazu stěžovatele na ust. §62
a §65 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Nejvyšší správní soud za této důkazní situace nepřihlédl,
neboť jestliže bylo správním orgánem prokázáno, že se stěžovatel v roce 1992 neúčastnil
sociálního zabezpečení, nemělo by případné zjišťování výše jeho vyměřovacího základu
či dalších skutečností žádného významu.
Otázkou řádného uplatnění výdajů se zabýval již Městský soud v Praze ve svém
rozhodnutí ze dne 4. 5. 2000, č. j. 38 Ca 291/98 - 75, který konstatoval, že z obsahu správního
spisu je zřejmé, že stěžovatel „ohledně výdajů nic neuplatnil ani nic nedoložil ani v daňovém
přiznání ani v průběhu daňové kontroly, proto jeho námitky nemají opodstatnění“. Nejvyšší
správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje a dodává, že s ohledem na okolnost,
že se daňové řízení odehrává v určitých formách, je daňový subjekt povinen použít pro určitý
úkon zákonem specifikovanou formu. Ve sporné věci tak bylo povinností stěžovatele uplatnit
daňové výdaje pomocí daňového přiznání s tím, že byl dle ust. §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou
věc, povinen unést ohledně těchto skutečností důkazní břemeno. Stěžovatel však nic z výše
uvedeného nesplnil.
Stěžovatel dále namítl, že městský soud opomněl vyřešit postavení jeho daňové
poradkyně, která měla neomezenou plnou moc a která byla založena i ve spise finančního
úřadu i pro rok 1996, a proto měla být vyrozuměna a přizvána k daňové kontrole. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že součástí správního spisu jsou i plné moci, kterými stěžovatel
zmocnil daňovou poradkyni Ing. A. H., aby zpracovala a podala daňová přiznání daně
z příjmů fyzických osob za roky 1993, 1994, 1995, 1996 a 1997, a aby stěžovatele
zastupovala v daňovém řízení týkajícím se daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 1993, 1994, 1995, 1996 a 1997. Ve spise však není založená plná moc, kterou
by stěžovatel udělil shodné oprávnění i za zdaňovací období roku 1992. Z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl pro daňové řízení týkající se daně
z přijmu obyvatelstva za zdaňovací období roku 1992 zastoupen zástupcem, proto finanční
úřad nepochybil, jestliže daňovou poradkyni zmocněnou k zastupování pro jiná daňová řízení
k daňové kontrole nepřizval.
S ohledem na shora uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že se plně ztotožňuje
s odůvodněním napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž je nutné zdůraznit,
že jestliže se městský soud nevypořádal s důkazy, které předložil stěžovatel (jako
je rozhodnutí o registraci MÚ v Praze – Modřanech ze dne 23. 9. 1991, č. j. 4491/91-MO),
nemělo toto vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť tato otázka byla pro spornou
věc bez významu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu