ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.12.2005
sp. zn. 7 Afs 12/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem
v Dačicích, Komenského 6/V, za účasti Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,
se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2004,
č. j. 10 Ca 194/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2004,
č. j. 10 Ca 194/2004 - 19, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 10. 8. 2004,
č. j. 5487/110/2004, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Dačicích
o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997.
Krajský soud rozsudek odůvodnil tím, že stěžovatel neprokázal, že by jím zaúčtované provize
za zprostředkovatelské služby byly daňově uznatelnými výdaji ve smyslu ust. §24 odst. 1
zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
když neprokázal, že zaúčtované provize zprostředkujícím společnostem, tj. ukrajinské
společnosti A. a společnosti Q., a. s., skutečně poskytl a že by tyto společnosti
zprostředkovaly uzavření konkrétních smluv. Pokud jde o prvou provizi, kterou měl zaplatit
ukrajinské společnosti za poskytnutí služeb v souvislosti s možností vývozu zboží na Ukrajinu
a do Ruska, stěžovatel žádné zboží do těchto zemí v konkrétním zdaňovacím období nevyvezl
a možnost takových obchodních vztahů sám před správcem daně výslovně do budoucna
vyloučil. S osobou, která měla být zprostředkovatelem, tj. A. T., si stěžovatel schůzky
sjednával telefonicky vždy v nějaké restauraci a jemu také předal v hotovosti částku
480 000 Kč, avšak nepamatoval si, kdy a kde se to stalo a nikdo u předání peněz nebyl. Pokud
jde o druhou provizi za zprostředkovatelskou činnost pro společnost Q., a. s., členka
představenstva této společnosti podle účetních dokladů zcela vyloučila, že by společnost
od stěžovatele převzala jím zaúčtované částky. Rovněž uvedla, že stěžovatelem předložené
faktury nebyly touto společností vystaveny, protože tak neučinila osoba, která za společnost
faktury vyhotovuje, tiskopisy faktur se neshodují s tiskopisy používanými společností
a očíslování faktur neodpovídá číselné řadě, když čísla faktur předložených stěžovatelem
jsou vyšší než číslo poslední faktury, které společnost v roce 1997 vystavila. Krajský soud
pokládal pro rozhodnutí rovněž za významné, že bylo zjištěno, že forma faktur odpovídá
fakturám, které byly používané stěžovatelem samým. Proto krajský soud shrnul, že napadené
rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a nedošlo
k porušení procesních předpisů, na které stěžovatel v žalobě odkazoval.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě namítal, že pokud šlo
o poskytnutí provize společnosti Q., a. s., je ze spisového materiálu zřejmé, že v napadeném
rozsudku je chybně konstatována funkce svědkyně, když při místním šetření se za tuto
společnost vyjadřovala L. M., která je členkou dozorčí rady a nikoliv členkou představenstva.
Krajský soud proto pochybil, když vyšel z její výpovědi, neboť jmenovaná se mohla
vyjadřovat toliko k účetnictví a nikoliv k tomu, zda byla uzavřena smlouva o zprostředkování,
ke které se mohl výhradně vyjádřit předseda představenstva této společnosti M. P., který
měl být soudem vyslechnut. Pokud jde o druhý případ, poukázal stěžovatel na to, že již
v žalobě obšírně vysvětlil příčinnou souvislost mezi vynaloženými prostředky na budoucí
zahraniční obchod a smluvní pokutu zaplacenou obchodní společnosti S., a. s., když realizace
u obou obchodních případů byla v příčinné souvislosti a oba obchodní případy souvisely
s dodávkou živých zvířat či jejich zpracovaných částí. Stěžovatelem uváděná osoba
je dosažitelná a nikoliv fiktivní. Vyměření daně podle pomůcek bylo podle stěžovatele
účelové a nedůvodné, když jeho účetnictví bylo správné a sporné byly toliko dva případy.
Finanční ředitelství ve vyjádření poukázalo na to, že prvé dvě námitky stěžovatel
uplatnil již v řízení před krajským soudem, a proto odkázalo na obsah svého vyjádření
k žalobě. Pokud jde o námitku nesplnění podmínek pro vyměření daně prostřednictvím
pomůcek, poukázalo finanční ředitelství na to, že tato námitka nebyla obsahem žaloby a jedná
se proto o námitku nepřípustnou. Z uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.)
v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal
vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud podle obsahu námitky týkající se chybného označení funkce
svědkyně L. M. dovodil, že se jí stěžovatel dovolává jednak důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a jednak důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit.
Nejvyšší správní soud důvodnost této námitky neshledal. Pro věc samu není rozhodné,
zda krajský soud nesprávně označil funkci, kterou svědkyně vykonává ve společnosti Q., a. s.,
ale to, zda se svědkyně mohla relevantně vyjádřit ke skutkovým okolnostem, z nichž
lze dovodit reálnou existenci či neexistenci tvrzené smlouvy o zprostředkování,
což nepochybně souvisí s tím, zda zprostředkující společnost přijala stěžovatelem uváděnou
provizi. Přijetí této provize svědkyně nejenom jednoznačně popřela, ale i na příkladě dalších
okolností popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlila,
proč je tvrzení stěžovatele o poskytnutí provize nepravdivé. Krajský soud proto z její
výpovědi oprávněně dovodil, že stěžovatel žádnou provizi za zprostředkovatelkou činnost
společnosti Q., a. s., neposkytl, a proto je existence zprostředkovatelské smlouvy
zpochybněna. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že ani stěžovatel v kasační stížnosti
nezpochybnil, že svědkyně L. M. byla způsobilá vyjádřit se právě k účetnictví této
společnosti, což je pro prokázání přijetí, resp. nepřijetí, provize rozhodující.
Stejně tak námitku stěžovatele, že správce daně měl vyslechnout jako svědka předsedu
představenstva společnosti Q., a. s., M. P. neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Daňový subjekt jako nositel důkazního břemene je povinen navrhnout či označit
důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Pokud toto důkazní břemeno neunese,
má to za následek, že z jím tvrzených skutečností se nevychází, což umožňuje správci daně
uložit mu povinnost v jiné výši, než odpovídalo údajům jím uvedeným v daňovém přiznání.
Měl-li správce daně na základě svědecké výpovědi L. M. za to, že je v daném případě
vyvrácena existence zprostředkovatelské smlouvy, resp. poskytnutí příslušného plnění, bylo
na stěžovateli, aby navrhl další důkazy, jimiž by svá tvrzení prokázal. Protože stěžovatel
v průběhu správního řízení a ani v žalobě výslech svědka P. nenavrhl, je obecná úvaha
o tom, že měl být vyslechnut ten který svědek za situace, kdy správce daně z jiného důkazu
měl prokázáno, že provize ze tvrzenou zprostředkovatelskou činnost nebyla poskytnuta,
bezpředmětná.
K námitce týkající se druhého obchodního případu nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu než konstatovat, že obsah této námitky je nejasný, když je formulována tak,
že jsou řazena za sebe slova, jež však ve svém souhrnu nedávají smysl, a proto v tomto
rozsahu nemůže napadený rozsudek přezkoumat.
Protože námitka, že vyměření daně podle pomůcek bylo účelové, nebyla stěžovatelem
uplatněna v žalobě, je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože ji stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu