ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.120.2004
sp. zn. 7 Afs 120/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
K., v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce T., a. s., zastoupeného Mgr. Martinem Pintou,
advokátem se sídlem v Turnově, ul. 28. října 1392, za účasti Finančního ředitelství v Plzni,
se sídlem v Plzni, Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 6. 2004, č. j. 30 Ca 35/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2004, č. j. 30 Ca 35/2004 – 28, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen
„finanční ředitelství“) ze dne 6. 2. 2004, č. j. 1335/04-140, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Aši ze dne 13. 10. 2003,
č. j. 24814/03/124970/2027, jímž byl stěžovateli sdělen předpis penále ve výši 5360 Kč
za prodlení s úhradou daně z převodu nemovitostí za období od 11. 12. 2002 do 24. 4. 2003.
Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že platebním výměrem nebyla úpadci
vyměřována daňová povinnost, ale sdělen předpis penále, jehož výše a splatnost je stanovena
přímo zákonem. Předpis penále představuje pouze výpočet konkrétní částky vymezené
v zákoně procentní sazbou z nedoplatku daně k určitému dni a vůči dlužníkovi plní tento
předpis zejména funkci informační. Vydání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího
platebního výměru tak není v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 písm. d) zákona
č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“).
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože podle jeho názoru krajský soud nesprávně právně posoudil
právní otázku. Napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení
ustanovení §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Uplatněné daňové penále
vzniklo v době po prohlášení konkursu a vzhledem k tomu, že se na něj nevztahuje výjimka
uvedená v citovaném ustanovení, je toto penále vyloučeno z uspokojení pohledávek a jeho
případné uhrazení by bylo v rozporu s tímto zákonem. Nelze jej proto proti stěžovateli
uplatnit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v daném případě
je nutno rozlišovat dvě věci, a to vystavení platebního výměru na penále a jeho převzetí a poté
jeho úhradu. Předepsání penále formou platebního výměru a jeho oznámení daňovému
subjektu je zákonnou povinností správce daně, a to i v průběhu konkursního řízení, a nejde
o kolizi se zákonem o konkursu a vyrovnání. Naproti tomu vlastní úhrada penále v průběhu
konkursního řízení je možná jen tehdy, pokud tento postup není v rozporu s citovaným
zákonem. Je tedy nutno odlišit, zda nenastala situace podle ustanovení §33 odst. 1 zákona
o konkursu a vyrovnání. Předmětem žaloby v daném případě bylo právě vystavení platebního
výměru a jeho doručení daňovému subjektu, nikoliv úkony správce daně vedoucí již
např. k vymožení této platby. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §63 odst. 4 věta první a druhá zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je penále splatné dnem, kdy byly
splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí správce daně
daňovému dlužníkovi platebním výměrem.
Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že povinnost k platbě penále a jeho splatnost
vzniká daňovému dlužníku přímo ze zákona a správce daně je povinen sdělit mu předpis
penále platebním výměrem. Zatímco platební výměr, jímž správce daně vyměřuje daň,
je konstitutivním rozhodnutím, kterým se jeho adresátu nově ukládá povinnost k úhradě
daňové povinnosti, platebním výměrem, jímž správce daně sděluje předpis penále,
se neukládá nová povinnost, ale pouze se jím deklaruje povinnost již vzniklá ze zákona.
Povinnost k úhradě penále vzniká v první den prodlení a trvá po celou dobu prodlení. Mění
se pouze částka penále, která se s každým dnem prodlení zvyšuje podle zákonné sazby.
Jelikož v souladu s ust. §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků se daňové řízení
prohlášením konkursu nepřerušuje, má tuto povinnost správce daně i v průběhu konkursního
řízení. Správce daně tedy vydáním platebního výměru dne 13. 10. 2003,
č. j. 24814/03/124970/2027 postupoval v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že pokud vznikla povinnost zaplatit penále
až po prohlášení konkursu, je podle §33 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání toto
penále z uspokojení vyloučeno. Citované ustanovení však nebrání tomu, aby i po prohlášení
konkursu byl vydán platební výměr, jímž je stěžovateli sdělen předpis penále. Toto penále,
které byl stěžovatel povinen zaplatit po prohlášení konkursu, je tak pohledávkou, která
po dobu konkursu nemůže být uspokojena. Protože sdělením předpisu penále správce daně
v podstatě jen informuje daňového dlužníka o výši penále, byť se stanovením náhradní lhůty
splatnosti, nejedná se o porušení citovaného ustanovení. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud nehledal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem v předcházejícím řízení.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu