ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.124.2005
sp. zn. 7 Afs 124/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele Ing. J. Š.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábř. 6,
za účasti Celního ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Ca 27/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Ca 27/2003 - 22,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 11. 12. 2002, č. j. 7025-04/02-0101-21, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále jen „celní úřad“) ze dne 3. 1. 2000,
kterým bylo zboží propuštěno do volného oběhu a vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty
v celkové výši 199 341 Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že v dané věci
již krajský soud rozhodoval a rozsudkem ze dne 4. 9. 2002, č. j. 30 Ca 241/2000 - 21, zrušil
rozhodnutí celního ředitelství ze dne 20. 3. 2000, č. j. 1010-0101-01/04-2000, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto rozsudku se krajský soud ztotožnil s názorem celního ředitelství,
že listinným důkazem bylo prokázáno, že náklady dopravy nejsou zahrnuty v ceně skutečně
placené a stěžovatel přesto, že byl celním úřadem vyzván k prokázání skutečné výše nákladů
na dopravu, tyto náklady neprokázal, což je v souladu i s jeho vyjádřením k výzvě celního
úřadu. Krajský soud však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí celního ředitelství
je nepřezkoumatelné, pokud jde o výpočet nákladů na dopravu. S ohledem na uvedený
rozsudek krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že předmětem nového rozhodnutí
celního ředitelství bylo určení skutečné výše nákladů na dopravu podle §17 písm. a) vyhl.
č. 135/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tyto byly určeny na základě příslušné faktury
o nákupu předmětného vína, jednotné celn í deklarace, jakož i výsledku šetření italských
státních orgánů u italského prodejce vína. Na základě těchto podkladů, jakož i vyjádření
stěžovatele k výzvě celního úřadu, ve kterém potvrdil dopravní náklady v částce 200 ITL
na 1 litr vína, dospěly celní orgány k důvodnému závěru o výši nákladů na dopravu, přičemž
výpočet těchto nákladů započítaných do celní hodnoty správně a přezkoumatelně odůvodnily.
Proto krajský soud neshledal důvodnou námitku, že výpočet nákladů na dopravu
je nedůvodný a nepřiměřený. Z těchto důvodů rovněž neprovedl stěžovatelem požadované
dokazování k otázce průměrných nákladů na přepravu vína na 1 km ve druhém pololetí roku
1999.
Stěžovatel se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě dovolává stížního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Nesprávnost posouzení právní otázky spatřuje v tom, že krajský soud nepřihlédl
k jeho námitkám prokazujícím nesprávný výpočet přepravních nákladů celním ředitelstvím.
Namítal, že celní ředitelství vypočítává náklady na dopravu na úsek v České republice v délce
25 km a na zahraniční úsek 1044 km, ačkoliv při sjednávání kontraktu v Itálii byla dohodnuta
doprava v České republice až do Chomutova, což představuje vzdálenost do Chomutova
a zpět na jižní hranice České republiky v délce 800 km. O umístění v různých skladech
rozhoduje v okamžiku přepravy volná kapacita skladovacího prostoru, přičemž náklady
na dopravu byly domlouvány s vývozcem vína paušálně. Výpočet celního ředitelství vůbec
neodpovídá reálným dopravním nákladům v zahraničí, což doložil např. fakturou č. 202019
jiného dopravce, ze které je zřejmé, že mu bylo v jiné věci fakturováno za přepravu vína
1,10 Kč za litr přepravovaného vína. Přitom stěžovatel konstatuje, že náklady na dopravu
na podzim 1999 byly shodné a nikdy se nepohybovaly nad částkou 2 Kč/litr přepravovaného
vína. V daném případě bylo přepravováno 26 250 litrů vína, což při kurzu ČNB v době
dovozu 18,81 Kč/1000 ITL představuje náklady na dopravu ve výši 49 884 Kč. Náklady
na dopravu v zahraničí mohou být též vyjádřeny hodnotově na 1 km přepravné vzdálenosti,
když tyto za přepravu vína v zahraničí činí běžně 20 Kč/km. Při vzdálenosti stanovené
účastníkem v délce 1044 km by to představovalo částku 20 880 Kč. Stěžovatel však zaplatil
a proclil dvojnásobek. Poukázal rovněž na to, že celní úřad při dovozu vína od stejného
dodavatele, tj. firmy C., v jiných případech bez námitek akceptuje dopravné ve výši
26 092 Kč při zcela stejné přepravní vzdálenosti, až dokládá JCD č. 22103033. Proto
se domáhal zrušení napadeného rozsudku.
Celní ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo její zamítnutí, když
podle jeho názoru jde ze strany stěžovatele o účelová tvrzení postavená na nesprávných
právních závěrech či tvrzeních, která jsou v daném případě v rozporu s posuzovaným
a zjištěným skutkovým stavem a kterým nesvědčí zjištěné jednání stěžovatele s obchodním
partnerem v Itálii. Postup celních orgánů je opřen o listinné důkazy založené ve spise
a napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s jejich obsahem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §66 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), je celní hodnotou dováženého zboží převodní
hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz
do tuzemska, upravená podle §75 a 76 za podmínek taxativně stanovených pod písm. a) až d)
citovaného ustanovení.
Podle §75 odst. 1 písm. e) celního zákona se při určení celní hodnoty podle
§66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena,
náklady dopravy, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena.
Podle odst. 5 citovaného ustanovení stanoví ministerstvo vyhláškou způsob určování nákladů
dopravy uvedených v odstavci 1 písm. e).
Podle §17 písm. a) vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
celního zákona, neprokáže-li deklarant skutečnou výši nákladů na dopravu dováženého zboží
na místo, kde toto zboží vstupuje do tuzemska, určí je celní úřad a je-li zboží dopravováno
stejným dopravním prostředkem do místa v tuzemsku, které je za místem vstupu do tuzemska,
oceňují se náklady na dopravu v poměru ke vzdálenosti v zahraničí a v tuzemsku.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel předložil celnímu úřadu důkaz, o který
se tento opřel při stanovení celkových nákladů na 1 litr vína (protokol o jednání
ze dne 8. 1. 1998 Ministerstva financí Itálie, celní oddělení, hlavní celnice), avšak nebyl
schopen prokázat členění těchto nákladů v poměru ke vzdálenosti v zahraničí a v tuzemsku.
Celním úřadem byl proto následně vyzván k předložení důkazů v tomto směru a poučen
o tom, že jestliže ve stanovené lhůtě tyto nenabídne, určí celní úřad výši nák ladů na dopravu
podle §17 písm. a) vyhl. č. 135/1998 Sb. v poměru ke vzdálenosti v zahraničí a v tuzemsku.
Ve sdělení je zároveň jasně uvedeno, z jaké vzdálenosti v zahraničí a v tuzemsku vychází.
Stěžovatel výslovně uvedl, že důkaz nemůže nabídnout a s t ímto postupem vyslovil souhlas.
Jakákoliv polemika stěžovatele je tedy za daného stavu právně irelevantní, protože byly
splněny zákonné podmínky pro postup, který celní orgány zvolily, tj. určení výše nákladů
na dopravu dováženého zboží podle §17 písm. a) vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení celního zákona, když stěžovatel, který vystupoval jako
deklarant, neprokázal skutečnou výši těchto nákladů.
Všechny námitky stěžovatele se týkají tvrzené nepřiměřeně stanovené výše nákladů
na dopravu dováženého zboží, ke které měl možnost v celním řízení důkazy nabídnout, avšak
této možnosti s důsledky z toho vyplývajícími se vzdal. Nejvyšší správní soud připomíná,
že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tak řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku krajského soudu, má charakter řízení přezkumného a nemůže nahrazovat nedostatek
procesní aktivity v příslušném, tj. v daném případě celním řízení, zejména, když s jejím
nedostatkem spojuje právní předpis možnost kontumačního rozhodnutí správního orgánu.
Z uvedených důvodů proto tyto námitky uplatněné, ať již v řízení před soudem
či v řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku, nelze shledat důvodnými.
Pokud stěžovatel namítal, že krajský soud nezdůvodnil, proč náklady na dopravu byly
stanoveny ve čtyřnásobné výši oproti obvyklým nákladům, pak Nejvyšší správní soud
odkazuje na předchozí úvahy, když z napadeného rozsudku je zřejmé, proč a z jakých důvodů
krajský soud shledal rozhodnutí celního ředitelství přezkoumatelným a řádně odůvodněným.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu