ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.139.2004:37
sp. zn. 7 Afs 139/2004 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti R. s. r. o., za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí
nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2004, č. j. 15 Ca 100/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán“)
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 03277/170/04/La, kterým byl změněn platební výměr Finančního
úřadu v Teplicích ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11652/03/210980/6592, jímž bylo stěžovateli
uloženo vrácení zadržených prostředků státního rozpočtu.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) stížní
důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že tvrzení krajského soudu,
že podal žalobu k poštovní přepravě po uplynutí zákonné lhůty, je v rozporu se skutečností,
neboť žaloba bylo podána k poštovní přepravě dne 31. 5. 2004. Přístroj, kterým
se na poštovním úřadě označují písemnosti a podací lístky, tuto skutečnost nezaznamenal
a označil jak písemnost, tak i podací lístek, datem následujícího dne, neboť od podání
písemnosti k poštovní přepravě do označení písemnosti a podacího lístku změnil řídící počítač
datum, takže na obálce písemnosti i na podacím lístku se otisklo datum 1. 6. 2004.
Skutečnost, že žaloba byla podána k poštovní přepravě ještě dne 31. 5. 2004, však
zaregistrovala obsluha přístroje, a proto ručním razítkem přerazítkovala podací lístek
a pravděpodobně i obálku. Zákonná lhůta k podání žaloby byla tedy dodržena. Stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu zpět
k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel podal žalobu k poštovní
přepravě až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. S ohledem na okolnost, že žaloba byla
podána opožděně, navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Součástí soudního spisu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen Krajským
soudem v Ústí nad Labem, je i žaloba stěžovatele, ke které je připojena poštovní obálka. Čelní
strana této obálky je opatřena dvěma razítky. První z nich, vytvořené strojově, obsahuje
datum 1. 6. 2004, na druhém z nich, vytvořeném ručně, je uvedeno datum 31. 5. 2004. Zadní
strana pak obsahuje pouze razítko vyhotovené ručně s datem 1. 6. 2004. Stěžovatel ke své
kasační stížnosti přiložil i fotokopii podacího lístku, který obsahuje jak razítko vytvořené
strojově s datem 1. 6. 2004, tak i razítko vytvořené ručně s datem 31. 5. 2004.
Dle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Dle odst. 4 cit. ustanovení zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Podle ust. §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty
předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě
zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li
tento zákon jinak.
Stěžovatel postavil svoji kasační stížnost na tvrzení, že podal žalobu k poštovní
přepravě dne 31. 5. 2004, což byl, jak je mezi stranami sporu nesporné, poslední
den dvouměsíční lhůty, kterou měl stěžovatel dle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. k podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že ze soudního spisu,
jehož součástí je i obálka, kterou stěžovatel předal předmětnou žalobu k poštovní přepravě,
takováto skutečnost jednoznačně nevyplývá. Naopak sama obálka obsahuje rozporné údaje
o datu, kdy bylo podání učiněno, a to jedno strojem vytvořené razítko s datem 1. 6. 2004
a dvě ručně vyrobená razítka, jedno s datem 31. 5. 2004 a druhé s datem 1. 6. 2004.
Stěžovatel sám ve své kasační stížnosti rozpor v datech na ručně vyrobených razítkách
nikterak nevysvětluje, poukazuje pouze na rozdíl mezi razítkem strojovým a ručním s datem
31. 5. 2004. Za této důkazní situace Nejvyšší správní soud uvádí, že je to stěžovatel,
kdo má povinnost prokázat, že dodržel zákonem stanovenou lhůtu k podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu. V této věci však stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na právní
zásadu „bdělým náležejí práva (vigilantibus iura scripta sunt)“, která jen umocňuje
skutečnost, že stěžovatel měl dostatek časového prostoru pro to, aby mohl zahájit přezkum
předmětného rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví, a byla to pouze jeho
nečinnost, která mu toto neumožnila.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl postupem dle §109
odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu