ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.153.2005
sp. zn. 7 Afs 153/2005 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele J. T.,
zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská tř. 22, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 22 Ca 203/2003 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 22 Ca 203/2003 - 46,
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen „správní
orgán“) ze dne 20. 3. 2003, č. j. 1108/110/2003, kterým bylo podle ustanovení §50 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne
20. 11. 2002, č. j. 137915/02/389911/2051, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období 2001 ve výši 583 252 Kč.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž důvody
spatřoval v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítal, že rozhodující
orgány na jeho případ nesprávně aplikovaly ustanovení §23 a §24 zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění platném v rozhodném období (dále jen „zákon o daních
z příjmů“), a Listinu základních práv a svobod. Rozhodnutí, která napadl, jsou vůči němu
nepřiměřeně tvrdá a stát reprezentovaný správcem daně na jeho úkor získal nepřiměřenou
výhodu, když vybral daň z příjmu z hodnoty postupovaných pohledávek, ačkoliv tohoto
příjmu stěžovatel, a dokonce ani žádný jiný subjekt, nedosáhl. Napadené rozhodnutí
způsobilo stěžovateli jeho nerovné postavení s ostatními účastníky konkursního řízení.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska její
přípustnosti, neboť pouze přípustná kasační stížnost může být meritorně projednána.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Citované ustanovení znemožňuje, aby v kasační stížnosti byly uplatněny jiné důvody,
než které byly uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ačkoliv je stěžovatel mohl uplatnit již v tomto řízení. Přitom je třeba zdůraznit,
že nepřípustnost kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem je třeba vztáhnout
k důvodům a skutečnostem uplatněným v žalobě, resp. v jejím doplnění, ve lhůtě uvedené
v §72 odst. 1 s. ř. s.
Porovnáním obsahu kasační stížnosti s obsahem žaloby Nejvyšší správní soud zjistil,
že důvody v ní obsažené stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. V kasační
stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodující orgány na jeho případ nesprávně aplikovaly
ustanovení §23 a §24 zákona o daních z příjmů a Listinu základních práv a svobod,
že rozhodnutí, která napadl, jsou vůči němu nepřiměřeně tvrdá, že stát reprezentovaný
správcem daně na jeho úkor získal nepřiměřenou výhodu a že napadené rozhodnutí způsobilo
stěžovateli jeho nerovné postavení s ostatními účastníky konkursního řízení. V žalobě, kterou
se stěžovatel domáhal u krajského soudu přezkoumání napadeného správního rozhodnutí,
však nic takového neuvedl. Pouze v ní namítal, že rozhodnutí správního orgánu se sice opírá
o fakta citovaná zákonem, ale naprosto rozporuje požadavek uplatnění zákona v souladu
s požadavkem zdravé a moderní demokratické společnosti, v souladu s principem mravnosti,
logiky a zdravého rozumu, rozhodnutí je diskriminační a násilné vůči jeho osobě. Dále namítl,
že se nedopustil žádného svého zvýhodnění nebo poškození státu na příjmech
a že je přesvědčen, že zákon České republiky mu neposkytl jakoukoliv ochranu a možnost
jiného přijatelného řešení k ochraně jeho osoby a rodiny. Doplnění žaloby, které stěžovatel
podal u soudu dne 1. 3. 2005, bylo podáno po lhůtě k podání žaloby, která uplynula dne
26. 5. 2003, proto se k námitkám v něm uvedeným nepřihlíží. Kasační stížnost se tedy opírá
výhradně o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit
mohl, a neobsahuje jiný stížnostní důvod.
Nejvyšší správní soud vzhledem ke shora uvedenému kasační stížnost odmítl jako
nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu