ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.160.2004
sp. zn. 7 Afs 160/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravská
Ostrava a Přívoz, Na Hradbách 18, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem
v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 Ca 290/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 Ca 290/2003 – 28,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 28. 5. 2003, č. j. 59/130/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hlučíně ze dne 9. 10. 2002,
č. j. 36088/02/385920/2439, kterým bylo částečně vyhověno jeho odvolání proti platebním
výměrům na daňové penále z dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období únor až prosinec 1996. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl,
že neshledal námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí správního orgánu důvodnými.
Pokud namítal porušení náležitosti přesného označení příjemce rozhodnutí dle §32 odst. 2
písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“), když byl v platebním výměru uveden bez odlišujícího
dodatku, krajský soud konstatoval, že v předmětném platebním výměru bylo uvedeno
stěžovatelovo jméno, příjmení a adresa. Nemohlo proto dojít k jeho záměně s jiným daňovým
subjektem, a proto je náležitost přesného označení příjemce rozhodnutí podle citovaného
ustanovení splněna. Pokud stěžovatel poukazoval na to, že se na platebním výměru v rozporu
s §32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků nenachází otisk úředního razítka,
neboť jeho rozměry neodpovídají zákonným ustanovením, krajský soud shledal,
že jde sice o vadu, která však nepředstavuje chybějící základní náležitosti ve smyslu
ustanovení §32 odst. 7 citovaného zákona způsobující neplatnost platebního výměru,
protože rozhodnutí otisk úředního razítka se státním znakem obsahuje, ale pouze
s nesprávnými rozměry. Pokud stěžovatel namítal, že při výpočtu penále nebylo přihlédnuto
k povoleným splátkám, krajský soud uvedl, že ze správního spisu nevyplývá, že by v průběhu
řízení bylo povoleno splátkování daně z přidané hodnoty, když ze spisu toliko vyplývá,
že stěžovateli bylo vyhověno v jeho žádosti o posečkání daně a s ohledem na tuto skutečnost
byla k jeho odvolání původně vyměřená částka 306 163 Kč snížena na 150 502 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě vytýká napadenému rozsudku
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, tedy důvod podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že v daném případě byl přesně označen v platebním výměru
jako příjemce rozhodnutí a odkázal na ustanovení §9 odst. 1 obch. zákoníku, podle
kterého firma fyzické osoby může obsahovat dodatek rozlišující osobu podnikatele nebo druh
podnikání vztahující se zpravidla k této osobě nebo podnikání. Proto dovozuje, že firmou
fyzické osoby je buď jméno a příjmení, anebo jméno a příjmení a dodatek. V jeho případě
firma obsahuje i dodatek, a proto, je-li v rozhodnutí použito jméno bez dodatku, jedná
se o nepřesné označení příjemce rozhodnutí. Krajskému soudu rovněž vytýkal, že nesprávně
posoudil nedostatky otisku razítka na platebním výměru jako vady, která nezpůsobuje
neplatnost předmětného rozhodnutí. Dovozuje, že pokud razítko mělo jiné rozměry,
bylo použito vadné razítko, a proto ve smyslu zákona o správě dani a poplatků nebylo použito
razítka vůbec. Konečně namítal, že krajský soud nevyhodnotil nezákonnost postupu správce
daně při určování daňového nedoplatku pomocí pomůcek, pro jejichž použití nebyly splněny
zákonné podmínky, když stěžovatel doložil veškeré prvotní doklady i celkové účetnictví
za rok 1996.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s právními
závěry krajského soudu vyjádřenými v napadeném rozsudku a setrvalo na tom, že postup
správce daně byl v souladu s právními předpisy. Proto navrhlo, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nímž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Stěžovatel jednak s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 obch. zákoníku namítal, že měl
být v daňovém rozhodnutí označen pod názvem své firmy jako J. N. P., tj. jménem, příjmením
a dodatkem a pokud se tak nestalo, není označen přesně s důsledkem
neplatnosti rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a jednak namítal,
že byly nesprávně posouzeny nedostatky otisku razítka na platebním výměru jako vada,
která nezpůsobuje neplatnost předmětného rozhodnutí.
V ustanovení §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků jsou stanoveny základní
náležitosti rozhodnutí v daňovém řízení, jimiž jsou též podle písm. c) přesné označení
příjemce rozhodnutí a podle písm. g) otisk tisk úředního razítka se státním znakem.
Podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků chybí-li v rozhodnutí některá
z ostatních základních náležitostí, která podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem,
nebo v odůvodněných případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu
v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti
ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákon o správě daní a poplatků nestanoví,
co pod přesným označením příjemce rozhodnutí rozumí. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu zákonodárce „přesným označením příjemce rozhodnutí“ měl na mysli takové označení
příjemce rozhodnutí, které jej činí nezaměnitelným s jiným subjektem. V případě fyzické
osoby je takovým dostatečným označením, který jej odlišuje od jiné fyzické osoby, uvedení
jména a příjmení spolu s rodným číslem, případně firmou nebo s uvedením daňového
identifikačního čísla, případně též v kombinaci s adresou trvalého bydliště. Podle §8 odst. 2
obch. zákoníku je podnikatel nezapsaný v obchodním rejstříku povinen činit právní úkony,
je-li fyzickou osobou, pod svým jménem a příjmením. U svého jména a příjmení může užívat
při podnikání odlišující dodatek nebo další označení za předpokladu, že nepůsobí klamavě
a jeho užívání je v souladu s právními předpisy i dobrými mravy soutěže; takový dodatek
nebo označení není firmou a je chráněn právem proti nekalé soutěži.
Ze soudního ani správního spisu nevyplývá, a stěžovatel to ani netvrdil, že by byl
zapsán v obchodním rejstříku pod obchodní firmou J. N. P. Podle citovaného ustanovení tak
stěžovatel nemůže vystupovat pod obchodní firmou ve smyslu definice podle §8 odst. 1 obch.
zákoníku, neboť se na něj ustanovení o obchodní firmě nevztahují, když je podnikatelem jako
fyzická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku, která je povinna činit právní úkony pod
svým jménem a příjmením. Odlišující dodatek nebo další označení může používat, ale též
nemusí. V žádném případě však není chybou, je-li jinými subjekty označen bez odlišujícího
dodatku. Skutečnost, že v platebním výměru nebyl u jména stěžovatele uveden odlišující
dodatek „P.“ tedy nezpůsobuje nepřesnost jeho označení jako příjemce rozhodnutí, a proto
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České
republiky, stanoví náležitosti úředního razítka. Razítko, na němž je vyznačen malý státní
znak, je kulatého tvaru o průměru 20 mm, 25 mm nebo 36 mm; malý státní znak je vyobrazen
uvnitř kruhu, na jehož obvodu je označení oprávněné osoby, popřípadě i označení
její organizační součásti a sídla (dále jen „úřední razítko“). Používá-li oprávněná osoba více
úředních razítek, musí tato razítka obsahovat i pořadová čísla. Otisk úředního razítka
je jednobarevný.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba nesplnění základní náležitosti
rozhodnutí podle §32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků týkající se otisku
razítka vykládat restriktivně, když neplatnosti podle §32 odst. 7 citovaného zákona by bylo
možno se dovolat pouze tehdy, pokud by se provedení razítka odchylovalo od zákonných
požadavků tak výrazným způsobem, že by adresát důvodně mohl mít za to, že rozhodnutí
nebylo vydáno oprávněným orgánem. Nepatrná odchylka v rozměrech razítka takovým
případem není. Nejvyšší správní soud k tomuto závěru vede i názor již dříve vyslovený
Ústavním soudem v rozhodnutí sp. zn. III.ÚS 103/03, který k významu náležitostí razítka
z hlediska zkrácení práv účastníka daňového řízení (týkající se nedostatku barevnosti otisku
razítka) uvedl, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního
znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá
jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu. K tomu Nejvyšší správní soud
jen dodává, že nelze vůbec dovodit, v čem by stěžovatel mohl být zkrácen na svých právech,
pokud by úřední razítko oproti rozměrům uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb. bylo
nepatrně menší. Proto i tuto námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že pokud
se stěžovatel dovolával nedostatku zákonnosti při použití pomůcek správcem daně,
jde o důvod, který v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Jde proto o kasační důvod
nepřípustný, a Nejvyšší správní soud se jím proto nezabýval.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Pokud tedy stěžovatel zaslal přípisem ze dne 7. 2. 2005 Nejvyššímu správnímu soudu
rozhodnutí ministerstva financí ze dne 24. 1. 2005, jímž mu bylo částečně prominuto penále
z předepsané daně z příjmů fyzických osob, soud k této skutečnosti s ohledem na citované
ustanovení nepřihlédl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona podle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu