ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.23.2004
sp. zn. 7 Afs 23/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M. P.,
zastoupeného advokátem Mgr. Patrikem Bauerem, se sídlem nám. 1. máje 97, Chomutov,
proti žalovanému Finančnímu úřadu v Chomutově, se sídlem Bachmačská 1617,
Chomutov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 15 Ca 148/2003 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. 2. 2004 č. j. 15 Ca 148/2003, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 4. 2003 č. j. 57435/03/182940/0948 a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobce se žalobou domáhal zrušení
shora uvedeného rozhodnutí a exekučního příkazu téhož správního orgánu ze dne 17. 3. 2003
čj. 36546/03/182940/5165, kterým bylo podle §73 odst. 6 písm. b) a §73 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) s použitím §276 a násl.
občanského soudního řádu k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 116 542 Kč
přikázáno plátci mzdy, aby u dlužníka prováděl ze mzdy stanovené částky až do výše
vykonatelného nedoplatku a nevyplácel je. Žalobce v žalobě namítl, že exekuční
příkaz byl vydán na neexistující pohledávku, neboť pohledávka zanikla rozhodnutím
žalovaného o pominutí důvodů pro zajištění daňové pohledávky ze dne 21. 6. 2000
čj. 64324/00/182940/0948, v němž je uvedeno, že pohledávka byla jinak vypořádána.
Vázanost správních orgánů vlastními správními akty je přitom základní, samozřejmý
a logický princip každého daňového řízení. Rozhodnutí o námitkách, které žalobce proti
tomuto exekučnímu příkazu podal, pouze formálně potvrzovalo prvostupňové rozhodnutí,
aniž by se žalovaný náležitě vypořádal s právní argumentací žalobce.
Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil tyto podstatné skutečnosti:
Žalovaný vydal dne 13. 10. 1998 platební výměr čj. 81047/98/182960/5965, kterým
žalobci vyměřil daň z převodu nemovitostí v částce 106 650 Kč. Dalším platebním výměrem
ze dne 20. 9. 1999 čj. 78275/99/182960/5215 žalobci vyměřil daň z nemovitostí zvýšenou
za pozdní přiznání k dani ve výši 7623 Kč. K zajištění těchto daňových pohledávek
vzniklo zákonné zástavní právo, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2000
čj. 63537/00/182940/0948 uplatněno k vyjmenovaným nemovitostem v kat. území S.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 6. 2000 čj. 64324/00/182940/0948 bylo osvědčeno,
že pominul důvod pro zajištění daňových pohledávek s odůvodněním, že pohledávka byla
téhož dne jinak vypořádána. Ke stejným nemovitostem bylo k zajištění pohledávek zástavní
právo znovu uplatněno rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2000 čj. 84495/00/182940/0948.
K zaplacení obou daňových pohledávek byl žalobce vyzván výzvami ze dne 4. 1.
a 10. 1. 2001, avšak nedoplatky neuhradil. Proto byl vydán shora uvedený exekuční příkaz,
přičemž námitkám žalobce proti němu žalovaný nevyhověl a exekuční příkaz ponechal
v platnosti.
Krajský soud uvedl, že zákonné zástavní právo a rozhodnutí o vymezení rozsahu jeho
uplatnění sloužilo podle §72 daňového řádu (ve znění účinném pro rok 2000) k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. Naproti tomu daňová
exekuce, která je završena vydáním exekučního příkazu, se prováděla za účelem vymáhání
daňových nedoplatků v případě, že dlužník daňový nedoplatek v zákonné lhůtě nezaplatil.
Zákonné zástavní právo a daňová exekuce tedy představovaly dva instituty zaměřené
na dosažení odlišných cílů. Je tedy zřejmé, že osvědčení o pominutí důvodů pro zajištění
daňové pohledávky nemohlo mít samo o sobě za následek zánik pohledávky; k němu
docházelo pouze uhrazením daňového nedoplatku některým ze způsobů stanovených
v daňovém řádu. Není proto podstatné, že žalovaný se ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2000
nepřesně zmiňoval o jiném vypořádání těchto pohledávek; navíc tento závěr je obsažen
v odůvodnění, které není způsobilé vyvolat jakékoli právní následky. K zajištění týchž
daňových pohledávek byl rozsah zástavního práva znovu vymezen ve stejném rozsahu
rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2000. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí o pominutí
důvodů pro zajištění daňových pohledávek nemělo za následek jejich zánik, takže exekuční
příkaz byl vydán k vymožení daňových nedoplatků, které existovaly. Vydáním těchto
rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení daňového řádu. Soud se rovněž
neztotožnil s námitkou žalobce, že rozhodnutí o námitkách se nezabývalo jeho právní
argumentací. Žalovaný totiž v jeho odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o pominutí důvodů
pro zajištění daňové pohledávky nenahrazuje doklad o zaplacení daňových nedoplatků, které
tak nebyly uhrazeny; tím se vypořádal s námitkou, podle níž měl být správní orgán ve smyslu
§28 daňového řádu tímto rozhodnutím vázán.
Žalobce kasační stížnost opřel o ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle názoru žalobce nelze souhlasit se závěrem
krajského soudu, že v daném případě zákonné zástavní právo a daňová exekuce představovaly
dva instituty, které byly zaměřeny k dosažení odlišných cílů. Podle názoru žalobce sice šlo
o dva odlišné právní instituty, nicméně byly zaměřeny na dosažení téhož cíle, kterým bylo
vymáhání předmětné pohledávky. Pokud soud uvádí, že se žalovaný dne 21. 6. 2000 nepřesně
vyjádřil, nelze souhlasit s tím, že šlo o nepřesné vyjádření, neboť toto vyjádření o vypořádání
pohledávky bylo naprosto jasné, srozumitelné a určité. Základním principem právního státu
je, aby rozhodnutí vydaná orgány státní správy na sebe navazovala a nebyla mezi sebou
ve vzájemném rozporu. V postupu, kdy v rámci vymáhání jedné pohledávky jsou vydávána
rozhodnutí, která si vzájemně protiřečí (byť v odůvodnění), lze důvodně spatřovat
„nesprávnost“.
Žalobce navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda slova „pohledávka byla 21. 6. 2000
jinak vypořádána“ v odůvodnění rozhodnutí o osvědčení prominutí zajištění daňové
pohledávky měla za následek zánik daňové pohledávky.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za rozhodující, zda zákonné zástavní právo
a daňová exekuce jsou dva instituty zaměřené k dosažení odlišných cílů, nebo zda sice šlo
o dva odlišné právní instituty, které však byly zaměřeny k dosažení téhož cíle, kterým bylo
vymáhání daňové pohledávky.
Podle §72 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném v roce 2000, pominou-li důvody
pro zajištění daňové pohledávky včetně příslušenství, pro kterou bylo uplatněno, správce daně
rozhodnutím tuto skutečnost osvědčí. V projednávané věci bylo vydáno správcem daně toto
rozhodnutí, jehož výrok neznamená nic jiného, než že pominuly důvody pro zajištění daňové
pohledávky. Z tohoto rozhodnutí nelze dovodit, že by znamenalo zánik daňové pohledávky.
Inkriminovaná slova v odůvodnění tohoto rozhodnutí nejsou způsobilá vyvolat právní
následky tvrzené žalobcem a exekuční příkaz byl vydán k vymožení daňových nedoplatků,
které existovaly.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl
ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady převyšující jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu