ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.25.2005
sp. zn. 7 Afs 25/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
JUDr. L. F., za účasti Finančního ředitelství, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. 11. 2004, č. j. 16 Ca 199/01 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví uvedený rozsudek, jímž
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 6. 4. 2001, č. j. 14355/130/00, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Žatci ze dne 5. 6. 2000,
č. j. 23516/00/203970/1761, jímž mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
za zdaňovací období únor 2000 ve výši 1 304 658 Kč, když nebyl uznán za oprávněný
odpočet DPH ve výši 7 329 594 Kč.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v úvodu zkonstatoval dosavadní
průběh řízení a dále uvedl, že nepřihlédl k důvodům, které byly uplatněny po uplynutí
dvouměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní (dále
jen „s. ř. s“) a dále k obecným námitkám, které odkazovaly na jednotlivá ustanovení právních
předpisů, aniž by však blíže byly konkretizovány. Ve vztahu k námitkám stěžovatele uvedl,
že z obsahu předloženého správního spisu zjistil, že výzvou ze dne 28. 3. 2000,
č. j. 12553/00/203970/1761 požadoval správce daně předložení účetních dokladů k doložení
oprávněnosti nadměrného odpočtu DPH za měsíc únor roku 2000 ve výši 8 634 252 Kč.
Správce daně použil tiskopis vydaný Ministerstvem financí, aniž v něm uvedl, o jaké
pochybnosti se jedná a lze tudíž konstatovat, že se nejedná o rozhodnutí perfektní a námitka
stěžovatele byla důvodná. Krajský soud však zjistil, že ve správním spise je založen protokol
o ústním jednání konaném dne 28. 3. 2000, č. j. 14327/00/203970/6112, jehož předmětem
byla odpověď na výzvu z téhož dne a stěžovatelem byly při tomto jednání předloženy
požadované účetní doklady; současně z tohoto protokolu vyplývá, že správce daně sdělil
stěžovateli pochybnosti, které má. Z uvedeného lze dovodit, jak byla výzva správce daně
míněna a stěžovatelem pochopena. Z tohoto důvodu krajský soud námitku stěžovatele shledal
nedůvodnou. Zároveň konstatoval, že je nesporné, že v době rozhodování správních orgánů
stěžovatel zboží, které mělo být zakoupeno od společnosti L., a. s. vlastnil a užíval
k podnikání, ale nelze přehlédnout to, že se tak stalo až prodejem dne 4. 7. 2000 a nikoliv,
jak tvrdil stěžovatel, dne 9. 2. 2000. Proto neshledal předmětný odpočet uplatněný
stěžovatelem v daňovém řízení za oprávněný vzhledem k porušení §19 odst. 1 a 2 zákona
č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o DPH“).
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolával důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Pokládá především rozsudek za nepřezkoumatelný vzhledem
k tomu, že obsahuje skutkové vylíčení zhuštěné do šesti řádků a nevyplývá z něj, jakými
úvahami k tomuto závěru dospěl. Stěžovatel rovněž namítá, že není jasné, proč se na straně 3
rozsudku píše o firmě L., a. s. a T. D., s. r. o., o kterých v popisu skutku na prvé straně
rozsudku není ani slovo. Stěžovatel dále vytýká napadenému rozsudku, že nesprávně posoudil
právní otázku týkající se splnění podmínek vytýkacího řízení podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), když výzva č. j. 12553/00/203970/1761
ze dne 28. 3. 2000 sice obsahovala výzvu k předložení účetních dokladů k doložení
oprávněnosti nadměrného odpočtu DPH za měsíc únor roku 2000, avšak neuváděla konkrétní
pochybnosti vůči daňovému subjektu. Krajský soud sice na jedné straně správně dovodil,
že tato výzva nesplňuje náležitosti řádné výzvy podle §43 odst. 1 daňového řádu, avšak
nesprávně dovodil, že tyto vady byly následně odstraněny při ústním jednání dne 28. 3. 2000,
při kterém stěžovatel zjistil, jaké pochybnosti jsou vůči němu uplatněny. Dovozuje, že teprve
poté, když se správce daně seznámil s předloženými účetními doklady a formuloval
si pro sebe, co vlastně požaduje, měla být vydána nová, a to již konkrétní, výzva a v této
výzvě měla být daňovému subjektu uložena povinnost prokázat řádně pravdivost údajů
na daňových dokladech, na základě kterých by byla uplatněna daň na vstupu z přijatých
zdanitelných plnění ve výši 7 329 594 Kč. Stěžovatel dále namítá, že se správce daně opíral
o důkazní prostředky – výslechy svědků před dožádanými správci daně, kdy tyto byly získány
v rozporu se zákonem, neboť mu nebylo umožněno být tomuto šetření přítomen a klást
svědkům otázky. Zkrácen na svých právech byl také tím, že platebním výměrem vyměřil
Finanční úřad v Žatci odchylně základ daně a daň od základu daně a daně, jak jej přiznal
v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2000, když správce daně měl zákonnou
povinnost seznámit jej s důvodem, proč se odchýlil od základu daně a daně uvedeného
v daňovém přiznání stěžovatelem. Správce daně měl sdělit důvody, které údaje uvedené
na daňových dokladech nejsou správné, pravdivé, průkazné nebo úplné a stěžovatel měl právo
se ke způsobu jejich zjištění vyjádřit a případně předložit další důkazy nebo navrhnout
předložení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici. Tím došlo k porušení
ustanovení §16 odst. 4 daňového řádu. Stěžovatel dále uvádí, že unesl důkazní břemeno
a prokázal všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2000.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo její zamítnutí,
a zdůraznilo, že stěžovateli byly známy pochybnosti, které vedly k zahájení vytýkacího řízení.
Pokud se stěžovatel dovolává zkrácení na právech v souvislosti s výslechem svědků
u dožádaného správce daně, poukazuje na to, že prováděl vytýkací řízení a nikoliv daňovou
kontrolu, a proto se něj nevztahovala povinnost vyrozumět o těchto výsleších stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud pokládá za nezbytné v úvodu především zdůraznit, že obsah
rozsudku krajského soudu je limitován ustanovením §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle
kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí a dále,
že žalobu nelze rozšířit nad rámec lhůty uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
rovněž připomíná, že dle ustálené judikatury nelze pouhou citaci zákonných ustanovení
bez náležité konkretizace pokládat za řádné žalobní body, neboť z nich není patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Rovněž připomíná, že s ohledem na uvedenou dispoziční zásadu obsah a kvalita
žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy žaloba kuse
zdůvodněna, předurčuje se tím i kusost odůvodnění rozsudku.
Stěžovatel především namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, pokud
jde o popis skutkového děje. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, stěžovatel měl tímto
popisem na mysli úvodní krátký popis dosavadního průběhu řízení. Nešlo proto o popis
skutku, jak se stěžovatel nesprávně domníval. Navíc popis skutkového děje je nezbytný
v situaci, kdy tato potřeba vyplývá mimo jiné ze žaloby. Jak vyplývá z obsahu žaloby, tato
z valné míry obsahovala buď volné parafráze zákonných ustanovení bez jakékoliv
konkretizace, jež se dle ustálené judikatury nepokládají vůbec za žalobní důvody, jednak
pouze důvody obecně formulované, jež rovněž nemohou být základem pro přezkum soudu.
Proto krajský soud nikterak nepochybil, když v podstatě jen stručně na str. 3 rozsudku uvedl,
že správce daně měl podle obsahu spisu dostatek podkladů pro závěr, že zdanitelné plnění
nemohlo být uskutečněno, neboť zboží, které mělo být nakoupeno, patřilo v době tvrzeného
prodeje stále společnosti L., a. s., a proto nemohlo být předmětem prodeje společnosti
T. B., a. s. Konečně i sám stěžovatel uvádí v kasační stížnosti, že předmětné zboží dnes
vlastní a užívá, což není sporné, ale otázkou data prodeje, tj. i data uskutečněného
zdanitelného plnění, což je pro věc podstatné, se nezabýval. Proto Nejvyšší správní soudu tuto
námitku neshledal důvodnou.
Stěžovatel dále namítá, že výzva správce daně podle §43 daňového řádu neuváděla
konkrétní pochybnosti vůči daňovému subjektu a že krajský soud sice na jedné straně správně
dovodil, že tato výzva nesplňuje náležitosti řádné výzvy podle §43 odst. 1 daňového řádu,
avšak nesprávně dovodil, že tyto vady byly následně odstraněny při ústním jednání
dne 28. 3. 2000, při kterých měl stěžovatel zjistit, jaké pochybnosti jsou vůči němu uplatněny.
Podle §43 odst. 1 daňového řádu vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti,
průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, nebo dodatečného
daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem předložených nebo
o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti daňovému
subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti
vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovateli byla dne 28. 3. 2000 doručena výzva
k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání podle §43 daňového řádu (tiskopis
MFin vzor č. 4/ DPH18) s nevyškrtnutými možnostmi úkolů, které má stěžovatel provést
s tím, že předložením účetních dokladů má doložit oprávněnost odpočtu DPH za únor 2000
ve výši Kč 8 634 252. Z protokolu o jednání z téhož dne vyplývá, že správce daně převzal
od stěžovatele veškeré účetní doklady za účelem prověření nároku na odpočet k dani
z přidané hodnoty. Je proto nesporné, že stěžovateli bylo zřejmé, a to od doručení výzvy,
že předmětem pochybností správce daně je jím uplatněný nadměrný odpočet, a lze proto
za daného stavu výzvu pokládat za dostatečně konkrétní odpovídající požadavkům uvedeným
v citovaném ustanovení. Proto Nejvyšší správní soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není důvodná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatel v žalobě neuplatnil námitku týkající se vad řízení stran výslechu svědků
u dožádaných správců daně a neuplatnil rovněž námitku týkající se sdělení důvodů ohledně
rozdílu mezi údaji uvedenými v daňovém přiznání a v platebním výměru. Proto Nejvyšší
správní soud tyto námitky shledal nepřípustnými a nepřihlédl k nim.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustano vení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu