ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.27.2004
sp. zn. 7 Afs 27/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Mgr. M. Ch., správce konkurzní podstaty společnosti O. P.,
s. r. o., zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Česká 12, za
účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační
stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2003, č. j. 30 Ca
511/2001 – 35,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2003, č. j. 30 Ca 511/2001 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále též „správní orgán“) ze dne
7. 11. 2001, č. j. 2702/2001/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu Brno – venkov (dále též „finanční úřad“) ze dne 7. 2. 2001,
č. j. 24310/01/293914/0242, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku
za nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty dle ust. §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“).
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že se domnívá, že rozhodnutí o převedení přeplatku
je rozhodnutím, jímž se mění, příp. ruší práva resp. povinnosti daňového dlužníka. Ust. §64
zákona o správě daní a poplatků, ačkoliv upravuje procesní postup správce daně
při rozhodování o přeplatku, má vždy dopad do sféry hmotněprávních oprávnění
či povinností. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že finanční úřad vydal pouze
rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku, nevydal však žádné
rozhodnutí o převedení přeplatku, jak vyžaduje ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků, na což stěžovatel upozornil již v žalobě. Poslední stížní námitkou stěžovatele
je jeho nesouhlas se způsobem, jakým si počínal finanční úřad, který postupem dle ust. §64
zákona o správě daní a poplatků, tedy úhradou daně, nerespektoval pravidla pro úhradu
pohledávek stanovená v zákoně o konkurzu a vyrovnání. Navrhl zrušení napadeného
usnesení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že ust. §64 zákona o správě daní a poplatků
upravuje procesní postup správce daně při nakládání s daňovým přeplatkem v rámci
prováděného daňového řízení, proto rozhodnutí vydané na jeho základě, které je předmětem
sporu, není dle názoru správního orgánu rozhodnutím, kterým by docházelo ke změně
hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť o něm bylo již konečným způsobem rozhodnuto
v řízení vyměřovacím. Správní orgán dále uvedl, že finanční úřad nepřeváděl žádný přeplatek
na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na jiné dani, proto nemohl postupovat
dle ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Správní orgán dále vyjádřil svůj
nesouhlas s názorem stěžovatele na vztah zákona o správě daní a poplatků a zákona o konkurzu
a vyrovnání. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu
z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho pr áva nebo povinnosti, (dále jen
„rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků požádá-li daňový dlužník
o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátí, činí-li více než 50 Kč a nemá-li současně daňový
dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2
požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti,
pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Nemá-li daňový dlužník ke dni podání žádosti
u správce daně vratitelný přeplatek, běží lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího
po jeho vzniku, pokud se tak stane nejdéle do šedesáti dnů ode dne podání žádosti. Nevznikne-
li do této lhůty vratitelný přeplatek, žádost se zamítne. Za den vrácení přeplatku se považuje
den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně. Žádost o vrácení přeplatku nebo jeho
přeúčtování je od správních poplatků osvobozena. Vyhoví-li správce daně plně žádosti podle
tohoto nebo předchozího odstavce, nemusí sdělovat daňovému dlužníkovi výsledek vyřízení
jeho žádosti, pokud o to není v žádosti výslovně požádáno. Za den rozhodnutí o žádosti
a současně za den jeho doručení daňovému dlužníkovi se považuje den, který následuje po dni
doručení žádosti správci daně.
S ohledem na okolnost, že krajský soud postavil své rozhodnutí na názoru
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí správce daně ve správním soudnictví, Nejvyšší
správní soud v této souvislosti považuje za vhodné citovat z usnesení pléna Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003-225, kterým bylo přijato Stanovisko pléna
Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu ust. §64 zákona o správě daní a poplatků
a ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. „Stanovisko vychází z premisy,
že rozhodnutí ve věcech vracení daňového přeplatku jsou soudem přezkoumatelná. Ustanovení
§64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků upravuje postup správce daně při existenci
přeplatku a umožňuje správci daně použít přeplatku na úhradu případného nedoplatku; přitom
o převedení přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně se daňový dlužník jen vyrozumí.
Citované ustanovení pouze určuj e postup správce daně, nejde o rozhodovací činnost. Proti
tomuto postupu se však daňový subjekt může bránit reklamací podle §53 zákona o správě daní
a poplatků, o níž musí být rozhodnuto. Stejně tak daňový subjekt může požádat správce daně
o vrácení přep latku podle §64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a nedojde -li k vrácení
přeplatku, žádost se zamítne rozhodnutím, proti němuž je přípustné odvolání podle odst. 8
téhož ustanovení. Negativním rozhodnutím může dojít k zásahu do veřejných subjektivních
práv daňového subjektu, neboť nárok na vrácení přeplatku je ve vztahu k řízení vyměřovacímu
nárokem jiným, samostatným. Rozhodnutí o reklamaci proti postupu správce daně i rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku jsou rozhodnutími ve smyslu §6 5 odst. 1 s. ř. s.; tento
názor byl ostatně již Nejvyšším správním soudem vysloven (např. v rozhodnutí ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Afs 9/2003-70).“
Z výše uvedeného je patrné, rozhodnutí finančního úřadu o zamítnutí žádosti
stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty dle ust. §64 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků naplňuje charakteristické znaky rozhodnutí dle legislativní zkratky zakotvené
v ust. §65 odst. 1 s. ř. s., je tedy přezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Krajský soud
v Brně, který v předmětné věci zaujal opačný právní názor, tak postupoval nezákonně.
S ohledem na shora uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat
se dalšími stížními námitkami stěžovatele, neboť tyto bude moci uplatnit v řízení před
krajským soudem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst.1 s. ř. s. napadené
usnesení krajského soudu pro jeho nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu
řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2, věty
první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu