ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.5.2004
sp. zn. 7 Afs 5/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele L. Ř.,
zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 5,
za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, č. j. 38 Ca 520/2001 –
32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003,
č. j. 38 Ca 520/2001 - 32, jímž byla zamítnuta jeho žaloba a současně rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není důvodná žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. 8. 2001, č. j. 6466/01-110, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1010000008
Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 8. 1. 2001, č. j. 490/01/022971/1143, o doměření daně
z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 268.880 Kč.
Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že správce daně při daňové
kontrole u stěžovatele požadoval od tohoto daňového subjektu, aby prokázal údaje uváděné
v jeho daňovém přiznání a za tím účelem byl podle §16 odst. 2 písm.c) zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzván k předložení veškerých účetních
a daňových dokladů. Z předloženého účetnictví správce daně zjistil, že stěžovatel
v kontrolovaném období vystavil 7 dokladů na prodej 7 motorových vozidel v celkové
hodnotě 76 500 Kč, jež uvedl ve svém daňovém přiznání; z vozidel, která dovezl v roce 1997,
prodal 3 vozidla a v předložené inventuře zásob a v daňovém přiznání uvedl k 31. 12. 1997
nulový stav zásob. Jelikož správce daně zjistil z údajů Celního úřadu Benešov,
že se stěžovatel v roce 1997 podílel na dovozu 63 motorových vozidel, která dovážel v rámci
podnikatelské činnosti (na jednotné celní deklaraci uváděl jako deklarant své jméno i IČO),
a tuto skutečnost nepopírá, potom o 60 dovezených vozidlech stěžovatel neúčtoval. Ostatně
i z výpovědí slyšených svědků rovněž vyplynulo, že stěžovatel na základě plných mocí
dovážel ze zahraničí motorová vozidla. Stěžovatel tedy měl prokazatelné příjmy, které
neuvedl ve svém daňovém přiznání, a tím porušil povinnost stanovenou v §38g odst. 3
zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvést do daňového přiznání veškeré
příjmy, které jsou předmětem daně. Se zřetelem k tomu, že stěžovatel k výzvě správce daně
nepředložil žádné důkazní prostředky, jimiž by prokázal příjmy a výdaje, které mu
v souvislosti s uvedenou činností vznikly, a svědkové si nepamatovali přesnou částku, kterou
za dovoz, resp. za koupi vozidla stěžovateli zaplatili, musel správce daně přistoupit
ke stanovení daně podle pomůcek, protože ji nebylo možno stanovit dokazováním.
Za tohoto skutkového stavu dospěl i Městský soud v Praze k tomu, že podmínky
pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek byly dány, protože stěžovatel k výzvě
správce daně jím požadované důkazy nepředložil a ani skutečnosti uváděné v daňovém
přiznání za rok 1997 jinak neprokázal. Daňová povinnost stěžovatele byla proto právem
prvostupňovým správním orgánem stanovena podle pomůcek, které měl správce daně
k dispozici nebo které si opatřil bez součinnosti s daňovým subjektem. Zamítl-li pak odvolání
stěžovatele odvolací správní orgán, postupoval i tento orgán podle zákona, protože shledá-li
odvolací orgán, že byly dodrženy zákonem stanovené podmínky pro stanovení daně podle
pomůcek, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne (§50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Odvolací správní orgán tedy opodstatněně posuzoval jen to,
zda byly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a již nezkoumal jaké pomůcky
byly použity, způsob jejich použití ani způsob výpočtu daňové povinnosti. Na odvolacím
orgánu proto nebylo možno požadovat, aby v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, jaké
konkrétní částky stěžovatel při dovozu motorových vozidel získal jako příjem a rozhodné
nebylo ani to, jakým způsobem mu byla vyměřena daň za předcházející zdaňovací období,
protože určující bylo to, že stěžovateli nebylo možno stanovit daň dokazováním. Stejně tak
musel postupovat i Městský soud v Praze, který po zjištění, že daň podle pomůcek byla
stěžovateli stanovena právem, nemohl posuzovat způsob použití pomůcek a výpočtu daňové
povinnosti a žalobu proto zamítl.
V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, která se opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen s. ř. s.), stěžovatel odmítl závěry Městského soudu v Praze, pokud
dospěl k tomu, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. 8. 2001, č. j. 6466/01-
110, je věcně správné. Stěžovatel namítl, že výzva správce daně k tomu, aby prokázal příjmy
z dovozu silničních motorových vozidel, jež byla dovezena ve zdaňovacím období, a výdaje
spojené s touto činností, byla nesrozumitelná. Je tomu tak proto, že do svého daňového
přiznání uvedl příjmy z prodeje 7 motorových vozidel o celkovém příjmu 76 500 Kč a jelikož
žádné jiné příjmy neměl, nemohl prokazovat něco, co neexistuje. Ostatně podle judikatury
Ústavního soudu nemá správce daně právo vyzývat daňový subjekt k prokázání čehokoliv,
ale jen toho, co tvrdí tento subjekt sám. Posléze pak stěžovatel namítl, že vyměření daně
podle pomůcek bylo nezákonné a v rozporu s ustanovením §31 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. 31 Ca 121/97, podle něhož musí správce
daně přesvědčivým způsobem odůvodnit postup dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, v napadeném rozhodnutí a prokázat, že daňový subjekt nesplnil
některou ze svých zákonných povinností a že z tohoto důvodu nebylo možno stanovit daň
dokazováním. Pokud tedy odvolací orgán tvrdil, že měl, kromě případů uvedených
v účetnictví, ještě další příjmy z obchodních operací, byl tento správní orgán povinen je uvést
v odůvodnění napadeného rozhodnutí v takovém rozsahu, aby bylo možno posoudit, zda
je toto tvrzení opřeno o dodatečně průkazné podklady. To však správní orgán neučinil a pouze
uvedl, že stěžovatel uskutečnil obchody nejméně v 60 případech, aniž alespoň některé z nich
specifikoval. Pravda je ovšem taková, že v letech 1997 a 1998 se trh s automobily značným
způsobem nasytil a jeho podnikatelská činnost byla rozhodným způsobem omezená. Z tohoto
důvodu neprováděl podnikatelskou činnost tak, že by vozidla kupoval na sebe a tyto později
se ziskem prodával. Jelikož znal postupy týkající se celních prohlášení a měl i kontakty
a známosti, situace byla taková, že si lidé vozidlo sami vybrali a zaplatili a on vystupoval jako
jejich zástupce při celním řízení, které znal, případně při přihlašování vozidla. Správce daně
ovšem z takové činnosti dovozoval, že vystupoval tak, jako kdyby vozidlo zakoupil a potom
se ziskem prodal. Nic takového ale prokázáno nebylo, když ostatně ani žádné příjmy
z popsané činnosti neměl.
Finanční ředitelství v Praze v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popsalo
skutkový stav věci a poukázalo zejména na to, že stěžovatel měl možnost, aby v průběhu
daňové kontroly (zahájena dne 29. 11. 1999 a skončena projednáním a podpisem zprávy
o této kontrole dne 18. 12. 2000) i v odvolacím řízení předložil důkazy, kterými by prokázal
částku, jež byla uhrazena za dovoz jednotlivých vozidel, a výdaje, které mu v této souvislosti
s tím vznikly, aby bylo možno stanovit daň dokazováním. Takto mohl stěžovatel postupovat
i bez výzvy správce daně ke splnění důkazní povinnosti, protože tato povinnost mu vyplývala
z ustanovení §16 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a k jejímu splnění byl stěžovatel vyzván při zahájení daňové kontroly. Odvolací orgán se při
projednávání odvolání mohl zabývat pouze tím, zda byly splněny podmínky pro vyměření
daně podle pomůcek a nebyl povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat jednotlivými
uskutečněnými obchody a vyhodnocovat je. Finanční ředitelství v Praze proto navrhlo,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, č. j. 38 Ca 520/2001 - 32, při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a jelikož sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu
v Praze v celém rozsahu, přičemž konkrétně vznesl dvě základní námitky. Především namítl,
že výzva správce daně k tomu, aby prokázal příjmy z dovozu silničních motorových vozidel,
jež byla dovezena ve zdaňovacím období, a výdaje spojené s touto činností, byla
nesrozumitelná a že vyměření daně podle pomůcek bylo nezákonné v rozporu s ustanovením
§31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Daňové řízení je obecně postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak
povinnost sám daň přiznat (tedy břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit
(tedy břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena zejména v §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit
skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, mohou sloužit prakticky jakékoliv
prostředky. Nelze však použít takové, které byly získány v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy. V prvé fázi řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový
subjekt, ale citované ustanovení nelze pojímat izolovaně. Ustanovení §31 odst. 9 tohoto
zákona neupravuje to, co může správce daně požadovat, ale kdo nese důkazní břemeno. Toto
ustanovení je také zařazeno v obecných ustanoveních zákona (část první). Pokud tedy správce
daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt
povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je,
tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně
oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez
součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44
citovaného zákona ). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která
je vyjádřena v §2 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy do práva
daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše.
V této věci je skutečností, že Finanční úřad ve Vlašimi vydal dne 14. 9. 2000 pod
č. j. 30960/00/022931/3870 výzvu adresovanou stěžovateli L. Ř., kterou byl tento daňový
subjekt vyzván, aby do 15 dnů ode dne doručení prokázal skutečnosti, jež uvedl ve svém
daňovém přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období 1997 a zejména prokázal příjmy
z dovozu silničních motorových vozidel, která dovezl v uvedeném zdaňovacím období na
území České republiky na základě plných mocí, a výdaje spojené s touto činností a současně
předložil či navrhl důkazní prostředky prokazující údaje uvedené v daňovém přiznání.
Stěžovatel, kterému byla doručena tato výzva do vlastních rukou dne 19. 9. 2000, byl v této
výzvě současně poučen o tom, že pokud nebude této výzvě vyhověno a daňovou povinnost
nebude možno stanovit dokazováním, správce daně je oprávněn stanovit tuto povinnost za
použití pomůcek. Stěžovatel jako daňový subjekt na tuto výzvu nereagoval a požadované
údaje správci daně nesdělil, tento proto přistoupil ke stanovení daňové povinnosti stěžovateli
podle pomůcek.
Této výzvě předcházelo kontrolní zjištění, že podle předloženého účetnictví stěžovatel
jako daňový subjekt vystavil v kontrolovaném zdaňovacím období 7 dokladů na prodej 7
motorových vozidel s celkovým příjmem 76 500 Kč, který uvedl do svého daňového přiznání.
Správce daně však zjistil, že stěžovatel z vozidel, na jejichž dovozu se podílel v roce 1997,
prodal 3 vozidla, ale podle předložené inventury a podle údajů uvedených v daňovém přiznání
k dani z příjmů byl stav zásob k 31. 12. 1997 nulový. Toto zjištění bylo učiněno za situace,
kdy v rámci kontroly bylo od Celního úřadu Benešov zjištěno, že stěžovatel se v roce 1997
podílel na dovozu 63 motorových vozidel, která dovážel, a na jednotných celních deklaracích
uváděl nejen své jméno jako deklarant, ale i IČO. Z toho ovšem vyplývá i další kontrolní
zjištění, že o rozdílu, tedy 60 vozidlech, nebylo vůbec účtováno. V rámci svědeckých
výpovědí bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel zajišťoval dovoz na základě plných mocí,
na jednotné celní deklaraci byl označován jako deklarant a ke svému podpisu připojoval
razítko s uvedením jména, příjmení, adresy a IČO. Při kontrole uplatněných výdajů pak bylo
zjištěno, že stěžovatel neúčtoval o všech nákupech náhradních dílů. Správce daně proto
vyzval dodavatele A., s. r. o., k předložení přijatých a vystavených dokladů a podle odpovědi
bylo zjištěno, že daňový subjekt nezahrnul do svého účetnictví 7 případů nákupu náhradních
dílů v celkovém objemu 13 589,80 Kč, které byly na typy vozidel, jež neměl stěžovatel
v soukromém vlastnictví, ač používal při nákupu i své IČO.
Nejvyšší správní soud nepovažuje při uvedených kontrolních zjištěních
za opodstatněnou námitku kasační stížnosti, že výzva správce daně ze dne 14. 9. 2000 pod
č. j. 30960/00/022931/3870, adresovaná stěžovateli L. Ř., je nesrozumitelná.
Správce daně dospěl po vyhodnocení kontrolních zjištění opodstatněně
k pochybnostem o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti daňového přiznání
stěžovatele k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997, protože ve světle toho,
co bylo uvedeno v kontrolních zjištěních, se jeví vykázané příjmy ve výši 76 500 Kč
a vykázané výdaje ve výši 70 705 Kč (nákup materiálu a zboží ve výši 12 897 Kč, platby
pojistného 10 406 Kč, provozní režie 30 427 Kč a uzávěrková úprava výdajů ve výši
16 975 Kč) v některých položkách jako neprůkazné. Povinnost prokázat své tvrzení
se vztahuje na povinnost každého daňového subjektu (tedy i stěžovatele) prokázat všechny
skutečnosti, které uvádí v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
vyzván, neboť poplatník je povinen uvést v daňovém přiznání veškeré příjmy, které jsou
předmětem daně (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §38g
odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Správce daně proto vyzval
stěžovatele nikoliv k prokázání zdroje příjmů, ale toliko k prokázání jeho tvrzení uvedeného
v daňovém přiznání, že jeho příjmy činily částku 76 500 Kč a výdaje částku 70 705 Kč. Toto
logicky a gramaticky vyplývá z obsahu výzvy správce daně ze dne 14. 9. 2000, kde je výzva
k prokázání příjmů z dovozu silničních motorových vozidel, která stěžovatel dovezl
v uvedeném zdaňovacím období na území České republiky na základě plných mocí, a výdajů
spojených s touto činností vázána k údajům uvedeným v daňovém přiznání. Správce daně
tedy nevyzýval stěžovatele jako daňový subjekt k prokázání čehokoli, jak tvrdí stěžovatel
mylně v kasační stížnosti, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento daňový subjekt sám
v daňovém přiznání, a k předložení důkazních prostředků, jež by osvědčily správnost údajů
v daňovém přiznání. Ze strany správce daně tedy nedošlo v průběhu daňové kontroly vydanou
výzvou ze dne 14. 9. 2000 k rozhodování, jež by bylo v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu, konkrétně s nálezem ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. II. ÚS 750/2000. Výzva správce daně
ze dne 14. 9. 2000, jež byla adresována stěžovateli jako daňovému subjektu, tedy není
nesrozumitelná, a to ani po gramatické stránce, protože je z ní zcela jasně patrno, co správce
daně na daňovém subjektu požaduje.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku kasační stížnosti
stěžovatele, že vyměření daně podle pomůcek bylo nezákonné v rozporu s ustanovením §31
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Způsob stanovení daně podle pomůcek (§31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) je způsobem náhradním, k němuž může správce daně přistoupit jen
v případě, kdy daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou
ze svých zákonných povinností, takže není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním.
Povinnost daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání
a k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, je určena
ustanovením §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z právní
úpravy je tak zřejmé, že k vyměření daně podle pomůcek může správce daně přistoupit jen
tehdy, když daňový subjekt nesplnil některou z povinností uložených mu zákonem a současně
se musí jednat o případ, kdy právě pro tuto okolnost nelze stanovit daň dokazováním, neboť
zákon zcela jednoznačně preferuje stanovení základu daně a daně na základě důkazů, které
správce daně v průběhu daňového řízení provede.
Je tedy na daňovém subjektu, aby prokázal, že do daňového přiznání zahrnul veškeré
své příjmy a uplatnil jen uznatelné daňové výdaje, a teprve pokud údaje v daňovém řízení
řádně nedoloží, může správce daně stanovit jeho daňovou povinnost za použití pomůcek,
které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Z ustanovení §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož se pro zjištění základu daně z příjmů vychází z účetnictví vedeného podle
zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo zákon o daních z příjmů nestanoví jinak
anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem, vyplývá,
že skutečnosti týkající se výše zdanitelných příjmů prokazuje daňový subjekt svým
účetnictvím, které je povinen vést, pokud prokazuje pro daňové účely své výdaje vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení příjmů (§1 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Předmětem účetnictví takového subjektu je zejména stav a pohyb
majetku a závazků a výdaje a příjmy (§2 cit. zákona). Účetní jednotky jsou povinny vést
účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti,
které jsou jeho předmětem (§7 cit. zákona). Skutečnosti týkající se příjmů uvedených
v daňovém přiznání, které jsou rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti,
lze považovat za prokázány daňovým subjektem ve smyslu §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jestliže výše příjmů uvedených v daňovém
přiznání odpovídá údajům v účetnictví daňového subjektu vedenému v souladu s §7 zákona
č. 563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud má za to, že správce daně přistoupil právem ke stanovení
daňové povinnosti stěžovateli na základě pomůcek.
Je tomu tak proto, že v průběhu daňové kontroly bylo správcem daně zjištěno,
že stěžovatel se v kontrolovaném období roku 1997 podílel jako deklarant, případě jako
přepravce, na dovozu 63 motorových vozidel ze zahraničí, podle svědeckých výpovědí
stěžovatel nakupoval tato motorová vozidla a zajišťoval jejich dovoz na základě plných mocí
a na jednotných celních deklaracích byl označován jako deklarant, který ke svému podpisu
připojil razítko s uvedením jména, příjmení, adresy a IČO. Jelikož tyto údaje nesouhlasily
s údaji uvedenými stěžovatelem v daňovém přiznání a účetnictví ( v přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období 1997 bylo uvedeno, že se jedná o prodej aut, základ daně
ve výši 5 794,30 Kč, příjmy ve výši 76 500 Kč, výdaje 70 705 Kč, daň ve výši 0 Kč, nulový
stav zásob ke dni 31. 12. 1997, podle účetnictví stěžovatel vystavil 7 dokladů na prodej 7
motorových vozidel v celkové hodnotě 76 500 Kč, příjmy z prodeje 3 motorových vozidel
dovezených ze zahraničí v roce 1997 v částce 13 500 Kč a příjmy z prodeje 4 motorových
vozidel dovezených ze zahraničí v roce 1996 v částce 63 000 Kč ), který tak neúčtoval o 60
vozidlech, byl stěžovatel vyzván (výzva ze dne 14. 9. 2000), aby prokázal skutečnosti, které
uvedl v daňovém přiznání za rok 1997, zejména, aby prokázal příjmy z dovozu motorových
vozidel, která dovezl v průběhu zdaňovacího období na území České republiky na základě
plných mocí, a výdaje spojené s uvedenou činností. Se zřetelem k tomu, že stěžovateli byla
tato výzva doručena do vlastních rukou dne 19. 9. 2000 a ten na výzvu nereagoval, přistoupil
správce daně opodstatněně ke stanovení daňové povinnosti stěžovateli na základě pomůcek.
Je tomu tak proto, že stěžovatel na výzvu správce daně žádné důkazní prostředky nepředložil,
tím nesplnil svou důkazní povinnost a toto nesplnění povinnosti stěžovatelem mělo
za následek nemožnost stanovit daň dokazováním, protože svědci si nepamatovali přesnou
částku, jakou za dovoz vozidla, resp. za jeho prodej stěžovateli, zaplatili. Za tohoto stavu
potom ani nebyly spolehlivě prokázány údaje uvedené v daňovém přiznání.
Nemohou proto obstát výtky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti, který namítá,
že nebylo prokázáno, že měl příjmy z dovozu motorových vozidel, že ve skutečnosti pouze
vystupoval jako zástupce jednotlivých občanů při celním řízení a že odvolací správní orgán
se měl v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat jeho tvrzenými obchody, specifikovat
je a neuvádět jenom to, že je uskutečnil nejméně v 60 případech. Je tomu tak proto, že v této
věci šlo o to, zda byly splněny zákonné podmínky pro vyměření daně za použití pomůcek
a proto se odvolací správní orgán nemusel zabývat jednotlivými uskutečněnými obchody
stěžovatele a vyhodnocovat je z hledisek uvedených námitek. Rozhodné bylo to, že stěžovatel
tím, že za popsaného stavu nereagoval na výzvu správce daně, neprokázal, že do daňového
přiznání zahrnul veškeré své příjmy a uplatnil jen uznatelné daňové výdaje a že tedy byly
dány zákonné podmínky pro postup dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze proto ve svém rozsudku oprávněně dovozuje podmínky pro
stanovení daňové povinnosti podle pomůcek z toho, že stěžovatel k výzvě správce daně jím
požadované důkazy nepředložil, nesplnil tak svou důkazní povinnost a neprokázal tak
skutečnosti uvedené v daňovém přiznání.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003,
č. j. 38 Ca 520/2001 - 32, není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu