ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.53.2004
sp. zn. 7 Afs 53/2004 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Elišky Cihlářové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele S. I.,
s. r. o., zastoupeného JUDr. Jaromírem Kaláčem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Třída
Tomáše Bati 1276, za účasti Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15,
zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 2. 2004, č. j. 11 Ca 119/2003 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal v zákonné lhůtě kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 10. 3. 2003, č. j. 182/8 640/2002. Ministerstvo tímto
rozhodnutím zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě
ze dne 23. 1. 2001, č. j. 3006/150/2000, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele
o obnovu řízení, s odkazem na nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §54 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále
jen „daňový řád“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávné posouzení právní otázky Městským
soudem v Praze bez bližšího odůvodnění, na výzvu soudu pak kasační stížnost doplnil.
Pod bodem 1 tohoto doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá vady řízení ministerstva
jakožto správního orgánu. Dle jeho názoru ministerstvo nevzalo v úvahu skutečnost,
že stěžovatel po zahájení řízení o povolení obnovy řízení navrhl dne 25. 10. 2000 provedení
důkazů, které rovněž označil. Neprovedení navržených důkazů bez odůvodnění je vadou
řízení, neboť při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, byl porušen zákon. Správce daně postupoval v rozporu se zásadou součinnosti
stanovenou v §2 odst. 9 daňového řádu, neboť nedodržel svou povinnost vypořádat
se s návrhem na provedení důkazů. Zároveň byla porušena i zásada uvedená v §2 odst. 1
daňového řádu. Daňový řád nevylučuje provedení důkazů v zahájeném řízení o povolení
obnovy řízení, tyto důkazy mohou mít vliv na posouzení splnění či nesplnění podmínek
pro povolení obnovy řízení. Na základě uvedených skutečností stěžovatel dovozuje i naplnění
důvodu pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Pod bodem 2 v doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní
posouzení přípustnosti povolení obnovy řízení Městským soudem v Praze ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel uvádí, že jestliže je účelem obnovy řízení náprava
skutkových vad, pak může správní orgán dle §56a odst. 2 daňového řádu nepřipustit povolení
obnovy řízení tam, kde byl soudem tento skutkový stav též přezkoumáván. Za takové
rozhodnutí soudu však nelze považovat rozhodnutí, které se zabývalo přezkoumáním
zákonných důvodů pro použití pomůcek pro vyměření daňové povinnosti a nikoliv
skutkového stavu. Dle názoru stěžovatele je soud povinen především posoudit otázku,
zda má přednost správné a zákonné stanovení daňové povinnosti v rámci obnoveného řízení,
pokud důkazy svědčí o nesprávném a tudíž nezákonném stanovení daňové povinnosti
v původním řízení, či zda má přednost rigidní výklad ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu,
které v tomto případě popírá obecnou zásadu uvedenou v ustanovení §1 odst. 2 daňového
řádu. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení §1 odst. 2 daňového řádu, vyžadující správné
a úplné zjištění a stanovení daňových povinností, ovlivňuje v dané věci výklad ustanovení
§56a odst. 2 daňového řádu. Pokud existují důkazy, které umožňují správné zjištění
a stanovení daně, jejichž provedení bylo v napadeném řízení navrhováno, není správné
upřednostnit postup dle citovaného ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu oproti dodržení
obecných zásad daňového řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, dle kterého se do režimu
stanovení daně podle pomůcek dostal v důsledku vlastní nečinnosti, neboť v průběhu
daňového řízení navrhoval provedení výše uvedených důkazů, správce daně k těmto návrhům
nepřihlédl. Správce daně se nevyrovnal s ustanovením §31 odst. 5 daňového řádu, ze kterého
vyplývá, že ne každé nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu vede k nemožnosti
stanovit daň dokazováním. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ministerstvo v písemném stanovisku ke kasační stížnosti uvedlo, že se plně ztotožňuje
se závěry Městského soudu v Praze v dané věci a dle jeho názoru kasační stížnost není
důvodná.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul průběh
předcházejícího daňového řízení. Stěžovatel žádal Finanční úřad v Opavě (dále jen „finanční
úřad“) o povolení obnovy řízení ve věci spotřební daně vyměřené platebním výměrem
na spotřební daň z lihu a lihovin za srpen 1998, která byla vyměřena dle pomůcek, tato žádost
byla postoupena Finančnímu ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční ředitelství“). Jako důvod
pro povolení obnovy řízení stěžovatel uvedl, že vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které
nemohly být bez jeho zavinění uplatněny již dříve, mohly mít podstatný vliv na výrok
rozhodnutí. Těmito důkazy stěžovatel konkrétně označil usnesení vyšetřovatele KÚV Policie
ČR v Ostravě ze dne 28. 12. 1999, kterým bylo zastaveno trestní stíhání L. N., ředitele
stěžovatele, pro trestný čin zkrácení daně. Finanční ředitelství řízení o žádosti stěžovatele o
povolení obnovy řízení rozhodnutím ze dne 23. 1. 2001 zastavilo, stěžovatel podal
k ministerstvu odvolání. Ministerstvo toto odvolání zamítlo s odvoláním na ustanovení §56a
odst. 2 daňového řádu, dle kterého je použití mimořádného opravného prostředku nepřípustné
vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocn ě přezkoumána soudem. Městský
soud v Praze k žalobním námitkám stěžovatele odkázal na podmínky obnovy řízení dle
daňového řádu upravené v ust. §54 a §55 tohoto zákona, dále na ustanovení §56a daňového
řádu, které upravuje použití mimořádných opravných prostředků, tedy včetně obnovy řízení.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení je použití mimořádného opravného prostředku nepřípustné
vůči těm rozhodnutím správce daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, řízení o
něm nelze zahájit ani tehdy, probíhá -li již přezkumné řízení u soudu. Městský soud v Praze
dospěl k závěru, že aplikace §56a odst. 2 daňového řádu ve věci stěžovatele byla správná.
Rozhodnutí, jehož obnovy se stěžovatel domáhal, bylo přezkoumáno soudem, a to v mezích
námitek uplatněných žalobcem. Ve správním soudnictví soud nepřezkoumává napadené
rozhodnutí v plném rozsahu z úřední povinnosti, rozsah soudního přezkumu vymezuje
žalobce svými námitkami, pouze v jejich mezích se rozhodnutí přezkoumává. Není proto
důvodná námitka, že rozhodnutí nebylo soudem přezkoumáno v plném rozsahu. Použití
mimořádného opravného prostředku stěžovatele bylo proto v souladu s §56a odst. 2
daňového řádu nepřípustné.
Městský soud v Praze nad rámec rozhodnutí dále poznamenal, že důvody, které
stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení uvedl, by nebylo možno považovat za důvody
obnovy řízení ve smyslu §54 odst. 1 daňového řádu. Nejednalo se o nové skutečnosti, které
vyšly najevo až po vydání rozhodnutí správcem daně, neboť výslech svědků, navrhovaných
žalobcem, mohl být proveden již ve vyměřovacím stadiu daňového řízení. Žalobce způsobil
vyměření daně podle pomůcek vlastní nečinností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná.
K námitce stěžovatele uvedené pod bodem 1 doplnění kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stěžovatel zde napadá výhradně postup ministerstva v daňovém
řízení, aniž by uvedl, z čeho dovozuje chybný postup soudu. Kasační stížnost je však
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu
ve správním soudnictví, důvody, pro které ji lze podat, jsou taxativně vymezeny v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. a vztahují se k nezákonnosti soudního rozhodnutí. Jestliže jsou
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako důvod kasační stížnosti uvedeny vady řízení,
jedná se o vady řízení před soudem, spočívající v tom, že správní řízení bylo zatíženo
zde popsanými vadami a soud, který ve věci rozhodoval, pro tuto důvodně vytýkanou vadu
měl rozhodnutí správního orgánu zrušit. Námitka stěžovatele, která nesměřuje proti důvodům
uvedeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze, ale proti rozhodnutí ministerstva, není
námitkou dle §103 odst. 1 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud se proto v rámci řízení o kasační
stížnosti nemůže vyslovovat k její důvodnosti.
Nesprávný výklad podstaty řízení o kasační stížnosti ze strany stěžovatele potvrzuje
i jeho námitka dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jejíž důvodnost dovozuje z nezákonného
zastavení řízení o povolení obnovy řízení, tedy ze strany správního orgánu. Rovněž
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. se jedná o případnou nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení krajským (zde městským) soudem. Městský soud
v Praze napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou po meritorním
projednání věci, důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy v tomto případě nelze
uplatnit.
K námitce napadající nesprávné právní posouzení věci Městským soudem v Praze
při aplikaci §56a odst. 2 daňového řádu ve vztahu k ustanovení §1 odst. 2 daňového řádu
Nejvyšší správní soud považuje za nutné z předchozího správního řízení zdůraznit, že sporná
spotřební daň byla stěžovateli stanovena podle pomůcek v souladu s §44 a §46 odst. 3
daňového řádu. Stěžovatel byl správcem daně vyzván k podání daňového přiznání
ke spotřebním daním za červenec 1998, zároveň byl poučen o případných následcích
nevyhovění pokynům ve výzvě uvedeným. Stěžovatel správci daně sdělil, že povinnost podat
daňové přiznání ke spotřební dani z lihu a lihovin za červenec 1998 je pro něj bezpředmětná
a netýká se ho. Tuto skutečnost potvrdil opakovaně i v rámci soudních řízení.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že při přezkumu rozhodnutí
o povolení obnovy řízení soud volil mezi správným a zákonným stanovením daňové
povinnosti v rámci obnoveného řízení nebo mezi rigidním výkladem ustanovení §56a odst. 2
daňového řádu. Správné a zákonné stanovení daňové povinnosti je bezpochyby cílem
daňového řízení. Dle daňového řádu je daňové řízení rozděleno na jednotlivé fáze,
tj. přípravné řízení, řízení vyměřovací, řízení o řádných opravných prostředcích, řízení
o mimořádných opravných prostředcích, placení daní. Samotné stanovení daně náleží do fáze
vyměřovacího řízení upraveného v části třetí daňového řádu (§§40 – 47). Jak je výše
uvedeno, stěžovateli byla ve vyměřovacím řízení stanovena daň podle pomůcek v souladu
s §44 a §46 odst. 3 daňového řádu, neboť nepodal daňové přiznání ke spotřební dani
za červenec 1998, když dle jeho názoru se na něho tato povinnost nevztahovala. Proti
rozhodnutí správce daně měl možnost uplatnit řádné opravné prostředky dle části čtvrté
daňového řádu, v tomto případě odvolání (§48 daňového řádu). Předmětný platební výměr
byl finančním úřadem vydán dne 19. 10. 1998, rozhodnutí o odvolání vydalo finanční
ředitelství dne 3. 6. 1999. Toto rozhodnutí finančního ředitelství bylo přezkoumáno
na základě žaloby podané stěžovatelem krajským soudem, soudní řízení bylo ukončeno
nabytím právní moci rozsudku dne 29. 5. 2000. Předmětem žalobních námitek bylo
nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, v průběhu soudního řízení zástupce stěžovatele
informoval krajský soud o zastavení trestního stíhání L. N.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel plně využil při přezkoumání napadeného
rozhodnutí správce daně jak možností části čtvrté daňového řádu, tj. přezkoumání rozhodnutí
řádnými opravnými prostředky, tak i přezkumu v rámci správního soudnictví, ve kterém
rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v rámci žalobních námitek nezávislý soud.
Stěžovatel se domáhal povolení obnovy říz ení dle §54 daňového řádu, obnova řízení
je jedním z mimořádných opravných prostředků uvedených v části páté daňového řádu.
Dle §56a odst. 2 daňového řádu je použití mimořádného opravného prostředku podle části
páté tohoto zákona nepřípustné vůči těm roz hodnutím správců daně, která byla pravomocně
přezkoumána soudem. Stěžovatel zpochybňuje smysluplnost aplikace tohoto ustanovení
na případy, kdy rozhodnutí správce daně sice přezkoumal soud, avšak předmětem přezkumu
byly jiné skutečnosti, než které následně vyšly najevo, a daňový subjekt je považuje za důvod
pro obnovu řízení, o takový případ se však v jeho záležitosti nejedná. Jak je uvedeno výše,
při řízení před Krajským soudem v Ostravě stěžovatel informaci o zastavení trestního stíhání
L. N. uplatnil, stejně tak jako námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ustanovení
§56a odst. 2 daňového řádu nedává daňovému subjektu možnost opětně prověřovat
rozhodnutí soudu o žalobě, je vyjádřením zásady, že pokud se danou věcí soud již zabýval a
pravomocně rozhodl, není možné ty samé skutečnosti prověřovat prostřednictvím
mimořádných opravných prostředků správním orgánem. Závěr Městského soudu v Praze, že
použití institutu obnovy řízení v dané věci brání ustanovení §56a odst. 2 daňového řádu, je
v souladu se zákonem, aplikaci tohoto ustanovení zde nelze považovat za zkrácení práva
stěžovatele na správné a zákonné vyměření daně.
Pro vyloučení pochybností ohledně správnosti aplikace §56a odst. 2 daňového řádu
ve věci stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že se ztotožňuje rovněž se závěrem
Městského soudu v Praze učiněným nad rámec rozhodnutí, tj. že stěžovatelem uváděné
skutečnosti pro obnovu řízení nejsou důvody ve smyslu §54 odst. 1 daňového řádu, neboť
se nejedná o skutečnosti, které vyšly najevo až po vydání rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelem uplatněné námitky nebyly ze všech shora uvedených důvodů shledány
důvodné, Nejvyšší správní soud kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Soud proto
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu