ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.55.2004
sp. zn. 7 Afs 55/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
B. E. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 41, za účasti Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 12. 3. 2004, č. j. 28 Ca 556/2001 - 26 a č. j. 28 Ca 557/2001 - 26,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2004, č. j. 28 Ca 556/2001 - 26
a ze dne 12. 3. 2004, č. j. 28 Ca 557/2001 – 26, se zrušují a věci
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usneseními Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2004, č. j. 28 Ca 556/2001 - 26
a č. j. 28 Ca 557/2001 - 26, byly odmítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 3. 1999, č. j. 61182/99/001914/6050
a č. j. 61209/99/001914/6050, jimiž byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím Finančního
úřadu pro Prahu 1 o zamítnutí odvolání proti platebním výměrům o vyměření daně z přidané
hodnoty za období červenec a srpen 1998 podle §49 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), z důvodu jejich podání po zákonem stanovené lhůtě. Městský soud odůvodnil
napadená usnesení tak, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení
před správním orgánem, neboť k podání odvolání proti platebním výměrům došlo
prokazatelně až 10. 3. 1999, ačkoliv lhůta uplynula dnem 24. 2. 1999, proto byl postup
správce daně, který odvolání podaná po stanovené lhůtě zamítl, legitimní. Z těchto důvodů
jsou žaloby stěžovatele nepřípustné.
V kasačních stížnostech podaných v zákonné lhůtě stěžovatel shodně uvedl,
že napadená rozhodnutí jsou obsahem nesrozumitelná, vychází zjevně z nesprávného
právního posouzení věci a v důsledku toho jsou negací všech základních principů právního
státu, když stěžovateli upírají právo na řádný proces a ochranu narušených práv. Důvody
uvedené v napadených usneseních nelze považovat za důvody pro odmítnutí žalob
proti rozhodnutím, která byla vydána v odvolacím řízení. Tato skutečnost vylučuje závěr
soudu, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky, a proto je třeba takový závěr
odmítnout jako nesrozumitelný. Uvedené důvody jsou formálně adekvátní pro zamítnutí
žaloby, pokud by soud rozhodoval rozsudkem ve věci vymezené žalobou. Podle stěžovatele
jsou předmětné výměry na daň z přidané hodnoty nicotné, neboť řízení ve věci samé bylo
vedeno zcela mimo působnost a pravomoc územních finančních orgánů. Stěžovatel byl činný
výlučně při exportu zboží, tedy z hlediska daně z přidané hodnoty se na něj vztahovalo
výlučně ust. §45 odst. 1 zákona č. 588/1992, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů, podle kterého byl vývoz zboží do zahraničí osvobozen od povinnosti uplatnit daň
jako součást ceny, tedy od povinnosti uplatnit daň na výstupu. Městský soud měl
proto vyslovit nicotnost rozhodnutí finančního úřadu i bez návrhu rozsudkem podle §76
odst. 2 s. ř. s., neboť tyto výměry nemohly a nesměly být vydány. Vzhledem k cíli řízení,
které vydání výměrů předcházelo, toto řízení nesmělo proběhnout. Stejně tak nemohlo být
v tomto řízení pokračováno, tedy nemohlo být rozhodováno o opravných prostředcích.
Stěžovatel poukázal také na to, že celé řízení před finančním úřadem neproběhlo v souladu
se zákonem, když v podstatě veškeré podklady pro výměry byly zmanipulovány,
když finanční úřad ze svých zpráv a podkladů, použitých k jejich zpracování, vypustil
záměrně některé doklady o jeho obchodní činnosti a ty nejpodstatnější bez důkazů a řádného
zdůvodnění záměrně odmítl. Následně došlo ke zmanipulování věci při doručování odvolání
a nepředložení věci k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Když konečně byly spisové materiály
předloženy finančnímu ředitelství, pak se tak záměrně stalo tak, že nebyly předloženy
všechny podklady. Následně byla vyžádána součinnost Č. p., a. s. při prošetřování
jeho námitek, aniž by o tom byl vyrozuměn. Je nanejvýš pochybné, zda tvrzené úkony
skutečně proběhly a zda proběhly tak, jak jsou tvrzeny. Městský soud žalobu odmítl, přičemž
odůvodnění jeho rozhodnutí je nesrozumitelné a nekorespondující výroku. Ze všech těchto
důvodů stěžovatel navrhl, aby napadená usnesení byla zrušena.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasačním stížnostem uvedlo, že městský soud
danou věc zhodnotil zcela srozumitelně, ve všech souvislostech včetně odkazů na příslušná
ustanovení daňových zákonů. Dále upozornilo na skutečnost, že kasační stížnosti jdou zcela
mimo rámec projednávaných žalob a je zcela evidentní, že stěžovatel se jejich prostřednictvím
pouze snaží zhojit pozdě podaná odvolání proti platebním výměrům. Obsahem kasačních
stížností jsou totiž daňová rozhodnutí, která nebyla předmětem žalob, a tedy ani předmětem
soudního jednání k těmto žalobám. Jedná se o platební výměry na daň z přidané hodnoty,
které vystavil Finanční úřad pro Prahu 1 na základě výsledku místního šetření,
při kterém stěžovatel neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně uplatněného v daňovém
přiznání za měsíc červenec a srpen 1998. Proti těmto daňovým rozhodnutím podal
sice stěžovatel odvolání, ale učinil tak až po zákonem stanovené třicetidenní lhůtě. Finanční
ředitelství odmítlo i tvrzení stěžovatele o údajném zmanipulování věci při doručování
odvolání. Žádné důkazy o zmanipulování věci stěžovatel nepředložil a žádné také nebyly
zjištěny. Podstatné pro správce daně i pro odvolací orgán v tomto daňovém řízení bylo,
že stěžovatel nepředložil jediný důkaz o tom, že by předmětná odvolání podal v zákonem
stanovené lhůtě. To, že správce daně navíc ještě vyzval podle §34 odst. 12 zákona o správě
daní a poplatků Č. p., a. s. k součinnosti při ověřování některých skutečností vyplývajících
z tvrzení stěžovatele, bylo plně v jeho kompetenci a zákon v této věci neukládá správci daně
povinnost o tom daňový subjekt informovat. Pochybnosti o tom, zda Č. p., a. s. zmiňované
úkony skutečně provedla a s jakými výsledky, považuje finanční ředitelství za irelevantní,
neboť sdělení Č. p., a. s. je součástí spisového materiálu a stěžovatel mohl požádat o nahlížení
do něho a zjistit tak výsledek provedeného šetření. Z výše uvedených důvodů finanční
ředitelství navrhlo zamítnutí kasačních stížností pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadená usnesení
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasačních stížnostech a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §5 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním
soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků,
připouští-li je zvláštní zákon.
Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí
správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
V daňovém řízení je řádným opravným prostředkem podle §48 zákona o správě daní
a poplatků zejména odvolání, které lze podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje
po doručení rozhodnutí proti němuž odvolání směřuje. Podle §49 odst. 2 písm. b) citovaného
zákona správce daně odvolání zamítne, jestliže je podáno po stanovené lhůtě.
Zamítnutím odvolání, které bylo podle názoru odvolacího orgánu podáno opožděně,
se rozhoduje o tom, že nejsou dány zákonné předpoklady pro to, aby odvolání bylo
v odvolacím řízení věcně projednáno. Tímto postupem odvolacího orgánu se tedy výraznou
měrou zasahuje do práva odvolatele, aby jím podaný řádný opravný prostředek byl meritorně
projednán. Proto je, v souladu s účelem správního soudnictví, kterým je především ochrana
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob, rozhodnutí finančního ředitelství,
jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně podle §49 odst. 2 písm. b) zákona
o správě daní a poplatků, přezkoumatelné soudem. Přípustnost podání žaloby proti takovému
správnímu rozhodnutí byla ostatně možná i podle dřívější judikatury (viz např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, č. j. 5 A 10/97 - 27).
Městský soud tedy pochybil, pokud žaloby stěžovatele odmítl pro nepřípustnost
s odůvodněním, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním
orgánem. Stěžovatel v řízení před správním orgánem řádný opravný prostředek podal,
a i když jím podaná odvolání byla zamítnuta pro opožděnost, vyčerpal jejich uplatněním řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem tak, jak to požaduje §5 s. ř. s. a žaloba
tedy není nepřípustná podle §68 písm. a) s. ř. s. Proti rozhodnutí finančního ředitelství
o zamítnutí odvolání podaného po stanovené lhůtě tedy lze podat žalobu, ale takovou žalobou
se žalobce může domáhat pouze přezkoumání oprávněnosti postupu správce daně podle §49
odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků a nikoliv meritorního přezkoumání
napadeného správního rozhodnutí. Městský soud sice v tomto smyslu napadená správní
rozhodnutí přezkoumal, ač mu to nepříslušelo, když žaloby odmítl pro nepřípustnost,
jak také důvodně namítal stěžovatel v kasační stížnosti.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadená usnesení podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací městskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu