ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.66.2004
sp. zn. 7 Afs 66/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
společnosti H., a. s., zastoupené Mgr. Annou Zinglovou, advokátkou se sídlem v Praze 9,
Strážkovická 327, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 12. 2003, č. j. 38 Ca 631/2001 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003,
č. j. 38 Ca 631/2001 - 30, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Praze ze dne 18. 9. 2001, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Benešově, jímž byla stěžovateli
dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 1999. Městský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že předmětem leasingových smluv,
které stěžovatel uzavřel jako pronajímatel, byl finanční pronájem movitých věcí. Stěžovatel
tedy nepronajímal stavbu ani její část, ale technologické zařízení, které se sice mohlo
ze stavebně-technického hlediska stát součástí stavby, neboť do ní bylo zabudováno,
ale předmětem zdanitelného plnění nadále zůstal pouze jeho pronájem jako věci movité,
proto finanční úřady postupovaly zcela v souladu se zákonem, pokud při vyměření daně
použily ust. §16 odst. 7 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a uplatnily sazbu
jako u zboží, které je předmětem této smlouvy.
Jako právní důvod včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
které dle jeho názoru spočívá v posouzení předmětů leasingových smluv jako věcí movitých.
Tyto se dle názoru městského soudu na jedné straně mohly po zabudování stát součástí
stavby, neboť byly do staveb zabudovány, a současně se podle názoru soudu jedná v případě
těchto smluv o pronájem věcí movitých. Stěžovatel však uvedl, že s ohledem na ust. §119
odst. 1 a 2 a §120 odst. 1 občanského zákoníku není možné, aby předměty v kasační stížnosti
blíže specifikované byly po dobu trvání leasingové smlouvy současně věcí movitou
a současně nedílnou součástí stavby, neboť po zabudování přestává být předmět leasingové
smlouvy věcí movitou a stává se nedílnou součástí nemovitosti. Dále stěžovatel odkázal
na svá podrobná vyjádření v odvoláních, žalobách a vyjádřeních. Navrhl zrušení napadených
rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §16 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty se u smluv o finančním
pronájmu uplatní stejná sazba jako u zboží nebo nemovitosti, které jsou předmětem
této smlouvy.
Dle ust. §16 odst. 9 cit. zákona u pronájmu nemovitostí včetně částí staveb, bytů
a nebytových prostor, pokud se nejedná o pronájem osvobozený od daně podle §30,
se uplatní snížená sazba. Snížená sazba se uplatní u krátkodobého pronájmu nemovitostí
včetně částí staveb, bytů a nebytových prostor. Krátkodobým pronájmem se pro účely tohoto
zákona rozumí pronájem včetně vnitřního vybavení nejdéle na 48 hodin nepřetržitě. Snížená
sazba se uplatní i u pronájmu elektroměrů, plynoměrů, vodoměrů, měřičů tepla a ostatních
obdobných trvale zabudovaných měřicích zařízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Pro spornou věc je zásadní posouzení charakteru předmětu leasingových smluv,
tedy dopravníku krmiva včetně montáže, vzduchotechnického zařízení včetně montáže
a technologie výkrmu prasat včetně montáže, které stěžovatel pronajímal,
neboť na něm závisí uplatnění sazby daně z přidané hodnoty na tento pronájem,
a to buď dle ust. §16 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty nebo dle ust. §16 odst. 9
cit. zákona.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel
byl vlastníkem předmětného souboru věcí, které měly z hlediska stavebně-technického
povahu technologického souboru, o kterých ve svém účetnictví účtoval jako o hmotném
investičním majetku, do jehož pořizovací ceny byla zahrnuta i hodnota montáže. Tento soubor
pak byl předmětem pronájmu (finančního leasingu), kdy nájemce byl vlastníkem nemovitosti,
pro kterou byl nájem sjednán. Skutečnost, že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti
nájemce, však nemohla mít žádný vliv na změnu jeho právní povahy, tedy transformace z věci
movité na věc nemovitou, jak se domnívá stěžovatel. Ten ve své kasační stížnosti
argumentuje, že předmětný soubor nemohl být po dobu trvání pronájmu současně movitostmi
a nedílnou součástí věci nemovité – stavby. Nejvyšší správní soud však k tomu uvádí,
že z výkladu ust. §119 a §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, tak, jak je podáván konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího
soudu, vyplývá, že to možné je, neboť okolnost, zda je věc součástí věci či příslušenstvím
věci hlavní, nic nevypovídá o jejím právním charakteru, tedy o tom, zda je movitostí
či nikoliv. Součástí věcí nemovitých jsou tak i např. keře, stroje a v některých případech
i nábytek, z čehož je zřejmé, že se jedná o věci movité, nikoliv nemovité. Věc movitá
tak může dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu být nejen součástí věci nemovité,
ale i jejím příslušenstvím. Nelze tedy směšovat, jak činí ve své kasační stížnosti stěžovatel,
vzájemně nesouvisející pojmy, a to movitost a nemovitost a součást věci. Skutečnost,
že předmět nájmu byl zabudován do nemovitosti jiného vlastníka, nemohla tedy
mít za následek, že se z pronajaté movité věci stala nemovitost. Pokud městský soud připustil,
že pronajatá movitá věc se může stát ze stavebně-technického hlediska součástí stavby,
neznamená to, že se stala nemovitostí v právním slova smyslu. Protože po dobu trvání
smlouvy o finančním pronájmu zůstal předmět smlouvy nezměněn, neboť předmětem
pronájmu nebyla nemovitost, resp. její součást, nelze městskému soudu vytýkat nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Tedy závěr o tom, že na předmětný
pronájem nebylo možné uplatnit sazbu daně z přidané hodnoty dle ust. §16 odst. 9 zákona
o dani z přidané hodnoty, je zcela správný.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu