ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.87.2005
sp. zn. 7 Afs 87/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele I. J. Š.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábř. 6,
za účasti Celního ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2005, č. j. 30 Ca 30/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2005, č. j. 30 Ca 30/2003 - 26, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 12. 12. 2002, č. j. 7026-04/02-0101-21, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále jen „celní úřad“)
ze dne 31. 12. 1999, kterým bylo zboží propuštěno do volného oběhu a vyměřeno clo a daň
z přidané hodnoty v celkové výši 188 023 Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá,
že v dané věci již krajský soud rozhodoval a rozsudkem ze dne 4. 9. 2002,
č. j. 30 Ca 244/2000 - 20, zrušil rozhodnutí celního ředitelství ze dne 22. 3. 2000,
č. j. 1010-0101-01/07-2000, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozsudku dospěl
krajský soud k závěru, že rozhodnutí celního ředitelství je nepřezkoumatelné, pokud
jde o určení výše celní hodnoty. Celní ředitelství proto v intencích tohoto rozsudku své další
rozhodnutí odůvodnilo následovně: Celní úřad přistoupil k určení celní hodnoty podle
ust. §68 celního zákona poté, co s tímto postupem stěžovatel v reakci na výzvu celního úřadu
projevil písemný souhlas. Na faktuře č. 214 předložené k uskutečněnému dovozu nebyly
uvedeny náklady na dopravu v tuzemsku, jak tomu bylo u předcházejících dovozů
stěžovatele, např. na faktuře č. 194, kdy se jednalo o stejné zboží, od stejného prodávajícího,
stejné množství a dovážené ve stejnou dobu. Tento dovozní případ se proto stal,
s přihlédnutím k dalším dokumentům, podkladem pro určení celní hodnoty podle ust. §68
celního zákona. S ohledem na uvedený rozsudek krajský soud v napadeném rozsudku
konstatoval, že předmětem nového rozhodnutí celního ředitelství bylo určení skutečné výše
nákladů na dopravu podle §17 písm. a) vyhl. č. 135/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a tyto byly určeny na základě příslušné faktury o nákupu předmětného vína, jednotné celní
deklarace, jakož i výsledku šetření italských státních orgánů u italského prodejce vína.
Na základě těchto podkladů, jakož i vyjádření stěžovatele k výzvě celního úřadu, ve kterém
potvrdil dopravní náklady v částce 200 ITL na 1 litr vína, dospěly celní orgány k důvodnému
závěru o výši nákladů na dopravu, přičemž výpočet těchto nákladů započítaných do celní
hodnoty správně a přezkoumatelně odůvodnily. Proto krajský soud neshledal důvodnou
námitku, že výpočet nákladů na dopravu je nedůvodný a nepřiměřený. Z těchto důvodů
rovněž neprovedl stěžovatelem požadované dokazování k otázce průměrných nákladů
na přepravu vína na 1 km ve druhém pololetí roku 1999.
Stěžovatel se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě dovolává stížního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Nesprávnost posouzení právní otázky spatřuje v tom, že krajský soud nepřihlédl
k jeho námitkám prokazujícím nesprávný výpočet přepravních nákladů celním ředitelstvím.
Namítal, že celní ředitelství vypočítává náklady na dopravu na úsek v České republice v délce
25 km a na zahraniční úsek 1044 km, ačkoliv při sjednávání kontraktu v Itálii byla dohodnuta
doprava v České republice až do Chomutova, což představuje vzdálenost do Chomutova
a zpět na jižní hranice České republiky v délce 800 km. O umístění v různých skladech
rozhoduje v okamžiku přepravy volná kapacita skladovacího prostoru, přičemž náklady
na dopravu byly domlouvány s vývozcem vína paušálně. Výpočet celního ředitelství vůbec
neodpovídá reálným dopravním nákladům v zahraničí, což doložil např. fakturou č. 202019
jiného dopravce, ze které je zřejmé, že mu bylo v jiné věci fakturováno za přepravu vína
1,10 Kč za litr přepravovaného vína. Přitom stěžovatel konstatuje, že náklady na dopravu
na podzim 1999 byly shodné a nikdy se nepohybovaly nad částkou 2 Kč/litr přepravovaného
vína. V daném případě bylo přepravováno 26 250 litrů vína, což při kurzu ČNB v době
dovozu 18,81 Kč/1000 ITL představuje náklady na dopravu ve výši 49 884 Kč. Náklady
na dopravu v zahraničí mohou být též vyjádřeny hodnotově na 1 km přepravné vzdálenosti,
když tyto za přepravu vína v zahraničí činí běžně 20 Kč/km. Při vzdálenosti stanovené
účastníkem v délce 1044 km by to představovalo částku 20 880 Kč. Stěžovatel však zaplatil
a proclil dvojnásobek. Poukázal rovněž na to, že celní úřad při dovozu vína od stejného
dodavatele, tj. firmy C., v jiných případech bez námitek akceptuje dopravné ve výši
26 092 Kč při zcela stejné přepravní vzdálenosti, až dokládá JCD č. 22103033. Proto
se domáhal zrušení napadeného rozsudku.
Celní ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo její zamítnutí, když
podle jeho názoru jde ze strany stěžovatele o účelová tvrzení postavená na nesprávných
právních závěrech či tvrzeních, která jsou v daném případě v rozporu s posuzovaným
a zjištěným skutkovým stavem a kterým nesvědčí zjištěné jednání stěžovatele s obchodním
partnerem v Itálii. Postup celních orgánů je opřen o listinné důkazy založené ve spise
a napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s jejich obsahem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §66 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), je celní hodnotou dováženého zboží převodní
hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz
do tuzemska, upravená podle §75 a 76 za podmínek taxativně stanovených pod písm. a) až d)
citovaného ustanovení.
Podle §75 odst. 1 písm. e) celního zákona se při určení celní hodnoty podle
§66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena,
náklady dopravy, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena.
Podle odst. 5 citovaného ustanovení stanoví ministerstvo vyhláškou způsob určování nákladů
dopravy uvedených v odstavci 1 písm. e).
Podle §68 odst. 1 celního zákona nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží
určena podle §66, je celní hodnotou převodní hodnota stejného zboží prodávaného pro vývoz
do tuzemska a vyváženého ve stejnou nebo skoro stejnou dobu jako zboží prodaného
za stejných podmínek obchodu a v podstatě ve stejném množství jako zboží, které
je hodnoceno.
Podle §17 písm. a) vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
celního zákona, neprokáže-li deklarant skutečnou výši nákladů na dopravu dováženého zboží
na místo, kde toto zboží vstupuje do tuzemska, určí je celní úřad a je-li zboží dopravováno
stejným dopravním prostředkem do místa v tuzemsku, které je za místem vstupu do tuzemska,
oceňují se náklady na dopravu v poměru ke vzdálenosti v zahraničí a v tuzemsku.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel neprokázal celnímu úřadu, zda celní
hodnota zboží, o níž měl celní úřad pochybnosti, zahrnuje i přepravní náklady zaplacené
za dopravu do místa vykládky zboží. Celním úřadem byl proto následně vyzván k předložení
důkazů v tomto směru a poučen o tom, že jestliže ve stanovené lhůtě tyto nenabídne, nemůže
být celní hodnota určena podle §66 a 67 celního zákona. Stěžovatel výslovně uvedl, že důkaz
nemůže nabídnout a souhlasí s postupem dle §68 celního zákona. Celní úřad přistoupil
k určení celní hodnoty podle ust. §68 celního zákona a jako podklad pro určení celní hodnoty
použil fakturu č. 194, neboť v tomto dovozním případě se jednalo o stejné zboží, od stejného
prodávajícího, stejné množství a dovážené ve stejnou dobu. Stěžovatel nebyl schopen
prokázat členění nákladů na dopravu, vyplývajících z protokolu o jednání ze dne 8. 1. 1998
Ministerstva financí Itálie, celního oddělení, hlavní celnice, v poměru ke vzdálenosti
v zahraničí a v tuzemsku, proto celní úřad určil výši nákladů na dopravu podle §17 písm. a)
vyhl. č. 135/1998 Sb. Jakákoliv polemika stěžovatele je tedy za daného stavu právně
irelevantní, protože byly splněny zákonné podmínky pro postup, který celní orgány zvolily,
tj. určení výše nákladů na dopravu dováženého zboží podle §17 písm. a) vyhlášky
č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, když stěžovatel, který
vystupoval jako deklarant, neprokázal skutečnou výši těchto nákladů.
Všechny námitky stěžovatele se týkají tvrzené nepřiměřeně stanovené výše nákladů
na dopravu dováženého zboží, ke které měl možnost v celním řízení důkazy nabídnout, avšak
této možnosti s důsledky z toho vyplývajícími se vzdal. Nejvyšší správní soud připomíná,
že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tak řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku krajského soudu, má charakter řízení přezkumného a nemůže nahrazovat nedostatek
procesní aktivity v příslušném, tj. v daném případě celním řízení, zejména, když s jejím
nedostatkem spojuje právní předpis možnost kontumačního rozhodnutí správního orgánu.
Z uvedených důvodů proto tyto námitky uplatněné, ať již v řízení před soudem
či v řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku, nelze shledat důvodnými.
Pokud stěžovatel namítal, že krajský soud nezdůvodnil, proč náklady na dopravu byly
stanoveny ve čtyřnásobné výši oproti obvyklým nákladům, pak Nejvyšší správní soud
odkazuje na předchozí úvahy, když z napadeného rozsudku je zřejmé, proč a z jakých důvodů
krajský soud shledal rozhodnutí celního ředitelství přezkoumatelným a řádně odůvodněným.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu