ECLI:CZ:NSS:2005:7.AS.1.2005
sp. zn. 7 As 1/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, za účasti H. V.,
zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004, č. j. 7
Ca 315/2003 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit účastnici na nákladech řízení částku 2150 Kč
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Miloše Fiedlera, Ph.D.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 30. 7. 2004, č. j. 7 Ca 315/2003 - 34,
rozhodl podle §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.)
o zastavení řízení a uložil stěžovateli povinnost zaplatit účastnici H. V. (dále jen „účastnice“)
náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že dne 12. 5. 2004 mu
bylo doručeno zpětvzetí žaloby účastnice, která se podanou žalobou domáhala zrušení
rozhodnutí ministra obrany ze dne 1. 12. 2003, č. j. 978/2003-3939/BP, jímž byla zamítnuta
její stížnost proti oznámení Ministerstva obrany, odboru bezpečnostních prověrek ze dne
14. 10. 2003, č. j. 13106-33/2003-3939, o nevydání osvědčení podle §36 odst. 3 zákona č.
148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných skutečností“). Jelikož byl tento
úkon učiněn ještě v době, kdy o žalobě nebylo rozhodnuto, městský soud řízení zastavil. O
nákladech řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 3, věta druhá s. ř. s., neboť v důsledku
rozhodnutí Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností (dále jen „Kolegium“) ze dne
15. 3. 2004, č. j. Kl 7/2004, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra obrany ze dne
1. 12. 2003, č. j. 978/2003-3939/BP, vydal ředitel stěžovatele (dále jen „ředitel NBÚ“) dne
6. 4. 2004 oznámení č. j. 1998/2004-NBÚ/07-SO, jímž vyhověl stížnosti účastnice, zrušil
rozhodnutí ministerstva obrany ze dne 14. 10. 2003, č. j. 13106-33/2003-3939, a věc vrátil
stěžovateli k novému projednání a rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal
zmatečnost řízení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť městský soud nezkoumal
po celou dobu řízení, zda podmínky řízení trvají, dále nepřezkoumatelnost podle písm. d)
citovaného ustanovení, a to zejména z hlediska zmatečného označení účastníků řízení,
a nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení podle písm. e) citovaného ustanovení, neboť ještě
před podáním účastnice ve smyslu §47 písm. a) s. ř. s. došlo k situaci, kdy nebyly splněny
podmínky řízení, a soud měl proto žalobu odmítnout. Po rozhodnutí Kolegia totiž již nebyly
splněny všechny podmínky řízení, protože v předmětné věci vznikla překážka věci
rozhodnuté. Dále stěžovatel namítal, že v předmětné věci nešlo o „pozdější chování
žalovaného“, které má na mysli §60 odst. 3 s. ř. s. Ředitel NBÚ je totiž rozhodnutím Kolegia
vázán, a proto nemohl jednat jinak než že rozhodnutí o nevydání osvědčení zrušil a věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí. Na postavení Kolegia nelze nazírat jako na postavení
a rozhodování správního orgánu, neboť má povahu nezávislého tribunálu v pojetí čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o lidských právech vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí
pod č. 209/1992 Sb., a za situace, kdy účastnice uplatnila opravný prostředek jak u soudu,
tak u Kolegia, a Kolegium v této věci již rozhodlo, měl městský soud žalobu odmítnout.
Stěžovatel také namítal nesprávné označení strany žalované a tedy strany povinné k náhradě
nákladů řízení. Na napadeném usnesení je takto označen stěžovatel a nikoliv ředitel NBÚ,
který je příslušný k rozhodování o stížnostech proti nevydání osvědčení podle §36 odst. 3
zákona o ochraně utajovaných skutečností. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a žalobu odmítl.
Účastnice ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podmínky řízení před městským
soudem byly splněny, nešlo o věc rozsouzenou, poněvadž řízení o žalobě probíhalo souběžně
s řízením o opravném prostředku před Kolegiem. Pro posouzení chování stěžovatele
je irelevantní, zda k uspokojení účastnice dospěl na základě svého správního uvážení
či na základě rozhodnutí jiného orgánu, které pro něj bylo zavazující. Napadené správní
rozhodnutí bylo vadné a tudíž v daném případě nezákonné a stěžovatel pouze napravoval
svá předchozí pochybení, resp. pochybení svého právního předchůdce. V projednávané
záležitosti stěžovatel plně vyhověl požadavku účastnice, když zrušil žalobou napadené
správní rozhodnutí, a z tohoto důvodu tato vzala svoji žalobu zpět. V takovém případě
má nárok na to, aby jí stěžovatel nahradil náklady, které účelně vynaložila pro uplatňování
svého práva. Pokud jde o označení stěžovatele, ponechala plně na úvaze soudu, zda přichází
v úvahu postup podle §54 odst. 4 s. ř. s. Závěrem navrhla zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost, nebo její odmítnutí pro nepřípustnost v souladu s ustanovením §104
odst. 2, 3 a 4 s. ř. s. a požadovala, aby jí soud přiznal nárok na náhradu nákladů řízení
v souladu s platnými právními předpisy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo řízení
o žalobě zastaveno, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska
jeho zákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nezabýval se důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, tj. důvody uvedenými v §103 odst. 1 písm. c) a d)
s. ř. s.
Námitku stěžovatele, že po rozhodnutí Kolegia nebyly splněny všechny podmínky
řízení, protože vznikla překážka věci rozhodnuté, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže
věci již rozhodl.
Jak vyplývá z §159a odst. 5 ve spojení s §64 s. ř. s. překážka věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto,
byla v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky, a popřípadě jiné osoby, znovu
projednávána. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi tzv. negativní procesní
podmínky, ke kterým soud přihlíží kdykoli za řízení, a je neodstranitelným nedostatkem
podmínek řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav,
o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a stejných
osob. Předpokladem pro to, aby soud návrh odmítl z důvodu překážky rei iudicatae
je existence předchozího pravomocného soudního rozhodnutí. Rozhodnutí Kolegia však nelze
považovat za soudní rozhodnutí, neboť Kolegium nepatří do soustavy soudů České republiky
(viz čl. 91 Ústavy a §8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů), a proto se v dané věci nejednalo o překážku věci rozhodnuté.
Rovněž druhá námitka stěžovatele směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení
je podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná.
Vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li
řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má podle §60 odst. 3, věta druhá s. ř. s.
navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Citované ustanovení nerozlišuje,
jaká byla příčina chování odpůrce po podání návrhu, zda jednal na základě vlastního uvážení
nebo byl např. vázán právním názorem vysloveným jiným orgánem. Rozhodující je pouze
výsledek, tj. bylo-li jednání odpůrce důvodem pro zpětvzetí návrhu navrhovatelem. V daném
případě byl ředitel NBÚ právním názorem vysloveným v rozhodnutí Kolegia ve smyslu §77j
odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností vázán, a proto zrušil rozhodnutí ministra
obrany ze dne 1. 12. 2002, kterým byla zamítnuta stížnost účastnice proti oznámení
Ministerstva obrany o nevydání osvědčení podle §36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných
skutečností a věc vrátil stěžovateli k novému projednání a rozhodnutí. Téhož výsledku
se domáhala účastnice podanou žalobou. Je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že žaloba byla
vzata zpět pro pozdější chování stěžovatele.
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší správní soud také námitku týkající se označení
stěžovatele v žalobě.
Podle ustanovení §69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
V daném případě bylo rozhodování o stížnosti účastnice v r. 2003 v pravomoci
ministerstva obrany, resp. ministra obrany, a s účinností od 1. 1. 2004 přešla tato pravomoc
na stěžovatele, resp. ředitele NBÚ. Protože stěžovatel je podle zákona č. 2/1969 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy (dále jen „ústřední orgán“), neexistuje
nad ním v organizaci veřejné správy instančně vyšší správní orgán, který by mohl jeho
rozhodnutí přezkoumat. V ústředním orgánu o řádném opravném prostředku, jímž je v daném
případě stížnost, rozhoduje vedoucí tohoto orgánu. Rozhodoval-li o stížnosti proti rozhodnutí
orgánu I. stupně ředitel NBÚ, jedná se stále o jeden a tentýž ústřední orgán a je pouze
rozdílné, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční
příslušnost rozhodovat v I. stupni a o stížnosti. Městský soud proto ve svém rozhodnutí
správně ve smyslu §69 s. ř. s. označil za žalovaného stěžovatele. V této souvislosti lze také
poukázat na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 - 26.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a účastnici, která měla ve věci úspěch vznikly náklady řízení
v souvislosti s právním zastoupením ve výši 2150 Kč, tj. odměna za 2 úkony (porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, písemné podání soudu) podle ust. §11
odst.1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 2 x 75 Kč náhradu hotových
výdajů podle §13 citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu