ECLI:CZ:NSS:2005:7.AS.30.2003:45
sp. zn. 7 As 30/2003 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
S., spol. s. r. o., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Zelený pruh 95/97, za účasti Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se v sídlem Brně,
Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 1/2003 – 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 1/2003 – 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 1/2003 – 14,
byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Vyškov, jehož právním
nástupcem je Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“), ze dne
20. 11. 2002, č. j. RRRÚP 216/02-Kr, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu ve Vyškově ze dne 17. 4. 2002,
č. j. SU-418/02/PO, kterým nevyvlastnil věcné břemeno pro zřízení, umístění a provozování
podzemního vedení telekomunikační sítě. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl,
že napadené rozhodnutí je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá
z občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém vztahu
v otázce upravené občanským zákoníkem. Odmítnutí žaloby však neznamená ukončení řízení
o předmětné věci, protože lze podat ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení
o odmítnutí žaloby návrh k místně příslušnému okresnímu soudu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., neboť se domnívá, že krajský soud
nesprávně posoudil právní povahu institutu vyvlastnění. Podle jeho názoru se v dané věci
jedná o zásah, který je svou povahou veřejnoprávním, neboť vyvlastnění je nuceným
omezením vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu. Pro posouzení charakteru
věci a rozlišení, zda spadá do sféry práva soukromého či veřejného, není určující konečný
výsledek, nýbrž způsob, jakým je tohoto výsledku dosahováno a současně,
zda je jím sledován veřejný zájem. Správní orgán, který rozhoduje o vyvlastnění, nerozhoduje
spor mezi dvěma účastníky v rovném postavení, nýbrž především hájí veřejný zájem,
pro který vyvlastnění povolí nebo nepovolí. Krajský soud podle názoru stěžovatele měl
postupovat podle přechodných ustanovení a žalobu v souladu s §130 s. ř. s. projednat.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
usnesení v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“)
pro zajištění výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační
licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení
o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně
k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti
před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti
za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši
jednorázové úhrady obecný stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence
ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci
ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně
k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení.
Posouzení soukromoprávní či veřejnoprávní povahy vyvlastnění či nuceného omezení
vlastnického práva zřízením věcného břemene (pro oba zásahy do vlastnického práva používá
§108 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, legislativní zkratku vyvlastnění)
má zásadní procesněprávní význam pro určení, zda k projednávání a rozhodování těchto věcí
je dána pravomoc civilních soudů na straně jedné či pravomoc správních soudů na straně
druhé (§7 o. s. ř.), resp. v jakém rozsahu je dána civilní soudní pravomoc a v jakém soudní
pravomoc správní.
Judikaturou Nejvyššího správního soudu dosud zastávaný názor o právní povaze
vyvlastnění vycházel z argumentace, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému
břemenu ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce
upravené občanským zákoníkem a že věcná práva jsou evidentně právem soukromým.
Tento právní názor však, jak bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 - 50, nedostatečně přesně identifikuje předmět soudního řízení
tím, že směšuje vlastnické právo na straně jedné a zásah do vlastnického práva na straně
druhé, a proto je neudržitelný. Subjektivní vlastnické právo je sice právem soukromým,
ale není právem neomezeným. V průběhu doby se prosadila koncepce vlastnictví jako sociální
funkce vyjadřovaná tezí, že vlastnické právo zavazuje. Tato koncepce reflektuje to,
že vlastnické právo je pojmově omezeno, přičemž tato omezení jsou dvojího druhu. Jedná
se o omezení jednak vnitřní (pojmová) a jednak vnější. Právním důvodem vnějších omezení
může být zákon upravující soukromoprávní či veřejnoprávní vztahy, může jím být správní
či soudní rozhodnutí a může jím být rovněž právní úkon vlastníka. Stejně tak lze uvažovat
o soukromoprávním či veřejnoprávním titulu, který způsobí zánik vlastnického práva
pro dosavadního vlastníka a vznik vlastnického práva vlastníka nového. Je-li uzavřena
smlouva o převodu věci (kupní, darovací, směnná), jedná se nepochybně o soukromoprávní
úkon. Vlastnického práva lze však pozbýt (a nabýt) např. také na základě soudní či správní
exekuce prodejem movitých či nemovitých věcí, kterou jistě nelze považovat
za soukromoprávní záležitost přesto, že zasahuje do vlastnického práva povinného.
Názor označující rozhodování o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene za rozhodování o vlastnickém právu, lze spolehlivě vyvrátit
pomocí argumentu reductio ad absurdum. Dovedena k absurdním důsledkům by totiž uvedená
teze znamenala, že jakýkoliv zásah do vlastnického práva, byť by k němu došlo správním
aktem, nelze přezkoumávat ve správním soudnictví, ale pouze v rámci nalézacího řízení.
Do subjektivního vlastnického práva, tj. vůči všem působícího oprávnění vlastníka věc držet,
užívat a požívat a disponovat s ní, lze zasáhnout nejrůznějšími způsoby, a přesto pouhá
skutečnost, že došlo k zásahu do soukromého práva, sama o sobě evidentně neznamená,
že i takový zásah má soukromoprávní charakter. Do vlastnického práva zasahuje např. i ten,
kdo cizí věc zničí, poškodí či učiní neupotřebitelnou. Do vlastnického práva lze ovšem
zasáhnout nejen protiprávně, ale i po právu. Prohlášení věci za kulturní památku omezuje
vlastníka ve způsobu užívání věci a v dispozicích s ní a stejně tak vlastníka omezuje stavební
úřad, pokud mu nařídí provést údržbu stavby, nezbytné úpravy či dokonce stavbu odstranit.
Do subjektivního vlastnického práva povinného výrazně zasáhne daňová exekuce, v důsledku
níž povinný pozbude svého vlastnického práva k movitým či nemovitým věcem.
Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním
nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha
zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného.
Napadá-li stěžovatel rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva,
tedy není zde sporu o vlastnické právo, nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí
o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Právě tento právní titul, a nikoliv
vlastnické právo samotné, je věcí ve smyslu §7 o. s. ř. a jeho povaha je určující pro stanovení
civilní nebo správní soudní pravomoci. Rozhodnutí stavebního úřadu nemá za cíl pouze,
a ani především, vyřešit spor dvou soukromých subjektů, ale směřuje k zabezpečení určitého
veřejného zájmu. V takové věci existuje veřejný zájem na výsledku správního rozhodnutí,
jedná se tedy o věc práva veřejného. Na tom nic nemění skutečnost, že je dána přednost
dohodě mezi vlastníkem a navrhovatelem, která má charakter soukromoprávní. Navrhovatel
se svým návrhem na zahájení vyvlastňovacího řízení domáhá poskytnutí ochrany veřejnému
zájmu, nikoliv právu soukromému. Stavební úřad proto při rozhodování o vyvlastnění není
arbitrem sporu dvou rovnoprávných subjektů, ale „ochráncem“ veřejného zájmu. Proto soudní
přezkum takového rozhodnutí patří do pravomoci správních soudů. Rozhodnutí stavebního
úřadu o zřízení věcného břemene není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci
vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu