ECLI:CZ:NSS:2005:7.AS.34.2005
sp. zn. 7 As 34/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
S., a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku,
Starobranská 4, za účasti Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, se sídlem
v Praze 2, Gorazdova 24, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. 12. 2004, č. j. 7 Ca 170/2004 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, č. j. 7 Ca 170/2004 - 29, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústřední
inspektorát (dále jen „Inspekce“) ze dne 12. 8. 2004, č. j. 071300204/556/04/90.120/Kr,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce,
územní inspektorát Olomouc ze dne 26. 5. 2004, č. j. 071300204/826/04/Pl, jímž byla
stěžovateli podle ust. §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), uložena pokuta ve výši 450 000 Kč.
Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné lhůty
stanovené v §17 odst. 6 zákona o cenách.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nepopíral, že podal žalobu v termínu uvedeném
v napadeném usnesení, ale namítal, že pro nedostatek poučení o zvláštní zkrácené lhůtě
a možnosti podat návrh na přezkoumání rozhodnutí příslušnému soudu podle §17 odst. 6
zákona o cenách se na jeho věc vztahuje obecná právní úprava upravující případy svým
obsahem a účelem nejbližší, tj. v daném případě ustanovení §54 odst. 3 ve spojení s §3
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), obdobně
v procesu civilním ustanovení §240 odst. 3, §204 odst. 2 ve spojení s §157 odst. 1 o. s. ř.
Tím, že stěžovatel podal žalobu v obecné dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s.,
má za to, že ji vzhledem k citovaným zákonným ustanovením podal včas. Správní orgán
už v rámci své obecné poučovací povinnosti podle §3 odst. 2 správního řádu měl zákonnou
povinnost poskytnout stěžovateli i poučení o prostředku soudní ochrany včetně údaje o lhůtě
podání, a to pod sankcí prodloužení zvláštní lhůty na lhůtu obecnou, pokud své povinnosti
nedostojí. K tomuto závěru jej vedou nejenom zásady správního řízení vyjádřené v §3
správního řádu, ale i ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
a jeho meze ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ani existence zvláštního
prostředku soudního přezkumu správního rozhodnutí nebrání, aby podal proti napadenému
rozhodnutí žalobu přímo podle §72 s. ř. s. bez zprostředkujícího oprávnění zákona o cenách,
když právě takovému výkladu svědčí i jiný rozsah přezkumu a oprávnění podle §72 s. ř. s.
než zahrnutý zákonem o cenách. Stěžovatel proto tvrdil, že podal-li pro neúplné poučení
žalobu v obecné zákonné lhůtě dvou měsíců, podal ji s ohledem na okolnosti, za nichž se tak
stalo, včas. Přitom poukázal i na nesrozumitelný rozhodnutí předcházející postup městského
soudu, v němž ten nejprve vůči stěžovateli vyjádřil vůli pokračovat v řízení a věc meritorně
rozhodnout a poté, aniž v jím stanovené lhůtě vyčkal jeho stanoviska a námitek, podanou
žalobu odmítl. Proto se domáhal zrušení napadeného usnesení a přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Inspekce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že poučovací povinnost správního
orgánu v rámci správního řádu se vztahuje pouze k řádnému opravnému prostředku
a takového poučení se stěžovateli v žalobou napadeném rozhodnutí dostalo. Podle ustanovení
§3 odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen dbát, aby stěžovatel neutrpěl újmu
pro neznalost právních předpisů ve správním řízení, ne již však v následném řízení soudním.
Dále jí není známa existence žádného dalšího zvláštního prostředku soudního přezkumu
správního rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona o cenách, vedle žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu upravené v hlavě II., díl 1 s. ř. s. V každém případě se jedná o přezkum
napadeného rozhodnutí správního orgánu soudem. Text ustanovení §17 odst. 6 zákona
o cenách pouze opravňuje účastníka řízení k podání žalobního návrhu ve stanovené lhůtě,
ale rozhodně nevymezuje rozsah soudního přezkumu. Skutečnost, že se jedná o tentýž
prostředek přezkumu správního rozhodnutí a že takto stanovená lhůta je speciální lhůtou
podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. potvrzuje např. usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 4/2002 - 49 ze dne 27. 5. 2003. Zjistil-li městský soud neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, zajisté nebyl povinen vyčkávat na stanoviska a námitky kterékoliv
ze sporných stran, konal v souladu s právním předpisem. Z výše uvedených důvodů navrhla
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Náležitosti rozhodnutí vydaného správním orgánem ve správním řízení jsou
stanoveny v §47 odst. 1 správního řádu, podle něhož musí rozhodnutí obsahovat výrok,
odůvodnění a poučení o odvolání. Podle odst. 4 citovaného ustanovení obsahuje poučení údaj,
zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat. Z citovaného ustanovení proto
nelze dovodit povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o možnosti podat žalobu
k soudu s uvedením lhůty, ve které tak lze učinit. Pokud tedy bylo v rozhodnutí správního
orgánu uvedeno, že se jedná o rozhodnutí konečné a nelze se proti němu odvolat,
je toto poučení v souladu s ustanovením §47 odst. 4 správního řádu a námitka stěžovatele
o nedostatku poučení je nedůvodná.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Případem, kdy zákon stanoví jinak, je zákon o cenách, který v §17 odst. 6 pro podání
žaloby k soudu proti rozhodnutí o uložení pokuty stanoví lhůtu 30 dnů od doručení
rozhodnutí.
Žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. 8. 2004, jak je zřejmé
z doručenky ve správním spise, a jak ostatně i stěžovatel v kasační stížnosti správně uvedl,
a proto posledním dnem lhůty pro podání žaloby byla středa 15. 9. 2004. Byla-li žaloba
podána k poštovní přepravě dne 27. 9. 2004, byla podána opožděně a městský soud
ji důvodně v souladu s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl. Protože stěžovatel nebyl
nedostatečně poučen, jak bylo výše uvedeno, jsou jakékoliv jeho vývody v tomto kontextu
týkající se prodloužení lhůty, resp. možnost aplikace §72 odst. 1 s. ř. s., právně irelevantní.
Námitku stěžovatele, že postup městského soudu byl nesrozumitelný, když tento
nejprve vyjádřil svou vůli věc meritorně rozhodnout a poté podanou žalobu odmítl, považuje
Nejvyšší správní soud rovněž za nedůvodnou. Postupem městského soudu, kdy tento provedl
určité procesní úkony a posléze žalobu odmítl, nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech
a pouze se jednalo o nadbytečné procesní úkony. Městský soud je povinen kdykoli za řízení
zkoumat podmínky řízení a pokud zjistil, že nejsou splněny podmínky, za nichž může
rozhodnout ve věci samé, byl povinen žalobu odmítnout (§103 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s.).
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena bezodkladně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a Inspekci žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu