ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.103.2004
sp. zn. 7 Azs 103/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Y. V.,
zastoupené Mgr. Veronikou Moudrou, advokátkou se sídlem Praha 6, Ke Džbánu 566/2, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2004 č. j. 30 Az
101/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2004 č. j. 30 Az 101/2003-25
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 5. 5. 2003 č. j. OAM -2234/AŘ-2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
8. 10. 2001 č. j. OAM-3503/VL-10-PH-2000 o neudělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a o existenci překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, a zamítnut rozklad podaný žalobkyní.V odůvodnění rozsudku
krajský soud mimo jiné uvedl, že v přezkoumávané věci nebyly prokázány skutečnosti
k udělení azylu dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Z důkazů obsažených ve správním
spise, zejména pak z pohovoru se žalobkyní jednoznačně vyplývá, že nebyla pronásledována
pro žádný ze zákonných důvodů. V souvislosti s tím správní orgán 1. stupně a následně
i odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zhodnotily situaci
v Kyrgyzské republice týkající se stavu dodržování lidských práv a nebyla potvrzena
v této zemi diskriminace rusky mluvící menšiny, ani diskriminace náboženských menšin
včetně křesťanství. Nebylo prokázáno, že by orgány státní moci takové typy diskriminace
podporovaly, z podkladů pro rozhodnutí lze dovodit, že v Kyrgyzské republice fungují
mechanismy umožňující účinnou ochranu lidských práv jedince, a to na takové úrovni, kterou
je možno označit za dostatečnou i z pohledu mezinárodních standardů. Bez povšimnutí
krajského soudu nezůstal také fakt, že žalobkyně důvody odchodu z vlasti stále rozšiřovala,
když původně tento krok zdůvodňovala pouze nemožností řádného studia, další její tvrzení,
zejména ta učiněná až v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se tak jeví
účelovými. Krajský soud nemohl rovněž přehlédnout, že žalobkyně nepodala žádost o udělení
azylu v době bezprostředně následující po vstupu na území České republiky, ale až s poměrně
značným časovým odstupem, což svědčí spíše o snaze žalobkyně legalizovat svůj pobyt.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen “s. ř. s.“). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že správní orgán I. stupně neuvěřil tvrzení
zákonného zástupce stěžovatelky, který poukazoval na nesnášenlivost občanů kyrgyzské
národnosti vůči občanům národnosti ruské, která vyústila v útoky a napadání a v rozdílném
přístupu k léčení stěžovatelky, a to s poukazem na to, že tvrzení všech členů rodiny žádajících
o azyl jsou totožná a tudíž smyšlená. Je přece pochopitelné, že všichni členové rodiny museli
nutně sdělovat stejné události, neboť rodina žijící pospolu musí nutně prožívat tentýž děj
a je pravděpodobné, že zážitky jednotlivých členů rodiny budou stejné. Stěžovatelka míní,
že azylové řízení všech členů rodiny mělo být posuzováno z hlediska celku a nikoliv každé
samostatně. Nezletilý člen rodiny - stěžovatelka přece musela vycestovat s ostatními členy
rodiny, neboť zřejmě neměla na výběr. Rozhodnutí rodiny, kterým chce zamezit účasti syna
v ozbrojeném konfliktu, tak bylo dostatečným důvodem k odchodu ze země. Správní orgán
I. stupně případ stěžovatelky z tohoto hlediska neposuzoval, proto je jeho postup vadný
a ve svém důsledku nezákonný. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že správní orgán I. stupně
se v rozhodnutí nevypořádal s důkazy, které sám pro účely správního řízení shromáždil. Jedná
se o zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států o dodržování lidských práv v zemi
původu stěžovatelky v letech 1999 a 2000, v nichž je potvrzeno, že pobyt na území
Kyrgyzstánu je obecně nebezpečný zvláště pro ženy, neboť tyto jsou násilím unášeny
a zneužívány k prostituci. Stát proti tomu nemá odpovídající účinné zbraně, a proto tuto
situaci ignoruje a tak vlastně i trpí. Zprávy dále potvrzují skutečnost, že občané kyrgyzské
národnosti mají prioritní postavení a výhody oproti občanům jiné národnosti. Stěžovatelka
se domnívá, že chování třetích osob vůči ní popisovaná v rámci azylového řízení a situace
v Kyrgyzstánu jako taková odůvodňují pocit ohrožení stěžovatelčina zdraví a života, a tudíž
uplatnění §12 písm. b) zákona o azylu ve spojení §2 odst. 5 téhož zákona. Skutková
podstata, z níž správní orgán I. stupně vycházel, nemá oporu ve spise. Stěžovatelka již v řízení
u krajského soudu poukazovala na to, že správní orgán I. stupně se nevypořádal se všemi
důkazy, a že jeho postup byl nezákonný, což krajský soud neshledal. Proto má stěžovatelka
za to, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, neboť rozpor mezi spisem a výsledky řízení
způsobuje vadu v řízení a taková vada mohla mít na za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé. Stěžovatelka žádá o přiznaní odkladného účin ku kasační stížnosti,
neboť je studentkou čtyřletého S. o. U. o. a ř. v R. n. K. a ráda by studium na této škole
dokončila.Výkon napadeného rozsudku by pro ni znamenal nenahraditelnou újmu.
Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázal na správní spis. Dle názoru žalovaného neuvádí stěžovatelka
nic, co by dokazovalo nedůvodnost nebo protiprávnost předmětných rozhodnutí. Legalizaci
pobytu za účelem studia může stěžovatelka řešit pomocí zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, v platném znění. Správní orgán navrhl kasační stížnost
zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala (prostřednictvím
svého zákonného zástupce) návrh na zahájení správního řízení o udělení azylu dne
15. 12. 2000. V návrhu uvedla jako důvod žádosti o azyl skutečnost, že v Kyrgyzstánu není
možnost se vzdělávat, protože ze školy odcházejí učitelé. Z tohoto důvodu se svou rodinou
odjela. Od března roku 2000 pobývá v České republice, která je pro ni cílovým státem, chce
zde studovat. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
2. 3. 2001 stěžovatelka podrobněji vylíčila problémy, které měla se studiem ve vlasti, zejména
uvedla, že ve škole nebyla klasifikována z osmi předmětů, protože nebyli učitelé, nemohla tak
dále studovat. Stěžovatelka dále popsala své léčení v nemocnici, kdy s ní jako osobou ruské
národnosti mělo být zacházeno hůře než s pacienty kyrgyzské národnosti. Dále uvedla, že její
rodiče se rozhodli odejít z vlasti jednak kvůli válce v Batkenské oblasti, protože měli strach
o ni a jejího bratra, a rovněž pro obecnou nevraživost občanů kyrgyzské národnosti vůči
občanům ruské národnosti. Stěžovatelka se v případě návratu do vlasti obávala toho, že ji tam
nečeká žádná budoucnost. V rozkladu podaném proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
stěžovatelka setrvala na tom, že důvodem její žádosti o azyl je příslušnost k ruské národnosti,
pro kterou je v Kyrgyzstánu pronásledována.
Součástí správního spisu jsou také části Zpráv o dodržování lidských práv za roky
1999 a 2000 v Kyrgyzstánu Ministerstva zahraničí Spojených států (dále jen „Zprávy
o Kyrgyzstánu“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud zde považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103
odst. 1 s. ř. s tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž
přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační
stížností z úřední povinnosti.
Kasační stížností stěžovatelka tvrdí důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá v oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit. Stěžovatelka trvá na tom, že jí měl být udělen azyl
dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť chování třetích osob vůči ní popisovaná
v rámci azylového řízení a situace v Kyrgyzstánu jako taková odůvodňují pocit ohrožení
jejího zdraví a života. Stěžovatelka vytýká správnímu orgánu I. stupně nedostatečně
provedené dokazování. Nejvyšší správní soud předesílá, že skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru
a ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový
závěr přijatý rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující ke zjištění
správného skutkového závěru. Uvedené vady řízení však v projednávané věci nebyly
shledány.
Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci správního řízení o udělení azylu provedly
oba rozhodující orgány (žalovaný i správní orgán I. stupně) řádné dokazování, když si opatřily
dostatek podkladů pro rozhodnutí, přičemž vycházely především z tvrzení stěžovatelky
uváděných v návrhu na zahájení říz ení o udělení azylu a v pohovoru k důvodům návrhu
a z informací obsažených ve Zprávách o Kyrgyzstánu. Na základě opatřených podkladů
zjistily správní orgány přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebraly v kontextu platné
právní úpravy a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutích. Povinnost zjistit skutečný stav
věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Stěžovatelka v řízení o udělení azylu uváděla
jako stěžejní důvody své žádosti o azyl problémy ve vlasti se studiem, což není důvod azylově
relevantní, a pociťovanou diskriminaci pro svoji ruskou národnost. Uvedená skutečnost byla
vyvrácena provedenými důkazy, a to především již citovanými Zprávami o Kyrgyzstánu,
které neprokázaly diskriminaci obyvatel ruské národnosti. Je zřejmé, že stěžovatelka v řízení
o udělení azylu neuvedla takovou skutečnost, která by objektivně nasvědčovala tomu,
že by mohla mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, proto jí správní orgán I. stupně správně neudělil azyl dle §12 písm. b)
zákona o azylu. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného dle názoru
Nejvyššího správního soudu obsahují dostatečná odůvodnění, ve kterých je řádně popsán
průběh řízení o udělení azylu, přehledně a jasně citovány provedené důkazy. Z obou
odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami byly správní orgány vedeny při hodnocení důkazů,
na jejichž základě dospěly ke skutkovým zjištěním ve věci, a při použití právních předpisů,
na jejichž základě bylo rozhodováno. Nejvyšší správní soud shrnuje, že skutková podstata,
z níž správní orgán I. stupně a žalovaný v rozhodnutích vycházely, má oporu ve spisech,
a krajský soud nikterak nepochybil, když napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil, v řízení
proto nebyla shledána vada ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasí s názorem správního orgánu I. stupně
o tom, že tvrzení všech členů rodiny žádajících o azyl jsou totožná a tudíž smyšlená , zároveň
namítá, že správní orgán I. stupně měl posuzovat azylové řízení všech členů její rodiny
z hlediska celku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že účastníkem azylového řízení vedeného
pod č. j. OAM-3503/VL-10-PH-2000 byla pouze stěžovatelka jako žadatelka o azyl
(ač zastoupena svým zákonným zástupcem) a ne ostatní členové její rodiny, kteří jako
žadatelé o azyl byli účastníky samostatných azylových řízení. Správní orgán I. stupně
v přezkoumávané věci rozhodoval o udělení azylu pouze stěžovatelce, tudíž vycházel zejména
z jí uváděných tvrzení, která následně hodnotil. Tvrzení učiněná ostatními členy rodiny jako
žadateli o azyl vzal správní orgán I. stupně v potaz jen jako jedno z možných hledisek
posouzení žádosti stěžovatelky, tato tvrzení však nic nezměnila na zásadní skutečnosti,
že stěžovatelkou v řízení uváděné důvody nelze označit za azylově relevantní. Nejvyšší
správní soud nemá k uvedenému postupu žádné výhrady a na okraj podotýká, že azyl není
právním institutem, který by bylo možno vnímat jako univerzální nástroj pro poskytnutí
ochrany osobám v případě jakýchkoli problémů v zemi jejich původu, důvody azylu jsou
striktně vymezeny zákonem a nemohou pokrývat jakékoliv porušení lidských práv.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, k dy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Takovou novou skutečností je námitka stěžovatelky směřující
proti posouzení Zpráv o Kyrgyzstánu správním orgánem I. stupně, když stěžovatelka z obsahu
zpráv vyvozuje závěry odlišné. Jelikož citovaná námitka nebyla uplatněna v přezkumném
řízení soudním v prvním stupni, ale teprve v kasační stížnosti podané po vydání napadeného
rozsudku, nemůže se jí Nejvyšší správní soud zabývat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvádí, že již u krajského soudu poukazovala
na nedostatečné vypořádání se s důkazy ze st rany správního orgánu I. stupně a nezákonnost
jeho postupu. Jelikož krajský soud pochybení neshledal, má stěžovatelka za to, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný pro vadu řízení před soudem, kdy taková vada mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a je dán důvod kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se domnívá, že krajský soud
postupoval v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s., když přezkoumal rozhodnutí žalovaného
a správního orgánu I. stupně v mezích žalobních bodů, přičemž namítané obecně formulované
porušení ustanovení správního řádu a rovněž bez bližší specifikace tvrzenou nezákonnost
neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se dostatečným
způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky, a že toto odůvodnění
poskytuje dostatečnou skutkovou a právní oporu výroku rozsudku a bylo učiněno řádně
a vyčerpávajícím způsobem. Nejvyšší správní soud tudíž nenahlíží na důvod kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako na oprávněný, neboť nepovažuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný pro jeho nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, popřípadě zatížený
jinou vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. I když stěžovatelka formálně podřadila vytýkané vady pod ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., obsahově se jedná opětovně o vady spadající pod písm. b) citovaného
ustanovení. Ani v tomto bodu však splnění důvodů kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
neshledal.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu