ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.109.2005
sp. zn. 7 Azs 109/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele S. S.,
zastoupeného JUDr. Soňou Průšovou, advokátkou se sídlem v Liberci, tř. 1. máje 97, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 1. 2005, č. j. 59
Az 53/2004 – 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 50 Az 53/2004 – 37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne
27. 1. 2005, č. j. 59 Az 53/2004 – 37, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 7. 9. 2004, č. j. OAM-2451/VL-11-P11-
R2-2001, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by v zemi původu uplatňoval
politická práva a svobody. Výpověď stěžovatele označil za nevěrohodnou. Podle názoru
krajského soudu není pravděpodobné, aby student vysoké školy byl politicky aktivní natolik,
že by byl pro svou politickou činnost pronásledován a fyzicky napaden a zároveň by nebyl
schopen uvést jméno ani jednoho představitele strany Běloruská národní fronta (dále jen
„BNF“), jejímž byl údajně členem, a o politické situaci v zemi původu by se vyjadřoval pouze
obecně. Stěžovatel rovněž neprokázal, že má odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů. Krajský soud neshledal ani pochybení ministerstva
při zjišťování přesného a skutečného stavu věci. Ministerstvo použilo objektivní informace
ze země původu a s ohledem na stálost situace v Bělorusku nepovažoval krajský soud
za chybu použít rok staré informace ČTK. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal,
že v zemi původu uplatňoval politická práva a svobody, bylo nadbytečné zabývat
se postavením BNF v Bělorusku. Stěžovatel sám ukončil studium na vysoké škole a z tohoto
důvodu jsou informace o pronásledování studentů v Bělorusku pro tento konkrétní případ
nadbytečné. Ministerstvo nepochybilo, když pouze citovalo články předložené stěžovatelem,
neboť tyto články nemají pro posouzení jeho žádosti žádný význam. Ministerstvo
rozhodovalo na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Předně namítal, že ministerstvo nesprávně
posoudilo právní otázku, zda naplňuje důvody definice uprchlíka ve smyslu Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ve spojení s důvody pro udělení azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu a nesprávně posoudilo právní otázku použití ustanovení čl. 3
a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s ustanovením §91
zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěry ministerstva a uvedl, že „Žalobce
neprokázal, že by v zemi původu uplatňoval politická práva a svobody. Žalobcova výpověď
je nevěrohodná. Není pravděpodobné, aby student vysoké školy byl politicky aktivní natolik,
že by byl pro svou politickou činnost pronásledován a fyzicky napaden a zároveň by nebyl
schopen uvést jméno ani jednoho představitele strany, o politické situaci v zemi původu
by se vyjadřoval pouze obecně. Žalobce rovněž neprokázal, že má odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů.“ K uvedenému stěžovatel
poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, č. j. 6 A 531/95 - 46,
které dokazuje nedostatečné prošetření jeho případu, který byl ukončen i soudem
nedostatečnou pravděpodobností pronásledování jeho osoby pro jeho politickou činnost. Stav
věci nebyl svědomitě a spolehlivě zjištěn. Do strany BNF vstoupil v 18 letech a zároveň začal
studovat na vysoké škole. Své vědomosti o BNF měl od matky a ze schůzí a diskuzí u nich
doma. Účastnil se v té době zatím jedné demonstrace. I přesto všechno byl státní mocí
pronásledován, byl fyzicky napadán a milicí zadržen, a toto pronásledování mu hrozí i nadále.
Podle ministerstva i krajského soudu je jeho výpověď nevěrohodná, ale pouze jen na základě
pravděpodobnosti. Ministerstvo ani krajský soud neudaly taková skutková zjištění, která
by jeho tvrzení spolehlivě vyvracela. Krajský soud dále uvedl, že „neshledal ani pochybení
správního orgánu při zjišťování přesného a skutečného stavu věci. Správní orgán použil
objektivní informace ze země původu, s ohledem na stálost situace v Bělorusku nepovažuje
soud za chybu použít rok staré informace ČTK. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal,
že v zemi původu uplatňoval politická práva a svobody, je nadbytečné zabývat se postavením
BNF v Bělorusku. Žalobce sám ukončil studium na vysoké škole. Z tohoto důvodu jsou
informace o pronásledování studentů pro tento konkrétní případ nadbytečné. Správní orgán
nepochybil, když pouze citoval články předložené žalobcem, neboť tyto články nemají
pro posouzení žádosti žalobce žádný význam. Správní orgán rozhodoval na základě
spolehlivě zjištěného stavu věci.“ K tomuto citoval stěžovatel rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 2. 1999, č. j. 7 A 523/97 - 37. Ministerstvo se mělo zabýval i jím
přiloženými důkazy. Informace o pronásledování studentů v Bělorusku jsou velice důležité
pro věrohodnost jeho výpovědi, především v tom smyslu, že studenti mohou být z vysoké
školy vytlačeni psychickým působením příslušných osob státního aparátu a ze strachu sami
raději odcházejí. Dále se domníval, že je nutné pro spolehlivé zjištění stavu věci obstarat
informace aktuální, tedy ne 1 rok staré. I když ministerstvo uvedlo, že situace v Bělorusku
je stabilní, tak by bylo potřeba uvést z jakých zdrojů a informací toto ví. Aktuální informace
jsou nezbytné především pro posouzení překážek vycestování podle §91 zákona o azylu,
kterými se krajský soud vůbec nezabýval. Ministerstvo nemohlo dojít logickou úvahou
k závěru, že překážka vycestování do země původu neexistuje, když se vůbec aktuální situací
v zemi původu nezabývalo. Tím bylo porušeno ustanovení §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože stav věci nebyl zjištěn
spolehlivě. Ve vztahu k překážce vycestování v době vydání správního rozhodnutí nebyl
zjištěn vůbec. Řízení vedené ministerstvem bylo vadné z důvodu selektivního výběru
neaktuálních informací ze země původu, tj. nezohlednění veřejně dostupných informací
nestátních a mezinárodních organizací, které se zabývají monitorováním situace v oblasti
dodržování lidských práv. Řízení také nebylo vedeno svědomitě. Stěžovatel velmi podrobně
vysvětlil své obavy z pronásledování a ministerstvo ani krajský soud se svědomitě nezabývaly
věcí tak, aby bylo rozhodnuto spravedlivě na základě spolehlivě zjištěného skutečného stavu
věci. Zcela chybí informace z roku, ve kterém bylo rozhodnutí ministerstva vydáno a nedošlo
ani k zhodnocení jeho důkazů přidaných do spisu. Důvodem nepřezkoumatelnosti je výrok
rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování. Ministerstvo si aktuální informace
o bezpečnostní situaci v Bělorusku za účelem posouzení možnosti jeho návratu do země
původu neobstaralo a mechanicky překážku vycestování neudělilo. Tím došlo k porušení §46
a §3 odst. 3 správního řádu. Správní rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Na nezjištěný skutečný stav věci byl aplikován právní závěr o neexistenci překážky
vycestování. Krajský soud se nezabýval dostatečným způsobem všemi žalobními body
uvedenými v žalobě. Jedná se především o §91 zákona o azylu, který byl v žalobě napadán,
a ke kterému se krajský soud vůbec nevyjádřil. Proto se domáhal zrušení rozsudku a přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K obsahu kasační
stížnosti konstatovalo, že před vydáním rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli zjistilo
přesně a úplně skutečný stav věci a pro své rozhodnutí si pořídilo potřebné podklady
a důkazy, když vycházelo především z výpovědi stěžovatele a z odůvodnění jím podané
žádosti o udělení azylu na území České republiky a dále z aktuálních informací o zemi jeho
původu, které jsou součástí správního spisu. Potíže stěžovatele v zemi původu nedosáhly
takového charakteru ani intenzity, aby je bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu. Stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné relevantní
skutečnosti ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelovi výpovědi působí značně
nevěrohodně především s odkazem na skutečnost, že nebyl schopen dostatečným způsobem
doložit své členství v politické straně BNF, když předložil pouze členskou legitimaci
své matky, a dále nebyl ani schopen uvést jména čelních představitelů zmíněné politické
strany. Jeho výpovědi lze považovat za účelové, neboť pokud se kdokoliv účastní politického
života v takové míře v jaké tvrdil stěžovatel, předpokládá se že tento je schopen odpovědět
alespoň na základní údaje o straně, které byl údajně členem, a pro kterou vyvíjel politickou
resp. propagační činnost. Stěžovatel však projevil v této oblasti neznalost základních údajů
o politické straně BNF. Informace o zemi původu, které jsou součástí správního spisu,
pochází z oficiálních zdrojů, obsahují velmi rozsáhlé, vyčerpávající a aktuální informace
o situaci v Bělorusku. Na pozadí těchto informací má za to, že posoudilo svědomitě
stěžovatelovi výpovědi a dospělo tak ke zjištění skutečného stavu věci. Z výše uvedených
důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitka stěžovatele, že ministerstvo nesprávně posoudilo právní otázku, zda naplňuje
důvody definice uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951
ve spojení s důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu a nesprávně
posoudilo právní otázku použití ustanovení čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve spojení s ustanovením §91 zákona o azylu, je podle Nejvyššího
správního soudu nepřípustná. Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti soud zjistil,
že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Další námitka stěžovatele, že nebyl svědomitě a spolehlivě zjištěn stav věci, je podle
Nejvyššího správního soudu nedůvodná. Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek
podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení
a v pohovoru k důvodům návrhu. Součástí správního spisu je rovněž Zpráva Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2003, 2001 a 2000, Informace
z přednášek zástupců Běloruského centra organizace Člověk v tísni ze dne 12. a 13. 2. 2003
a i další písemné informace o zemi původu stěžovatele. Takto zjištěný skutkový stav nelze,
zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení, považovat
za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Pokud stěžovatel v této souvislosti citoval
z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, č. j. 6 A 531/95 - 46, pak je nutno
uvést, že toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu. Proto Nejvyšší správní soud
v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Rovněž tak námitka, že se ministerstvo nezabývalo stěžovatelem přiloženými důkazy,
zejména informacemi o pronásledování studentů v Bělorusku, je nedůvodná. V souladu s §32
odst. 2 správního řádu rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní
orgán, přičemž je povinen podle odstavce 1 téhož ustanovení zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci. Pokud tedy stěžovatel ve správním řízení uvedl, že opustil vysokou školu sám
a skutečnost, že tak učinil z důvodu nátlaku pro svoji politickou činnost, neprokázal, byly jím
předložené informace o pronásledování studentů v Bělorusku pro jeho případ irelevantní,
a proto se jimi ministerstvo při posuzování jeho žádosti o udělení azylu nezabývalo.
Námitka týkající se selektivního výběru neaktuálních informací o zemi původu
stěžovatele a nezohlednění veřejně dostupných informací nestátních a mezinárodních
organizací ze strany ministerstva je rovněž nedůvodná. Ministerstvo při svém rozhodování
o neudělení azylu mělo k dispozici informace o situaci v Bělorusku, které byly aktuální
k rozhodnému datu, což byl den, kdy stěžovatel projevil úmysl požádat o azyl v České
republice. Rovněž tak lze tyto informace použít i pro posouzení existence překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo zřejmé, že v jeho vlasti nastala v rozhodné době zásadní změna politické
situace, která by měla negativní vliv na jeho osobu.
Za důvodnou je však nutno považovat námitku stěžovatele, že se krajský soud
nezabýval všemi žalobními body uvedenými v žalobě, a to konkrétně ve vztahu k existenci
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud, pokud jde o překážku vycestování, pouze citoval zákonný
text §91 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud se tak v podstatě vůbec nezabýval žalobním
bodem týkajícím se porušení §91 zákona o azylu. Na základě toho dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že rozsudek krajského soudu je ve vztahu k otázce existence překážek
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu