ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.113.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele I. B., zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem
v Černošicích, Školní 1238, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
4. 11. 2004, č. j. 14 Az 316/2003 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2004,
č. j. 14 Az 316/2003 – 33 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 8. 2003, č. j. OAM-11730/VL-10-C10-2001, jímž
bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že jediným
důvodem žádosti o azyl byly potíže stěžovatele se soukromými osobami v zemi původu
z blíže nezjištěných důvodů. Pokud stěžovatel uváděl, že to bylo v souvislosti s atentátem
na poslance parlamentu v roce 2000, dospěl krajský soud k závěru, že jeho tvrzení se jeví jako
nevěrohodné, neboť stěžovatel popisoval skutečnosti v souvislosti s jeho fyzickým napadením
rozdílně v návrhu na zahájení řízení a v protokolu o pohovoru. Stěžovatel měl možnost
domáhat se ochrany od orgánů země původu, neučinil tak a nezákonné jednání soukromých
osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel tak nesplňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a ani se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Stěžovatel rovněž nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu a důvody jím tvrzené nelze
považovat ani za důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž existence je podmínkou pro
možnou úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Pokud
stěžovatel poukazoval na nesprávně posouzený skutkový stav věci, činil tak pouze v obecné
poloze, neuváděl žádné konkrétní důkazy, a proto krajský soud rovněž v obecné poloze
konstatoval, že před vydáním napadeného rozhodnutí byl skutečný stav zjištěn dostatečně,
když ministerstvo vycházelo při svém rozhodování z objektivních zpráv o situaci v zemi
původu stěžovatele, vypořádalo se s obsahem těchto zpráv a stěžovatel nevznesl žádné
konkrétní námitky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že se ministerstvo
vypořádalo se všemi tvrzeními stěžovatele, která uvedl v průběhu správního řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v níž uvedl, že soudní řízení vedené o jeho žalobě
je stiženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Napadený rozsudek krajského soudu byl vydán bez nařízení jednání, a pokud je v jeho
odůvodnění uvedeno, že soud tak učinil podle §51 s. ř. s., když stěžovatel k výzvě soudu
nevyjádřil s takovým postupem nesouhlas, poukázal na skutečnost, že nebyl o možnosti
takového postupu poučen v jazyce, kterému rozumí. Stěžovatel není schopen zcela pochopit
obsah a význam souvislého česky psaného textu, a proto předmětné výzvě nepřikládal
význam a čekal na nařízení jednání. Právo účastníka jednat před soudem ve svém mateřském
jazyce pak znamená nejen, že účastník může při jednání používat svůj mateřský jazyk,
ale znamená to mimo jiné též, že procesně významné písemnosti doručované účastníku
soudem musí být opatřeny překladem do jeho mateřského jazyka. V průběhu správního řízení
bylo se stěžovatelem komunikováno prostřednictvím tlumočníka a již tato skutečnost měla být
krajskému soudu výrazným signálem, že stěžovatel neovládá český jazyk, tedy že jen těžko
může chápat význam písemností sepsaných v českém jazyce, a že z důvodu zajištění ochrany
jeho práv, včetně práv procesních, bude zřejmě nutné mu pro celé řízení ustanovit tlumočníka.
Krajský soud měl proto nejprve dostatečným a bezpečným způsobem zjistit, zda se stěžovatel
vzdává svého práva jednat ve své mateřštině, resp. zda dostatečně ovládá český jazyk tak,
že není nutné k zajištění jeho plnohodnotné účasti ustanovit mu tlumočníka. Pokud
mu krajský soud doručoval písemnosti v českém jazyce, zkrátil jej na jeho právech účastníka
řízení. Takovým postupem soudu byla vážně narušena zásada rovnosti účastníků řízení. Dále
namítal vadu řízení před krajským soudem spočívající v porušení zákonných ustanovení
o doručování, resp. že nebyly splněny podmínky umožňující náhradní doručení napadeného
rozsudku. Není mu známo, na jakou adresu krajský soud napadený rozsudek doručoval,
je však nepochybné, že tak neučinil na adresu, na které se stěžovatel skutečně zdržoval
a kterou řádně ohlásil příslušnému oddělení cizinecké policie. Stěžovatel se přibližně
od června 2004 zdržoval na adrese P.– H., T. 1, a proto je přesvědčen, že pokud mu krajský
soud napadený rozsudek nedoručoval na uvedenou adresu, potom nebyl řádně doručen. Proto
se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Dále uvedlo,
že před vydáním rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli zjistilo přesně a úplně skutečný stav
věci a pro své rozhodnutí si pořídilo potřebné podklady a důkazy, když vycházelo především
z výpovědi stěžovatele a z odůvodnění jím podané žádosti o udělení azylu na území České
republiky. Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že s. ř. s. neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat
před soudem ve své mateřštině, je třeba za použití ustanovení §64 s. ř. s. postupovat
podle ustanovení §18 o. s. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení mají účastníci v občanském
soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud
je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu,
aby soud ustanovil účastníkovi tlumočníka, nestačí pouze, že jedná o účastníka, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, protože ustanovení tlumočníka není automatickým
úkonem soudu, ale je třeba, aby cizinec projevil svou vůli, aby mu byl ustanoven tlumočník,
resp. aby potřeba tlumočníka byla zjevná a v řízení sama vyplynula. Tuto interpretaci
citovaných ustanovení neshledal ani Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti.
V dané věci byla krajskému soudu doručena žaloba, která byla sepsána v českém
jazyce. V průběhu řízení požádal krajský soud stěžovatele o sdělení, zda souhlasí s tím,
aby ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Současně
ho upozornil, že souhlas bude udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení této výzvy
nevyjádří svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Na tuto výzvu, která mu byla doručena
dne 28. 1. 2004, stěžovatel nereagoval. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu
potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka v řízení před krajským soudem nevyšla najevo,
neboť žaloba byla sepsána v českém jazyce a stěžovatel vůči soudu neučinil žádné podání,
ze kterého by bylo zřejmé, že výzvě soudu nerozumí. Zásada rovnosti účastníků řízení
formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem ústavního principu rovnosti účastníků
vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování postupu krajského soudu při realizaci tohoto práva uvedeného v ustanovení
§18 o. s. ř., dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tento nepochybil, pokud neustanovil
stěžovateli tlumočníka.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ze žádného právního předpisu nelze
dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka
než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jako projev
svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým
a pro všechny dotčené subjekty závazným. K tomu je nutno uvést, že pokud se cizinec
rozhodne žít na území státu, kde je úředním jazykem jazyk jiný než ten, jemuž rozumí, musí
být srozuměn s tím, že komunikace, zejména písemná, bude probíhat v jazyce úředním,
v daném případě českém. Z toho musí ve vlastním zájmu vycházet, zejména za situace,
kdy v cizí zemi podá jakoukoliv písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány,
které o ní rozhodují.
Další námitka stěžovatele, že mu napadený rozsudek nebyl řádně doručen, je rovněž
nedůvodná. I když napadený rozsudek byl krajským soudem doručován stěžovateli na adresu,
na které se již v té době nezdržoval, je tato skutečnost právně irelevantní, protože stěžovatel
se dne 22. 12. 2004 dostavil ke krajskému soudu a rozsudek si osobně převzal a kasační
stížnost podal v zákonné lhůtě, takže nebyl postupem krajského soudu zkrácen na svých
právech.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena
v souladu s §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu