ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.116.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na
Jíkalce 13, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2004, č. j. 47 Az
55/2004 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2004, č. j. 47 Az 55/2004 - 25, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
9. 3. 2004, č. j. OAM-6575/VL-07-P26-2003, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatel v zemi původu nebyl
vystaven ze strany státních orgánů a institucí ani nestátních subjektů žádnému projevu
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Důvodem jeho odchodu z vlasti
byla špatná ekologická situace v místě jeho bydliště, která negativně ovlivnila jeho zdravotní
stav a dále skutečnost, že vydělával málo peněz a jeho manželka si nemohla najít práci,
že na úřadech musí mluvit ukrajinsky, což stěžovatel neumí, a také měl strach,
že by ho v případě vojenského konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou kvůli ostrovu Tuzla
povolali do války a on nechce bojovat. Dále měl potíže na svém pracovišti z důvodu své víry,
kde ho mistr nutil strojit a odstrojovat vánoční stromek, nedostával volno v době svátků
Svědků Jehovových a nemohl se často kvůli pracovní době zúčastňovat jejich shromáždění.
Tyto skutečnosti nelze podřadit pod některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Krajský soud dále zjistil, že osobní poměry stěžovatele rozhodné pro posouzení, zda splňuje
či nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, byly objasněny dostatečně a závěr
ministerstva, že stěžovateli nelze udělit azyl podle §14 zákona o azylu, není
se shromážděnými podklady v logickém rozporu. Na udělení humanitárního azylu není
ostatně právní nárok a je na posouzení ministerstva, nakolik konkrétní okolnosti uváděné
žadatelem o udělení azylu posoudí jako okolnosti hodné zvláštního zřetele. Stejně jako
ministerstvo ani krajský soud nezjistil u stěžovatele existenci překážek vycestování taxativně
vyjmenovaných v §91 zákona o azylu. Skutečný stav byl zjištěn dostatečně,
když ministerstvo při svém rozhodování vycházelo z výpovědí stěžovatele,
jakož i z objektivních informací o situaci v zemi jeho původu, s jejichž obsahem
se v rozhodnutí vypořádalo a stěžovatel proti jejich obsahu neměl žádné námitky.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se ministerstvo vypořádalo se všemi
provedenými důkazy a že rozhodnutí vyplývá ze zjištěných podkladů.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel namítal, že krajský soud
se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda jeho osobní situací nebyly splněny zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. S ohledem na problémy,
které stěžovatel má v souvislosti se svým zdravotním stavem a s ohledem na hrozbu jeho
účasti v ozbrojeném konfliktu, kterému se chce s ohledem na své vnitřní přesvědčení vyhnout,
by bylo na místě zvážit, zda stěžovateli za těchto okolností neposkytnout ochranu před újmou
na jeho zdraví, popř. dokonce životě, které se mu podle jeho přesvědčení na Ukrajině
nedostane. Tato skutečnost, jakož i fakt, že stěžovatel na území České republiky vede dosud
spořádaný život, by mohly podle jeho názoru zakládat důvod pro udělení humanitárního
azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo dále odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatele učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. V průběhu řízení bylo
zjištěno, že stěžovatel požádal o azyl z důvodu, že žil v kraji se špatnou ekologickou situací,
měl zdravotní potíže a jeho rodina na tom byla ekonomicky špatně. Dále uvedl, že hovoří
rusky a teď po něm na úřadech chtějí ukrajinštinu, kterou neovládá. K jeho námitkám
týkajících se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu odkázalo na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, jmenovitě na rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 65/2003 a dále
na rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 3 Azs 12/2003. Ministerstvo neshledalo v případě
stěžovatele žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu, neboť skutečnosti jím uváděné nejsou azylově relevantní. Navrhlo proto
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu nemá žadatel subjektivní
právo a protože správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přezkoumává
jeho rozhodnutí soud pouze v omezeném rozsahu, jak je výše uvedeno. Míra správního
uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje
při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná
o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu
správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným
judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů
taxativně stanovených v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán tak může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu, například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory,
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nepopírají, že osobní situace stěžovatele
tak, jak byla zjištěna ministerstvem, je tížívá. Na straně druhé však není natolik zjevně
a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu
bylo způsobeno zjevnou libovůlí ministerstva. Protože ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, přičemž stěžovatel sám ve správním
řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedl, nelze
jeho postupu, ani postupu krajského soudu, nic vytknout. Krajský soud se s otázkou neudělení
humanitárního azylu ministerstvem ve svém rozsudku vypořádal dostatečně a jeho rozhodnutí
je řádně odůvodněno.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu