ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.120.2005
sp. zn. 7 Azs 120/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
Y. T., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská
381/6, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne
24. 11. 2004, č. j. 58 Az 12/2004 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 58 Az 12/2004 – 15, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 5. 8. 2004,
č. j. OAM - 472/LE – JE01 – JE01 - 2004, jímž byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel vstoupil
na území České republiky 21. 2. 2001 a do března 2001, kdy byl zadržen Policií ČR,
se po území České republiky volně pohyboval. O azyl požádal 23. 7. 2004 v době, kdy byl
ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel měl možnost požádat o azyl po příjezdu na území
České republiky bezodkladně, ale neučinil tak přesto, že mu v tom nebránily žádné objektivní
okolnosti. Závěry, které ministerstvo přijalo, tak plně odpovídají všem zákonným hlediskům
ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žádost o udělení azylu
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nerozhodovalo ministerstvo o udělení azylu ve smyslu
§§12 až 14 zákona o azylu a ani o překážce vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Žalobní námitky týkající se zdravotního stavu stěžovatele, a tedy možnosti udělit humanitární
azyl podle §14 zákona o azylu, a žalobní námitky týkající se obavy stěžovatele o život
v případě návratu do země původu vztahující se k překážce vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, se proto nemohou vztahovat k žalobou napadenému rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Pokud při posuzování žaloby vycházel krajský
soud ze skutečnosti, že se stěžovatel volně pohyboval po území České republiky a měl tak
možnost požádat o azyl ihned po příjezdu, stěžovatel namítal, že ve skutečnosti měl možnost
se takto volně pohybovat pouze krátce, a to od 21. 2. do 17. 3. 2001, celkem tedy 24 dnů. Jako
občan Ukrajiny neměl v té době žádné znalosti právního systému České republiky, neovládal
češtinu a neměl tak žádné zkušenosti a informace o možnosti podat žádost o udělení azylu.
Na radu svého právního zástupce, že jeho žádost o udělení azylu nebude akceptována dokud
je proti němu vedeno trestní stíhání, podal tuto žádost až po ukončení trestního řízení vůči
své osobě. Dále namítal, že ministerstvo, stejně jako posléze i krajský soud, se nezabývalo
jeho obavou o život v případě návratu do vlasti. V důsledku úmyslného úrazu hlavy
měl 2. stupeň invalidity, což je zadokumentováno v jeho zdravotní kartě. Proto má za to,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 a 14 zákona o azylu. S právním názorem
ministerstva a krajského soudu o zjevné nedůvodnosti jeho žádosti podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu se proto nemůže ztotožnit, když časovou prodlevu mezi vstupem na území
České republiky a podáním žádosti o azyl odůvodnil a když v žádosti o azyl jsou obsaženy
konkrétní důvody jeho žádosti v souladu s §12 a §14 zákona o azylu. Již v průběhu pohovoru
k důvodům žádosti o azyl, v žádosti o azyl a stejně tak v žalobě uvedl skutečnosti, které jeho
žádost odůvodňují, zejména obavu o svůj život a životy svých příbuzných v případě jeho
návratu do vlasti vyplývající z politicko-ekonomické situace v jeho rodné zemi. Jasně
popisuje nátlak kriminálních živlů propojených s justicí a ostatními státními orgány, který
vyvrcholil opakovaným násilným jednáním směřujícím proti jeho osobě, pronásledováním
a vyhrožováním smrtí. Toto tvrzení mohou prokázat jím navrhované lékařské zprávy
popisující jeho zdravotní stav. Významným momentem, který jej přesvědčil o nezbytnosti
podání žádosti o azyl, byl dopis od jeho matky, ve kterém potvrdila jeho obavy z toho,
že popsané protiprávní jednání státních orgánů a s nimi propojených soukromých subjektů
mu i přes jeho nepřítomnost hrozí i nadále. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť
jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Dále zdůraznilo, že během
řízení vyplynulo, že stěžovatel pobýval na území České republiky od února roku 2001 a až
do svého zadržení policií v březnu 2001 se zde mohl svobodně pohybovat, v kontaktu
se státními orgány mu nebránila žádná objektivní překážka a o skutečnostech, které nyní uvádí
jako důvody pro udělení azylu, celou dobu věděl. Následně po svém zadržení mohl také
kdykoliv požádat o azyl. Stěžovatel však tento úmysl projevil až v lednu 2004 poté,
co byl odsouzen za vraždu a byl mu uložen trest odnětí svobody a trest vyhoštění. Žádost
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu a v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
č. j. 4 Azs 195/2004, se nelze v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle
§12 a §14 zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení
rozhodnuto. Rovněž tak překážka vycestování se v souladu s ustanovením §28 zákona o azylu
posuzuje pouze v případě neudělení nebo odnětí azylu. Z výše uvedených důvodů navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody jsou
taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
V daném případě stěžovatel opustil zemi původu v únoru 2001, přičemž uvedl,
že to bylo kvůli výhružkám ze strany kriminálních struktur a zkorumpovaných lidí z justice
a z toho vyplývajících obav o život. Do České republiky přijel 21. 2. 2001, pohyboval
se po různých městech a rozmýšlel, co bude dělat dál, v čem může podnikat, jak může
pracovat a taky se chtěl ujistit, jest-li ho někdo z ukrajinské mafie sleduje. Poté byl v březnu
2001 zadržen Policií ČR a v současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody za trestný
čin vraždy v trvání 10 let a byl mu uložen i trest vyhoštění na dobu 10 let. Úmysl požádat
o udělení azylu na území České republiky projevil v lednu 2004 a na otázku, proč tak neučinil
dříve uvedl, že se dozvěděl, že možná dojde k přesunu ruských a ukrajinských vězňů zpět
do jejich vlasti a on se obává, že v takovém případě se ho bude snažit mafie zabít a bude
v ohrožení života.
Zákon o azylu sice nestanoví povinnost požádat o azyl ihned po vstupu na území
České republiky, ovšem vzhledem k tomu, že institut azylu slouží k ochraně před
pronásledováním v zemi původu, je nanejvýš logické podání takové žádosti bezprostředně
poté, kdy se osobě pronásledované či osobě důvodně se pronásledování obávající podaří
vstoupit na území země, která je schopna mu poskytnout nezbytnou ochranu. Důvody, které
stěžovatel považuje za azylově významné, existovaly již při jeho vstupu na území České
republiky v únoru 2001. Stěžovatel měl reálnou možnost požádat o azyl v České republice
podstatně dříve než tak učinil, přičemž mu v tom nebránily žádné objektivní okolnosti.
Stěžovatel však projevil úmysl požádat o udělení azylu po téměř třech letech pobytu na území
České republiky poté, co byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody a trestu
vyhoštění. Proto jsou splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
pro zamítnutí žádosti o azyl, jak také v souladu se zákonem dovodil krajský soud.
Pokud stěžovatel namítal, že se krajský soud nezabýval jeho obavou o život v případě
návratu do vlasti a vyjádřil přesvědčení, že jsou dány důvody pro udělení azylu podle
ustanovení §12, resp. §14 zákona o azylu, jedná o námitku nedůvodnou. Jsou-li splněny
podmínky stanovené v §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí žádosti, není zákonný důvod
zkoumat případnou existencí důvodů pro udělení azylu podle §12 nebo §14 zákona o azylu,
jak na to poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, protože udělení azylu podle citovaného
ustanovení je za takové situace vyloučeno.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že se jak ministerstvo tak i následně i krajský soud
nevypořádalo s existenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. K této námitce
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud neměl důvod se vypořádávat s tvrzením
ministerstva ohledně překážek vycestování podle §91 zákona o azylu, protože toto tvrzení
ve výroku rozhodnutí ministerstva obsaženo nebylo. Podle §28 zákona o azylu ministerstvo
v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování, pouze pokud bude
rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. Tuto povinnost však ministerstvo nemá, pokud
je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu