ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.13.2005
sp. zn. 7 Azs 13/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky O. R., zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Štefánikova 65, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích ze dne 29. 11. 2004, č. j. 52 Az 47/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
29. 11. 2004, č. j. 52 Az 47/2004 - 32, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 7. 2004,
č. j. OAM-266/VL-20-P26-2004, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovatelce podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a bylo
rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka nevyužila možnosti ochrany
prostřednictvím orgánů státu svého posledního trvalého bydliště, neobrátila se se svědectvím
o manipulaci s volebními lístky na volební komisi, nesdělila své obavy o život svůj a svého
syna, byť oprávněné, orgánům policie na Ukrajině, nevyužila všechny zákonem dané
prostředky na obranu sebe a své rodiny v zemi posledního trvalého bydliště, a proto nemůže
úspěšně žádat o azyl, který jako institut mezinárodního práva slouží k ochraně uprchlíků
v nejkrajnějších životních situacích taxativně vymezených v zákoně o azylu, kdy jsou jim
upírána základní lidská práva v zemi původu a až poté, kdy se nemohou domoci ochrany
těchto práv v domovském státě. Výroky napadeného správního rozhodnutí považuje krajský
soud za zákonné, neboť v řízení před správním orgánem nebyly zjištěny skutečnosti,
které by svědčily pro aplikaci ustanovení §13, §14 a §91 zákona o azylu. Veřejná práva
stěžovatelky tak nebyla napadeným rozhodnutím žádným způsobem zkrácena.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž
důvod spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť má za to, že v jejím
případě jsou naplněna ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Poukázala na to,
že Česká republika se zákonem o azylu přihlásila k demokratickým principům fungování státu
a zdůraznila, že se tak stalo po více jak 40 letech. V jejím případě je nutno vzít v úvahu,
že požádala o azyl na základě svých osobních zkušeností, pocitů a obav, aniž by znala vlastní
právní úpravu a její výklad. Uvedla, že se zapojila do volební kampaně a do činnosti volební
komise, kde byla svědkem machinace ve volbách v roce 2002. Reakce jejího okolí na její
postoje byly negativní, jak popsala ve své žádosti a vyjádření, a rozhodně po ní nelze
spravedlivě požadovat, aby vyčkala přímého ataku na její osobu i rodinu, zejména za situace
stavu občanských i politických poměrů na Ukrajině v roce 2002, které přetrvávají dosud.
Opuštění vlasti není v jejím případě opatřením nahodilým nebo spekulativním. Objektivně
se nemohla obrátit na příslušné orgány státní moci ve věci machinací ve volbách, kterých byla
svědkem, jestliže tyto nejsou ochotny, popř. nejsou schopny, jí poskytnout ochranu,
resp. sjednat v samotném procesu voleb nápravu. Pokud ministerstvo i krajský soud vycházeli
ze zpráv citovaných v rozsudku, nelze než konstatovat, že skutečné poměry jsou jiné
než tyto instituce uvádějí, a proto i právní posouzení žádosti o azyl není správné. Ministerstvo
i krajský soud se nesprávně orientovali na diplomatické zprávy, jejich tón a obsah je zpravidla
mírný a učesaný, formulovaný podle okamžitých politických potřeb. Současné poměry
na Ukrajině dávají za pravdu tvrzení stěžovatelky o volebních poměrech a v tomto světle
je třeba posuzovat její žádost o azyl, odůvodněnou prostou lidskou obavou o svůj další život,
který chce sdílet se svou rodinou ve svobodné a demokratické zemi. Charakteristika okolností
a důvodů přednesených stěžovatelkou při podání žádosti o azyl naplňují ustanovení
o poskytnutí azylu. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc
vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že zhodnotilo potíže stěžovatelky
na podkladu informací o zemi původu a dospělo k závěru, že jí uváděné potíže nelze hodnotit
jako pronásledování z politických důvodů. Ministerstvo neshledává v rozhodnutí soudu žádná
pochybení, neboť stěžovatelka nesplňuje podmínky stanovené v §12 zákona o azylu, nebyly
naplněny ani podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu a ani zvláštního zřetele
hodné důvody podle §14 zákona o azylu nebyly shledány. I pro řízení o kasační stížnosti
odkázalo na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila
během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3
citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Dikce citovaného ustanovení v sobě zahrnuje dva samostatné důvody pro udělení
azylu. První spočívá v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a druhý
je založen na odůvodněném strachu z pronásledování z taxativně uvedených důvodů. Pouhou
nespokojenost se stavem občanských a politických poměrů na Ukrajině včetně výhrad
k průběhu voleb v r. 2002, pod tyto důvody nelze podřadit. Při rozhodování o azylu je totiž
nezbytné prokazovat konkrétní pronásledování či diskriminaci žadatele o azyl
nebo odůvodněnost strachu z pronásledování. Skutková podstata, z níž ministerstvo
vycházelo, má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu, protože vycházelo z tvrzení
stěžovatelky a v souladu se zákonem jej vyhodnotilo tak, že důvody jím uváděné nelze
podřadit pod žádný z důvodů taxativně uvedených pro udělení azylu v §12 zákona o azylu.
Skutečnost, že stěžovatelka má v zemi původu obavy, aniž by je jakkoliv v kontextu §12
písm. b) zákona o azylu konkretizovala, a pouze uvedla, že reakce okolí na informace
o machinacích ve volbách v r. 2002 byla negativní, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. V čem spočívala objektivní nemožnost
stěžovatelky obrátit se na příslušné orgány státní moci ve věci machinací ve volbách,
jichž byla svědkem, stěžovatelka neuvedla. Pokud stěžovatelka vyjádřila výhrady
k podkladům obsahujícím informace o politických a společenských poměrech na Ukrajině,
z nichž jak ministerstvo, tak krajský soud vycházely, opět neuvedla nic konkrétního,
čím by pravdivost jejich obsahu zpochybnila.
I když stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jsou v jejím případě naplněna
také ustanovení §13 a §14 zákona o azylu, opět nic konkrétního v tomto směru neuvedla.
Ve vztahu k §13 zákona o azylu netvrdila, že jejímu rodinnému příslušníku byl udělen azyl
podle §12 nebo §14 citovaného zákona a že je tedy jedná o případ hodný zvláštního zřetele
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny a pokud se jedná o udělení azylu podle §14
zákona o azylu, není na udělení azylu podle citovaného ustanovení právní nárok
a ministerstvo posuzuje každý jednotlivý případ na základě správního uvážení.
Nejvyšší správní soud proto z důvodu výše uvedeného kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu