ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.135.2005
sp. zn. 7 Azs 135/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky H. O., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem
v Berouně, Seydlovo nám. 30, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 47 Az 720/2003 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č. j. 47 Az 720/2003 – 41,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 25. 6. 2003, č. j. OAM-1635/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva vnitra jako správního orgánu I. stupně ze dne 21. 11. 2001,
č. j. OAM-4717/VL-07-OL3-2001, kterým byl zamítnut návrh na zahájení řízení o udělení
azylu stěžovatelce jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje
důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že stěžovatelka přicestovala do České republiky z Polska, kde, jak sama uvedla
ve správním řízení, jí nic nebránilo o azyl požádat. Na základě informací o hodnocení Polska
nelze tuto zemi považovat za zemi, která by nesplňovala znaky třetí bezpečné země,
a stěžovatelka žádné konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru, neuvedla. Jsou-li
splněny podmínky vymezené v §16 odst. 1 zákona o azylu, je nadbytečné rozhodování
o udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a o existenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajskému soudu vytkla, že nesprávně vyložil
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stěžovatelka přišla do České republiky
nikoliv z Polska, ale z Ukrajiny a uvedla přesvědčivá tvrzení o tom, že se na Ukrajině necítí
a nemůže cítit bezpečně a že na Ukrajině by byla bez své viny ohrožena na životě. Je pravda,
že přicestovala do České republiky osobním automobilem přes Polsko. Touto zemí však
pouze projela a neuvažovala o tom, že by o azyl měla požádat v Polsku a ani jí tato skutečnost
nebyla známa. Několik hodin trvající přejezd Polskem nelze vykládat tak, že by do České
republiky přišla z Polska. Trvá na tom, že do České republiky přišla z Ukrajiny a z tohoto
hlediska je třeba se žádostí o udělení azylu zabývat. Z těchto důvodů se domáhala zrušení
napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že z obsahu napadeného
rozsudku je patro, v jaké variantě bylo ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve věci
azylové žádosti stěžovatelky užito, a lze z něj také vyčíst, že u jejího posouzení či hodnocení
jako zjevně nedůvodné nezáleželo na tom, z jaké země původu stěžovatelka přichází,
ale jak zacházela se svým právem na azyl. Má za to, že co mohlo zůstat pro stěžovatelku
z rozhodnutí vzešlých v řízení před správním orgánem kolem jejího minutí příležitosti hlásit
se o azyl už v pro to obecně a i pro ni konkrétně „bezpečné“ zemi Polsku, na jehož území
se nacházela, byť tu pobývala jen krátce, nejasným, soud v rozsudku k lepšímu pochopení
podrobněji doplnil. Pro ministerstvo u kasační stížnosti stěžovatelky směrodatným zůstává,
že ani v ní žádnou konkrétní námitkou charakteristika Polska jako třetí bezpečné země není
zpochybňována. Z výše uvedených důvodů navrhlo ministerstvo zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody
jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 1. 2002, se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
nelze tento stát za takovou zemi považovat. Podle ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona,
ve znění účinném do 31. 1. 2002, se takovou zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec
státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého
bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec
vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž
by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
K námitce stěžovatelky, že územím Polska pouze projížděla, Nejvyšší správní soud
uvádí, že pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu
podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny
základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
Takovou zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu.
Právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemi původu,
ale nikoliv právem vybrat si zemi, ve které bude žadatel o azyl chtít toto své právo uplatnit.
Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí
pouze projížděl, je skutečnost, zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu
či nikoliv. Tento názor je konformní i se zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný
přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann, Asyl - und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999,
s. 90 a násl.).
V daném případě stěžovatelka cestovala do České republiky přes Polsko se svým
známým osobním automobilem. Během cesty zastavili několikrát za účelem občerstvení
a toalety a při hraničních kontrolách probíhalo všechno normálně, byla jim zkontrolována
zavazadla a doklady. Stěžovatelka tedy přišla do styku s polskými orgány,
a jak sama vypověděla, nic jí nebránilo, aby požádala o azyl již v této zemi. Měla tedy reálnou
možnost požádat o udělení azylu již v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu §2 odst. 2
zákona o azylu. Tento zjištěný skutkový stav stěžovatelka nijak nezpochybnila. Ministerstvu
ani krajskému soudu tedy není možné vytýkat nezákonný postup, když shledaly žádost
stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu