ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.145.2005
sp. zn. 7 Azs 145/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele D. D. S., zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem v Turnově,
Zborovská 694, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 48 Az 218/2004 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 48 Az 218/2004 - 20, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 23. 8. 2004, č. j. OAM-303/VL-19-P17-2004, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že důvodem stěžovatelova odchodu z vlasti byla skutečnost, že byl vojenským soudem
odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 roků a pokutě za to, že v průběhu vojenské služby
spáchal trestný čin ublížení na zdraví, když v opilosti fyzicky napadl svého nadřízeného. Trest
však nenastoupil, skrýval se a následně uprchl ze země původu. Ekonomické potíže v zemi
původu, snaha vyhnout se trestu odnětí svobody ani snaha o legalizaci pobytu či získání
zaměstnání v České republice nejsou důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zá kona
o azylu. Ze spisového materiálu nebylo zjištěno, že by ministerstvo překročilo zákonem
stanovené meze správního uvážení, a je zřejmé, že osobní poměry stěžovatele a situace
v dodržování lidských práv v zemi jeho původu, rozhodné pro posouzení, zda splňuje
či nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, byly
dostatečně zjištěny a posouzeny. Na udělení humanitárního azylu není ostatně právní nárok
a udělení azylu z těchto důvodů je věcí úvahy ministerstva. Stejně jako ministerstvo
ani krajský soud nezjistil u stěžovatele existenci překážek vycestování taxativně
vyjmenovaných v §91 zákona o azylu. Skutečný stav byl ve správním řízení zjištěn
dostatečně, když ministerstvo při svém rozhodování vycházelo z výpovědí stěžovatele,
ze zpráv o situaci v zemi jeho původu a že v podrobném odůvodnění se vypořádalo se všemi
uvedenými tvrzeními.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V kasační stížnosti namítal,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda jsou v jeho případě dány humanitární
důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. V České republice žije již déle
než 15 měsíců a pokud by se vrátil do Vietnamu, nesehnal by tam zaměstnání, nemá
tam ani žádný majetek ani přátele. Mimo jiné by mu tam hrozilo i vězení. V České republice
chce žít a řádně pracovat, což by ve Vietnamu z uvedených důvodů nemohl. V jeho případě
se jedná o důvod hodný zvláštního zřetele a lze mu tedy udělit azyl podle citovaného
ustanovení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele
učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K jeho námitkám týkajících se neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu odkázalo na rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 59 Az 719/2003, podle kterého azyl z humanitárních důvodů
je institutem zcela výjimečným, jímž nelze řešit získání povolení k pobytu v České republice.
Azyl je pouze jednou z více možností, na základě kterých může cizinec pobývat na území
České republiky. Podmínky pro udělení azylu jsou přitom stanoveny v zákoně velice přísně.
Za stanovených podmínek lze využít k úpravě legálního pobytu v České republice institutů
obsažených v zákoně č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navrhlo proto zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu nemá žadatel subjektivní
právo, a protože správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přezkoumává
jeho rozhodnutí soud pouze v omezeném rozsahu, jak je výše uvedeno. Míra správního
uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje
při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná
o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu
správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů
taxativně stanovených v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán tak může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu, například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodn ími faktory, ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.
Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nepopírají, že osobní situace stěžovatele
tak, jak byla zjištěna ministerstvem, je tížívá. Na straně druhé však není natolik zjevně
a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu
bylo způsobeno zjevnou libovůlí ministerstva. Protože ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, přičemž stěžovatel sám ve správním
řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedl, nelze
jeho postupu, ani postupu krajského soudu, nic vytknout. Krajský soud se s otázkou neudělení
humanitárního azylu ministerstvem ve svém rozsudku vypořádal dostatečně a jeho rozhodnutí
je řádně odůvodněno.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu