ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.155.2004
sp. zn. 7 Azs 155/2004 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
N. B. B., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí,
Poláškova 2, za účasti Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, č. j. 28 Ca 436/2002 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen Policie),
ze dne 6. 5. 2002, č. j. SCPP-747/216-C-2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie
Ostrava, Oddělení cizinecké policie Přerov, ze dne 22. 1. 2002, č. j. SCPP-46/OV-VII-2002,
o neprodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, a původní rozhodnutí bylo
potvrzeno. Policie svoje rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatele nelze považovat za cizince
trestně zachovalého dle ust. §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném pro projednávanou
věc (dále jen zákon o pobytu cizinců).
Městský soud v Praze dospěl v předmětném usnesení k závěru, že pod pojem
rozhodnutí o neudělení víza je třeba zahrnout jak rozhodnutí, jimiž se zamítne žádost
o udělení víza, tak i rozhodnutí, jimiž se zamítne žádost o prodloužení víza,
a proto jsou splněny podmínky pro vyloučení napadeného rozhodnutí o neprodloužení doby
platnosti víza k pobytu nad 90 dnů z přezkoumání soudem dle ustanovení §171 písm. a)
zákona o pobytu cizinců, dle kterého jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí
o neudělení víza. Městský soud shledal tento závěr v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), stejně tak jako s mezinárodními závazky České
republiky v oblasti lidských práv a svobod. Ze všech shora uvedených důvodů žalobu odmítl
podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen s. ř. s.), jako nepřípustnou.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že nelze slučovat do pojmu
rozhodnutí jak rozhodnutí o udělení víz, tak i rozhodnutí o prodloužení víz, neboť pojmy
udělení víza a prodloužení víza jsou odlišné. Domnívá se, že postupem Městského soudu
v Praze byla porušena jeho práva, zejména právo na soudní ochranu uvedené v čl. 36 Listiny.
Dále uvádí, že jeho odsouzení za trestný čin menší společenské nebezpečnosti by s ohledem
na hrozící represi nemělo mít vliv na udělení víza. Navrhuje proto zrušení napadeného
usnesení a vrácení věci soudu k dalšímu řízení. Současně žádá soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Policie ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s přihlédnutím k okolnosti,
že v kasační stížnosti nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, odkazuje plně
na své rozhodnutí a stanovisko k žalobě.
Podle §33 odst. 1, věty první, zákona o pobytu cizinců, ve znění platném v době
vydání napadeného rozhodnutí, dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů policie opakovaně
prodlouží o 365 dnů za podmínky, že trvá stejný účel, pro který bylo vízum uděleno.
Podle §51 odst. 2 uvedeného zákona na udělení víza není právní nárok.
Podle §171 písm. a) citovaného zákona z přezkoumání soudem jsou vyloučena
rozhodnutí o neudělení víza.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelova námitka se týká pojmů udělení víza a prodloužení víza, které jsou
dle jeho názoru odlišné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že při posouzení této otázky
je nutno interpretovat ustanovení §33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž je nutno
ho vnímat z pohledu poměrně složité vnitřní systematiky zákona o pobytu cizinců jako celku,
respektive systematiky hlavy III. části prvé tohoto zákona. Tato hlava se člení na pět dílů,
přičemž interpretované ustanovení je součástí dílu čtvrtého. Systematicky se ovšem na toto
ustanovení vztahují i normy obsažené v dílu pátém, který je označen jako „Společná
ustanovení k vízům“, přičemž tato společná ustanovení mají obecnou povahu vůči všem
čtyřem dílům předchozím, a to právě díky označení za společná ustanovení a díky umístění
na konec hlavy III., což odpovídá běžné legislativní technice umisťování společných
ustanovení na konec zákona nebo pouze té části zákona, k níž se mají vztahovat.
Z tohoto důvodu je zřejmé, že mezi rozhodnutím o udělení víza a rozhodnutím
o prodloužení doby platnosti víza existuje podobnost, když druhé z nich je nutno chápat jako
podtyp prvního, tedy jako udělení pro nové období. Této podobnosti obou režimů přesvědčivě
nasvědčuje například i ustanovení §60 odst. 6 cit. zákona, které stanoví pro nevyhovění
žádosti o prodloužení doby pobytu na území na vízum obdobné podmínky jako
pro nevyhovění žádosti o vízum. Není tedy důvodu nevztáhnout na obě ustanovení
§171 písm. a) zákona o pobytu cizinců a vyloučit tato rozhodnutí, tedy jak rozhodnutí
o udělení víza, tak i rozhodnutí o prodloužení doby platnosti víza, ze soudního přezkumu,
jak to učinil Městský soud v Praze v napadeném usnesení. Neobstál by přitom argument
o zúžení rozsahu lidských práv, když ze shora uvedeného vyplývá, že předmětné rozhodování
vůbec nezasahuje do práv chráněných Listinou. Napadené rozhodnutí městského soudu, stejně
jako rozhodnutí správních orgánů, je tak nutno považovat za ústavně konformní, neboť i přes
fakt, že se na stěžovatele vztahuje čl. 36 Listiny, nebyl tento kritizovaným odmítnutím žaloby
nijak porušen, protože předmětná žaloba byla soudem řádně projednána a skutečnost, že byla
odmítnuta, není dána tím, že by stěžovateli bylo jako cizinci upíráno právo na spravedlnost
v čl. 36 Listiny obsažené, ale tím, že jako cizinec nedisponuje právem, jehož se v žalobě samé
dovolává, tedy právem na setrvání na území České republiky. Takové právo je dáno pouze
občanům České republiky, a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který
se na stěžovatele jako cizince vztahuje, zakládá pouze jeho právo svobodně území České
republiky opustit, v čemž mu však veřejná moc napadeným rozhodnutím nijak nebrání.
K další námitce stěžovatele týkající se hodnocení jeho trestného činu se Nejvyšší
správní soud nevyjadřuje, a to s ohledem na okolnost, že se jedná o námitku, kterou
měl stěžovatel uplatnit již před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Pokud jde o návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud má za to, že vydáním rozhodnutí ve věci odpadl k vydání takového
rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Policie nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla, proto jí ho soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu