ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.175.2005
sp. zn. 7 Azs 175/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Marií Myslíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Karlovo nám. 18, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005,
č. j. 60 Az 160/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Marie Myslíkové, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18,
se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, č. j. 60 Az 160/2004 – 23,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 17. 8. 2004, č. j. OAM - 2559/VL – 07 – 08 - 2004, jímž byla
zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že stěžovatel se legálně zdržoval na území České republiky od 21. 2. 2003,
měl pracovní povolení na dobu jednoho roku a volně se zde pohyboval. Po uplynutí platnosti
víza se na území České republiky zdržoval nelegálně a o azyl požádal teprve poté,
kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění za nezákonný pobyt. Stěžovateli tedy objektivně
nic nebránilo vstoupit do azylového řízení dříve, případně učinit jiná opatření k legalizaci
svého pobytu v České republice s využitím zákona č. 326/1999 Sb., který právně upravuje
pobyt cizinců na území České republiky. Závěry, které ministerstvo přijalo, tak plně
odpovídají všem zákonným hlediskům ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Ministerstvo respektovalo zákonem stanovená procesní ustanovení, rozhodnutí bylo vydáno
na základě řádně zjištěného stavu věci, v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, ze kterých
skutečností ministerstvo vycházelo, jakými úvahami bylo vedeno, a na základě kterých
právních předpisů rozhodovalo. Napadené rozhodnutí má náležitosti správního rozhodnutí
uvedené v §47 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“),
obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Rozhodnutí bylo vydáno
oprávněnou osobou, jak o tom svědčí originál rozhodnutí založený ve správním spise, který
je opatřen podpisem ředitele odboru azylové a migrační politiky PhDr. T. H. Vzhledem
k tomu, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nerozhodovalo
ministerstvo o udělení azylu ve smyslu §§12 až 14 zákona o azylu a ani o překážce
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním
názorem krajského soudu v otázce včasného podání žádosti o azyl v souvislosti se zamítnutím
žádosti o azyl jako nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Zákon o azylu
nestanoví lhůtu pro podání žádosti o udělení azylu. Pokud jde o lhůtu stanovenou v §3b
citovaného zákona, stěžovatel byl o svém právu žádat o azyl informován poprvé
dne 4. 8. 2004 a svoji žádost podal ve lhůtě dne 5. 8. 2004. Kromě toho zákon umožňuje
cizinci, aby podal žádost o azyl opakovaně. Skutečnost, že stěžovateli bylo uděleno správní
vyhoštění, nevylučuje naplnění některého z důvodů pro udělení azylu. V daném případě
měl krajský soud zkoumat, zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, a na základě toho pak rozhodnout. Krajský soud v napadeném
rozhodnutí sice konstatuje důvody, které stěžovatel uvádí pro udělení azylu, ale tyto důvody
a splnění podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nehodnotí. Jediný důvod,
který vedl krajský soud k vydání napadeného zamítavého rozhodnutí, je závěr soudu podle
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Také ministerstvo mělo v prvé řadě zkoumat,
zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a na základě toho
vydat rozhodnutí. Jak vyplývá z rodného listu stěžovatele, je marijské národnosti a je tedy
příslušníkem národnostní menšiny. Ministerstvo tuto skutečnost při svém hodnocení
opomnělo. Tímto postupem porušilo §32 odst. 1, 2 a §46 správního řádu. Za tohoto stavu
je podle stěžovatele správní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Proto se domáhal zrušení
napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V daném případě stěžovatel uvedl, že měl ekonomické problémy, neboť neměl
od roku 1998 trvalé zaměstnání, pouze si příležitostně přivydělával jako stavební dělník a tuto
tíživou ekonomickou situaci se rozhodl řešit odjezdem do České republiky, kam přicestoval
dne 22. 2. 2003. V České republice pobýval za účelem pracovní činnosti již v letech 1999
a 2000 a po několika měsících pobytu se vždy vrátil na Ukrajinu. Při svém posledním pobytu
měl pracovní vízum na jeden rok. Po ukončení jeho platnosti žil v České republice nelegálně.
Dne 21. 7. 2004 byl zadržen policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění na dobu
tří let. Vstupem do azylového řízení se snaží vyhnout tíživé ekonomické situaci na Ukrajině
a chce si tak legalizovat svůj pobyt. Připustil, že mu nic nebránilo, aby požádal o azyl
již dříve. Jiné problémy ve vlasti neměl.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody jsou
taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Zákon o azylu sice nestanoví povinnost požádat o azyl ihned po vstupu na území
České republiky, ovšem vzhledem k tomu, že institut azylu slouží k ochraně před
pronásledováním v zemi původu, je nanejvýš logické podání takové žádosti bezprostředně
poté, kdy se osobě pronásledované či osobě důvodně se pronásledování obávající podaří
vstoupit na území země, která je schopna mu poskytnout nezbytnou ochranu. Důvody, které
stěžovatel považuje za azylově významné, existovaly již při jeho vstupu na území České
republiky v únoru 2003. Stěžovatel měl reálnou možnost požádat o azyl v České republice
podstatně dříve než tak učinil, přičemž mu v tom nebránily žádné objektivní okolnosti.
Stěžovatel však projevil úmysl požádat o udělení azylu až v srpnu 2004, tj. po téměř
18 měsících pobytu na území České republiky, poté, co byl zadržen policií a bylo mu uděleno
správní vyhoštění. Proto jsou splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu pro zamítnutí žádosti o azyl, jak také v souladu se zákonem dovodilo ministerstvo
i krajský soud.
Pokud stěžovatel namítal, že se krajský soud i ministerstvo nezabývaly
tím, zda splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, jedná o námitku
nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., protože ji stěžovatel neuplatnil v řízení před
krajským soudem, ač tak učinit mohl. V žalobě pouze namítal porušení §16 zákona o azylu
a vyjádřil domněnku, že mu mohl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu. K tomu
považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že jsou-li splněny podmínky stanovené v §16
odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí žádosti, není zákonný důvod zkoumat případnou
existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, protože udělení azylu podle
citovaného ustanovení je za takové situace vyloučeno. Totéž platí o námitce týkající
se národnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti)
1000 Kč (§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu