ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.183.2004
sp. zn. 7 Azs 183/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele R. S.,
zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi,
Klaudiánova 135/1, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 46 Az 1143/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
10. 12. 2003, č. j. OAM - 1336/LE – 01 – 14 - 2003, byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl
na základě řádně zjištěných skutkových zjištění a za splnění zákonných podmínek.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel stížní důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen s. ř. s.). Uvedl, že vytýká soudu, že se blíže nezabýval prověřením jeho
tvrzení, že se o možnosti požádat o azyl v České republice dozvěděl až po svém zadržení.
Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu, jsou v souladu
s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti společně s návrhem na odkladný
účinek.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 2. 12. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 8. 12. 2003 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že z Ukrajiny do České republiky odjel
dne 5. 10. 2002, neboť měl problémy v zaměstnání. V České republice pobýval po skončení
doby platnosti víza nelegálně. Když mu bylo oznámeno, že bude vyhoštěn na Ukrajinu,
požádal o azyl, neboť tam nemá kde bydlet. Dříve o azyl nežádal, protože to neměl v úmyslu.
Chtěl si jen vydělat peníze na splacení dluhu a vrátit se na Ukrajinu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvádí jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
však Nejvyšší správní soud v řízení před soudním ani správním orgánem neshledal.
Rozhodnutí jak soudu, tak i správního orgánu, jsou řádně odůvodněna, obsahují odkazy
na zákonná ustanovení a jsou z nich jasně patrné úvahy, kterými byly orgány v průběhu řízení
vedeny, a na základě jakých relevantních skutečností rozhodly.
Námitku stěžovatele spočívající ve výtce, proč se soud blíže nezabýval prověřením
jeho tvrzení, že se o možnosti požádat o azyl dozvěděl až po svém zadržení, shledává
Nejvyšší správní soud zcela účelovou. Ze správního spisu je totiž nade vší pochybnost zřejmé,
že stěžovatel neměl v úmyslu požádat o azyl. Příčinou, pro kterou přijel do České republiky,
nebyla snaha o nalezení ochrany před pronásledováním za uplatňování politických
práv a svobod, odůvodněný strach z něho či jiné relevantní důvody, které jsou uvedeny
v zákoně o azylu, ale snaha vydělat si v České republice peníze. Za této situace shledává
Nejvyšší správní soud dokazování provedené Krajským soudem v Praze zcela dostatečným,
neboť stěžovatel sám si v pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území České republiky odpovídá na svou stížní námitku, tedy že „požádat o azyl neměl
v úmyslu“. Nejvyšší správní soud vzhledem ke shora uvedenému konstatuje, že v napadeném
rozhodnutí neshledal žádné stěžovatelem vytýkané pochybení, naopak shledává napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Praze výstižným a podrobným.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ust. §56 odst 2 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 1. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu