ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.21.2005
sp. zn. 7 Azs 21/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelů a) N. V.,
b) nezl. V. V., stěžovatele b) zastoupeného zákonnou zástupkyní N. V., obou zastoupených
Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2004, č. j. 28 Az 4/2004 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou kasační stížností domáhají přezkoumání v záhlaví
uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „správní orgán“), ze dne 16. 12. 2003, č. j. OAM-2611/VL-20-P21-2002,
kterým jim nebyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a zároveň bylo vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 tohoto zákona.
Krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé nesplnili zákonné podmínky podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Tento závěr odůvodnil tím, že se žádost prvé
stěžovatelky jeví účelová, když požádala o azyl teprve po 5 měsících pobytu v České
republice, navíc v jejích tvrzeních ohledně požadavků běloruské policie na předání finančních
prostředků jsou četné rozpory, a proto její příběh je nevěrohodný.
Stěžovatelka se v obsáhlé kasační stížnosti podané jménem svým i jménem nezl. syna
dovolává důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvedla, že její manžel byl ve svém domovském státě
pronásledován pro uplatňování svých politických práv a svobod, neboť na svém pracovišti
odmítl podpořit prezidenta L., a proto byl nucen opustit své zaměstnání. Poukazuje dále
na to, že by Česká republika v azylových věcech měla vyjít z vlastní historie, kdy v ní vládnul
obdobný režim jako v dnešním Bělorusku a kdy uprchlíkům z Československa byl azyl vždy
udělen. Dále namítala, že krajský soud nepřihlédl ke všem žalobním bodům uvedeným
v žalobě, když se nevyjádřil k žalobní námitce, že rozhodnutím správního orgánu došlo
k porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, byť připouští,
že tato námitka byla obecná a nekonkretizovaná. Stěžovatelka dále vytkla napadenému
správnímu rozhodnutí, že je nicotné, když nesplňuje náležitosti §47 správního řádu, neboť
na rozhodnutí není podepsána jako osoba oprávněná PhDr. T. H., ale osoba uvedená v rubrice
za správnost vyhotovení. Namítá proto, že rozhodnutí není originálem tak, jak by tomu mělo
být podle správního řádu, ale toliko stejnopisem a dovozuje z toho nicotnost tohoto
rozhodnutí. Dále namítá, že rozhodnutí bylo podle jejího názoru oprávněnou osobou
podepsáno teprve dodatečně, po doručení stejnopisu tohoto rozhodnutí stěžovatelům.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí,
když námitky stěžovatelů neshledal důvodnými.
Ze správního spisu soud zjistil, že v něm jsou založeny dva stejnopisy rozhodnutí
žalovaného; v prvém je uveden podpis s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby,
na druhém podpis jmenovaného chybí a v rubrice za správnost je nečitelný podpis.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud (dále též i jen „soud“) zjistil tyto rozhodující
skutečnosti:
Stěžovatelé ve vlastní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uváděli výčet
jednotlivých ustanovení správního řádu, o kterých tvrdili, že je správní orgán v předchozích
řízeních o udělení azylu porušil, aniž by tyto výtky dále konkretizovali. Jako skutkové důvody
pro udělení azylu uvedli, že za stěžovatelkou chodili příslušníci policie a požadovali po ní
finanční prostředky za to, že její manžel v České republice požádal o azyl a dále, že jejím
největším problémem v případě návratu do Běloruska by byl fakt, že v České republice
požádala o azyl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnili stěžovatelé
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
O jednotlivých námitkách uvážil následovně:
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti soud zjistil, že zatímco ve vlastní žalobě
stěžovatelka uváděla jako skutkový důvod, že za ní chodili příslušníci policie a požadovali
po ní finanční prostředky za to, že její manžel v České republice požádal o azyl a že jejím
největším problémem po návratu do Běloruska by byl fakt, že v České republice požádala
o azyl, v kasační stížnosti uvedla, že její manžel byl ve svém domovském státě pronásledován
pro uplatňování svých politických práv a svobod, neboť na svém pracovišti odmítl podpořit
prezidenta L., a proto byl nucen opustit své zaměstnání. Vzhledem k citovanému ust. §109
odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud k těmto novým skutečnostem nepřihlédl a nezabýval
se rovněž posouzením právní relevance těchto důvodů z hlediska zákona o azylu, když tyto
skutečnosti nemohly být předmětem přezkumu krajského soudu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali existenci důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
a to dle písm. a) z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, dle písm. b) z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a dle písm. d)
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se především zabýval námitkou, podle které se krajský soud
nevypořádal s námitkou spočívající v citacích ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46,
§47 odst. 3 správního řádu. Soud souhlasí se stěžovateli, že krajský soud k takto obecně
formulovaným námitkám měl zaujmout stanovisko, avšak na druhé straně soud ustáleně
pouhou parafrázi či citaci zákonných ustanovení bez další náležité konkretizace nepokládá
za formulaci žalobních či kasačních důvodů, proto tato vada nemohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí a soud tak neshledal tuto námitku důvodnou.
Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se nicotnosti rozhodnutí správního
orgánu. Nicotnost (neexistenci) správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají
za následek, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívající
například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního
předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek
zákonem předepsané formy. Vadu vyskytnuvší se v posuzovaném rozhodnutí správního
orgánu ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost
tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy,
kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí
bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v daném případě zjevně není. Součástí
správního spisu je totiž vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba podepsala. Není tak
vůbec pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně podepsal PhDr. T. H., ředitel odboru azylové
a migrační politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem Ministerstva
vnitra. Jakkoli je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v absenci
podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí (§47 odst. 5 správního řádu), které je
doručováno účastníkům, tato vada za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení
rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost
tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil namítané nicotnosti rozhodnutí správního
orgánu proto, že – jak tvrdí stěžovatelé ve své kasační stížnosti – bylo podle jejich názoru
oprávněnou osobou podepsáno teprve dodatečně, po doručení stejnopisu tohoto rozhodnutí
stěžovatelům. Stěžovatelé na podporu svých tvrzení nenavrhli žádné důkazy a jejich tvrzení
měla povahu obecných domněnek a spekulací nepodložených konkrétními skutečnostmi.
Námitka, že uprchlíkům z bývalého předlistopadového Československa byly ve všech
případech v zahraničí poskytnuty azyly, sama o sobě vztah k projednávané věci nemá a spadá
spíše do kontextu hledání historických souvislostí. Jen na okraj se však poznamenává,
že občané, kteří před listopadem 1989 tzv. nelegálně opustili Československo,
byli v nepřítomnosti odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky. Taková situace však
žadatelům o azyl z Běloruska dle zpráv založených ve správním spise nehrozí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
cit. zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Stěžovatelé podali současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu z důvodu
nadbytečnosti nerozhodl, neboť o věci rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a správnímu orgánu mimo obvyklou
činnost žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu