ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.220.2004
sp. zn. 7 Azs 220/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti H. V. S., v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,
ze dne 21. 5. 2004, č. j. 59 Az 225/2003 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 31. 7. 2001, č. j. OAM-67/VL-14-P16-2001, bylo dle ust. §25 odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), zastaveno řízení
o udělení azylu H. V. S. (dále jen „žadatel o azyl“), neboť žadatel o azyl se nedostavil
k pohovoru za účelem objasnění důvodů jeho návrhu na zahájení řízení o udělení azylu.
K rozkladu žadatele o azyl bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne
3. 10. 2002, č. j. OAM-1082/AŘ-2002, a rozklad byl zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel o azyl žalobu, o které rozhodl napadeným
rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že obě uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil
stěžovateli k dalšímu řízení, neboť došel k závěru, že dle ust. §24 odst. 2 zákona o azylu
je správní orgán oprávněn postupovat až když hodnověrně zjistí, že se žadatel o azyl v místě,
kde je hlášen k pobytu, nezdržuje, tedy že tuto skutečnost musí ověřit, což však ze správního
spisu nevyplynulo.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatel důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), neboť se domnívá, že krajský soud nesprávně použil jinou úpravu zákona
o azylu, než která platila v rozhodovací době, tj. ke dni 31. 7. 2001, který je dnem vydání
prvostupňového správního rozhodnutí, a že toto rozhodnutí se opírá o znění zákona o azylu
platné do 31. 1. 2002.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), odvolací orgán přezkoumá napadené
rozhodnutí v celém rozsahu; je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě zjištěné vady
odstraní.
Dle ust. §46 správního řádu rozhodnutí musí být v souladu se zákony a ostatními
právními předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu příslušným, vycházet ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti.
Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obecnou zásadou správního řízení, kterou
je nutno se řídit i v řízení dle zákona o azylu, je zásada zákonnosti, která ukládá správním
orgánům (a tedy i stěžovateli) postupovat ve správním řízení vždy v souladu se zákony
a ostatními obecně závaznými právními předpisy a která odráží ústavně zakotvenou zásadu
omezenosti uplatňování státní moci zákonem. Z této zásady mimo jiné vyplývá i skutečnost,
že správní orgán je při svém rozhodování nucen řídit se platnými právními předpisy.
Vzhledem k okolnosti, že správní řízení před správním orgánem I. i II. stupně (v souzené věci
tedy před ministerstvem a před ministrem) je pojímáno jako jeden celek, musí
i druhostupňové rozhodnutí vycházet z právní úpravy, která byla platná v době jeho vydání.
V tomto případě tedy, i když správní orgán I. stupně nepochybil, když na danou věc aplikoval
tehdy platnou právní úpravu, měl stěžovatel při svém rozhodování zohlednit fakt, že došlo
ke změně právní úpravy a tuto změnu do svého rozhodnutí promítnout. Je proto zcela správný
závěr Krajského soud v Ústí nad Labem, který poukázal na skutečnost, že bylo nutné
hodnověrně zjistit, že se žadatel o azyl v místě, kde je hlášen k pobytu, nezdržuje.
Ze správního spisu však nevyplývá, že by takovéto zákonem požadované ověřování bylo
provedeno.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání, přičemž neshledal žádné vady napadeného rozhodnutí
uvedené v odstavci 3 cit. ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Účastník řízení nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu