ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.225.2004
sp. zn. 7 Azs 225/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele P. R.,
zastoupeného T. R. jako zákonnou zástupkyní, právně zastoupeného Mgr. Bohumilem
Olšarem, advokátem se sídlem v Opočně, Hradecká 205, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7 , Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2004,
č. j. 30 Az 351/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna Mgr. Bohumila Olšara, advokáta se sídlem v Opočně, Hradecká 205,
se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 10. 10. 2003, č. j. OAM-4647/VL-10-K02-2003, byla dle ust. §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení azylu a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel stížní důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že setrvává na svém stanovisku,
že nebyl před správním orgánem slyšen ve smyslu ust. §3 odst. 1 až 4, §32 odst. 1, §33
odst. 2, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Uvádí, že před správním orgánem jen odpovídal
na otázky, které mu byly kladeny a z položených otázek nelze usuzovat bez dalšího,
že by správní orgán vedl otázky směrem k ust. §12, resp. §14 zákona o azylu. Ani krajský
soud, ani správní orgán se vůbec nezabývaly meritem věci, tedy důvody, pro které stěžovatel
požádal o azyl. Stěžovatel dále uvedl, že správní orgán zcela rezignoval na svou povinnost
opatřovat si důkazní materiály potřebné k prošetření jeho případu vlastními silami za využití
českých legálních a legitimních prostředků. Nekritické používání vládních materiálů třetího
státu (tj. Ministerstva zahraniční USA) je nepřípustné, exteritoriální a poškozující jeho osobu.
Stejně tak nelze připustit jako důkazní prostředek ani informace obsažené v databázi České
tiskové kanceláře, které jsou jen sumářem a výsledkem toliko subjektivních dojmů
pracovníků organizace, která nemá postavení správního úřadu České republiky a ani znalce.
Správní orgán ve svém rozhodnutí nepostavil na jisto, zda na něj jako na žadatele o azyl
dopadá ust. §12 a §14 zákona o azylu, přičemž se nevypořádal s otázkou, proč a z jakých
důvodů na něj nelze pohlížet ze zorného úhlu ust. §14 zákona o azylu. Krajský soud tuto
chybu nenapravil. Totéž platí i o neexistenci překážek vycestování jeho osoby dle ust. §28
a §91 zákona o azylu. Stěžovatel dále nepovažuje za případné, aby řízení o azylu bylo
rozhodováno postupem dle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. Tím, že mu byla odňata možnost vyjádření
se v tak závažné záležitosti, byl zkrácen zejména ve svém právu na spravedlivý proces.
Krajský soud měl v rámci řízení doplnit údaje zjištěné správním orgánem, což však neučinil,
a tato skutečnost vede stěžovatele k závěru, že krajský soud nevěnoval jeho případu n áležitou
pozornost. K prokázání svých tvrzení navrhl své slyšení. Navrhl přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními předpisy.
Stěžovatel dle jeho názoru neuvedl nic, co by dokazovalo nedůvodnost nebo protiprávnost
předchozích rozhodnutí. Navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti a její
zamítnutí.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 15. 9. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Dne
6. 10. 2003 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že na Ukrajině pro sebe neviděl žádnou
budoucnost. S ohledem na okolnost, že jeho matka odjela do České republiky, rozhodl
se přijet za ní. V České republice žije od října roku 2002. O azyl žádá kvůli legalizaci pobytu.
Na dotaz, zda měl nějaké problémy se státními orgány Ukrajiny, odpověděl, že ne. Na otázku,
co by se stalo v případě návratu zpět, odpověděl, nevím, asi nic, s tím, že by mu asi nic
nehrozilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnosti podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru
vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu,
ani v rozhodnutí správního orgánu neshledal. Rozhodnutí obou orgánů plně vycházejí
ze spisového materiálu a byla vydána v souladu s právním řádem.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skute čný stav věci, soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť skutkový stav byl
správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, a to i pokud jde o aplikaci ust. §14 zákona
o azylu. Ze zákonné dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 cit. zákona není právní
nárok. Správnímu orgánu byla dána možnost posuzovat na základě správního uvážení případ
od případu. O udělení azylu na základě §14 zákona o azylu nelze podat žádost. Správní orgán
sám posoudí, v případě, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené
§12 cit. zákona, zda je možné udělit azyl z humanitárních důvodů, přičemž v tomto případě
podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal.
Správní orgán vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového materiálu. Došel
tedy jak on, tak následně i soud, ke správným právním závěrům, zejména když stěžovatel sám
tvrdil, že požádal o azyl z důvodu legalizace svého pobytu. K tomu Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné zdůraznit, že není právem ale ani povinností správního orgánu pomocí
svých otázek „navádět“ stěžovatele tak, aby ve své výpovědi uváděl azylově relevantní
tvrzení. Naopak bylo povinností stěžovatele jako žadatele o azyl uvést všechny skutečnosti,
které by mohly mít vliv na řízení o udělení azylu. Proto není důvodná ani námitka stěžovatele
týkající se aplikace ust. §91 zákona o azylu na jeho osobu, neboť z informací o zemi původu
a dále ze samotné výpovědi stěžovatele jednoznačně vyplynulo, že zde není důvod k obavám
v případě návratu jeho osoby na Ukrajinu.
Jestliže stěžovatel namítá, že krajský soud tím, že rozhodl postupem dle ust. §51
odst. 1 s. ř. s., porušil jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud uvádí, že tomu
tak nebylo. Obsahem žaloby, kterou stěžovatel zahájil řízení ve správním soudnictví, je věta
„souhlasím s tím, aby soud o mé věci rozhodl bez jednání ve smyslu ust. §51 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb.“ Byl to tedy sám stěžovatel, kdo se vzdal práva na jednání ve své věci. V této
souvislosti tedy nelze namítat, že by krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces, neboť soud jen postupoval v souladu s procesní normou.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nezabýval stížním
námitkami stěžovatele namítajícími porušení ust. §3 odst. 1 a 2, §33 odst. 2, §46, §47
odst. 3 správního řádu a nesouhlasem stěžovatele s obsahem spisového materiálu správního
orgánu, a to pro jejich novost.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry učiněnými správním orgánem
i krajským soudem, na jehož odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkazuje.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí
a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu