ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.232.2004
sp. zn. 7 Azs 232/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. F.,
zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Klečůvka 83, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 4. 2004, č. j. 59 Az 305/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 11. 12. 2003, č. j. OAM-6311/VL-07-03-2003, byla zamítnuta žádost
stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že jeho tvrzení o ryze ekonomickém účelu žádosti o azyl
v České republice bylo pouze zástupné, jelikož se o skutečných důvodech nemožnosti svého
dalšího pobytu na Ukrajině bál před příslušnými orgány hovořit. Dle jeho názoru se tedy
dá dovodit, že je dle ust. §2 odst. 6 zákona o azylu pronásledován. Stěžovatel navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními předpisy.
Stěžovatel byl v azylovém řízení poučen, že je povinen v průběhu řízení poskytovat
správnímu orgánu součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro spolehlivé
zjištění skutečného stavu věci. Správní orgán není povinen si domýšlet stěžovatelem
nesdělené údaje. V případě stěžovatele tedy nebylo prokázáno, že by byl pronásledován dle
ust. §12 zákona o azylu. Správní orgán navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a její zamítnutí.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 1. 12. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Dne
5. 12. 2003 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že si na Ukrajině půjčil určitou sumu peněz,
částečně je vrátil, avšak není schopen splatit zbývající částku. O azyl požádal, neboť dostal
správní vyhoštění. Součástí Protokolu je i text „žadatel byl poučen, že je povinen v průběhu
řízení poskytovat ministerstvu vnitra nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné
informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci“.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §49a zákona o azylu je žadatel o udělení az ylu povinen v průběhu řízení
poskytovat ministerstvu nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné
pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Takové pochybení však Nejvyšší správní soud v rozhodnutí krajského
soudu neshledal. Stěžovatel v jak azylovém řízení, tak i v žalobě uvedl, že má strach ze svých
věřitelů, kterým dluží vysokou částku. Je zřejmé, že toto jeho tvrzení nelze subsumovat
pod žádný relevantní důvod, pro který je možno žadatelům o azyl azyl udělit. Je proto zcela
správný závěr jak správního orgánu, tak i krajského soudu o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že o skutečných důvodech své žádosti
o azyl se obával před správním orgánem hovořit, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí
následující. Z ust. §49a zákona o azylu citovaného výše je patrné, že bylo povinností
stěžovatele jako žadatele o azyl poskytnout správnímu orgánu patřičnou součinnost, tedy
vyjádřit všechny důvody, pro které opustil svou zemi původu, o čemž byl stěžovatel správním
orgánem poučen. Není povinností správního orgánu vyhledávat, zda byl stěžovatel v zemi
svého původu skutečně pronásledov án, jestliže se stěžovatel v průběhu své výpovědi o této
skutečnosti ani nezmínil. Ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel neuvedl konkrétní
okolnosti jeho údajného pronásledování.
S ohledem na okolnost, že stěžovatel namítá ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pouhou
citací tohoto zákonného ustanovení, Nejvyšší správní soud k tomuto odkazu nepřihlédl,
a to s ohledem na dispoziční zásadu řízení a na fakt, že se nejedná o stížní bod, neboť tento
musí obsahovat právní a zejména skutkové důvody, pro které stěžovatel rozhodnutí krajského
soudu napadl.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshled al vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu