ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.243.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele N. X. H.,
zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph. D., advokátem se sídlem v Klatovech,
Zlatnická 78/I, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 4. 2004, č. j. 24 Az 398/2003 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 15. 3. 2002, č. j. OAM-1318/VL-20-05-2002, nebyl stěžovateli
udělen dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění p ozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel stížní důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že nedostatek podpisu ředitele
odboru azylové a migrační politiky na rozhodnutí správního orgánu, jakož i rozpor
v tvrzeném místě vydání a skutečném místě vydání takového rozhodnutí, jsou formálními
nedostatky, které vyvolávají nicotnost rozhodnutí. Pokud takový závěr neučinil krajský soud,
dovolává se stěžovatel u Nejvyššího správního soudu jeho opravy, neboť tato absence
znamenala pro stěžovatele nejistotu. Stěžovatel dále namítl, že došlo k „změkčování“
jeho odpovědí na otázky správního orgánu a neobjektivnímu posouzení těchto odpovědí,
což musí být po prostudování spisu seznatelné. Rovněž poukaz na zprávu MZ USA jako
na v podstatě jediný aplikovatelný pramen při posuzování země původu stěžovatele
je důkazem o neobjektivnosti přístupu správního orgánu. Správní orgán a soud I. stupně
naprosto pominuly skutečnosti, že stěžovatel vlivem tíživých osobních i rodinných poměrů
svémocně opustil vojenský útvar v zemi původu. Při podobném jednání by se v České
republice vystavoval nebezpečí trestního stíhání. Postavení stěžovatele by se tak po vrácení
do země původu zhoršovalo. Stěžovatel se tedy domnívá, že ekonomické důvody jeho žádosti
o azyl byly ze strany správního orgánu i soudu I. stupně neúměrně přeceňovány a dále,
že nebyly zohledněny eventuální následky opuštění vojenského útvaru. Navrhl přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět
k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším odkázal na správní spis a na výpovědi,
které učinil stěžovatel v rámci soudního řízení. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 6 A 709/2001. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 22. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 5. 3. 2002 byl se stěžovatel em veden, ve vietnamském jazyce za účasti tlumočníka,
pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že ve Vietnamu neměl práci. Do České
republiky ji proto přijel hledat. Dále uvedl, že dezertoval z armády. Na dotaz správního
orgánu, zda byla jeho dezerce důvodem pro opuštění země, uvedl, že Vietnam opustil kvůli
ekonomickým potížím. Dezerce na opuštění země neměla vliv. Když se stěžovatele správní
orgán dotázal, zda měl ve vlasti nějaké problémy se státními orgány, policií, soudy či jinými
státními institucemi, odpověděl, že takové problémy nikdy neměl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejdříve je nutno se vyrovnat se stěžovatelovou námitko u týkající se absence podpisu
a jiného místa vydání rozhodnutí správního orgánu, která však již byla zcela zodpovězena
krajským soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, na které Nejvyšší správní soud plně
odkazuje. Pro úplnost se mu jeví vhodné zdůraznit, že z dikce ust. §47 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), jednoznačně vyplývá, že místo vydání rozhodnutí není podstatnou náležitostí
rozhodnutí, proto jeho nesprávné uvedení nezakládá žádnou právní vadu.
Námitku nedostatku podpisu ředitele je třeba rovněž posoudit pohledem ust. §47
odst. 5 správního řádu, který požaduje, aby byl v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden
také orgán, který rozhodnutí vydal, přičemž toto rozhodnutí musí být opatřeno úředním
razítkem a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Absence
podpisu oprávněné osoby nahrazená pouze otiskem úředního razítka a podpisem za odrážkou
„za správnost“ ovšem nezakládá, jak vyplývá i z formulace „vadné rozhodnutí“, nicotnost,
ale může samo o sobě založit pouze jeho nezákonnost. Nicotnost totiž způsobují typicky
takové vady, které spočívají například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem,
rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí o odvolání
bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu vyskytující
se v nyní posuzovaném rozhodnutí nelze pokládat za natolik intenzivní, že by mohla založit
přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto roz hodnutí mohlo být považováno
například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt,
že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této oprávněné osoby. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Nejvyšší správní soud proto zcela ve shodě s krajským soudem
konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu není vadným správním aktem a že v poměru
ke stěžovateli se jedná o správní akt vydaný správním orgánem, který byl k jeho vydání
příslušný.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál
ve spisu obsažený, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu,
ani v rozhodnutí správního orgánu, neshledal. Krajský soud v Ostravě při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel ze skutkového a právního stavu,
jenž existoval v době rozhodování správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedený soud
právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně a stejně tak se rozhodnutí krajského
soudu (obdobně jako předcházející rozhodnutí správního orgánu) dostatečně opírá o důvody,
které opodstatňují dospět k předmětnému výroku, a to jak o zamítnutí žádosti
o udělení azylu, tak i o nevztažení překážky vycestování na případ stěžovatele. Nejvyšší
správní soud dále konstatuje, že správní orgán se při přezkoumávání žádosti stěžovatele
o udělení azylu pečlivě zabýval nejen obecnou situací ve Vietnamu z hlediska podmínek
udělení azylu, včetně okolnosti týkající se možného návratu do vlasti, a to na základě
podkladů, které citoval ve svém rozhodnutí, ale i konkrétní situací stěžovatele. Pokud poté
rozhodl na základě takto obsáhle provedeného dokazování, soud mu nemohl nic vytknout,
jestliže stěžovateli azyl neudělil, obzvláště když sám stěžovatel uvedl jako svůj důvod žádosti
o azyl ekonomické potíže a snahu v České republice pracovat. Stejně tak nelze nic vytknout
ani soudu, který přezkoumával zákonnost postupu správního orgánu a který žalobu proti jeho
rozhodnutí zamítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na údajné
„změkčování“ odpovědí správním orgánem a jejich neobjektivní posouzení, neboť z obsahu
správního spisu jednoznačně vyplývá, že správní orgán vedl se stěžovatelem rozhovor
objektivně s tím, že jeho snahou bylo úplné zjištění úmyslů, které stěžovatele vedly k opuštění
země svého původu, což je plně v souladu s právními předpisy. Z rozhodnutí správního
orgánu dále vyplynulo, že tento při posuzování situace ve Vietnamu zohlednil nejen Zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu za léta 1999 -
2001, ale též informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky a České tiskové
kanceláře, které jsou součástí spisu. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti
o objektivnosti těchto zpráv, na rozdíl od stěžovatele, který je však nikterak nekonkretizuje,
proto k těmto pochybnostem Nejvyšší správní soud nepřihlédl. Nejvyšší správní soud naopak
konstatuje, že správní orgán dospěl na základě takto podrobně provedeného dokazování
k jednoznačnému závěru o si tuaci v zemi původu stěžovatele, a i to se zohledněním faktu,
že stěžovatel ve svých prohlášeních vůbec netvrdil, že by byl pronásledován ve smyslu
zákona o azylu.
Z výpovědí stěžovatele rovněž jednoznačně vyplynulo, že poté, co dezertoval
z armády, neměl ve Vietnamu žádné problémy, a dále, že toto nebyl důvod podání jeho
žádosti o azyl. Veškerá jiná tvrzení, které stěžovatel namítá v kasační stížnosti, proto Nejvyšší
správní soud považuje za ryze účelová.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů ř ízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu
ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu