ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.264.2004
sp. zn. 7 Azs 264/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci
stěžovatele D. Y., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, č. j. 60
Az 27/2004 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, č. j. 60 Az 27/2004 - 35, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 2. 2. 2004, č. j. OAM-66/LE-B01-B02-2004, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že správní rozhodnutí přezkoumal ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v mezích
žalobních bodů. Stěžovatel v žalobě žádal pouze o přezkoumání výroku o neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu s ohledem na neexistenci důvodů stanovených
v §12 zákona o azylu a na mimořádně tíživou životní situaci a její bezvýchodnost. Krajský
soud shledal, že ministerstvo nepřekročilo meze správního uvážení, pokud došlo k tomu,
že nedostatek finančních prostředků na zaplacení dluhu stěžovatelem nezakládá důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů a výsledek přezkoumání,
byť velmi stručně, vyjádřilo i v odůvodnění svého rozhodnutí.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, pokud jde o neudělení
humanitárního azylu. Krajský soud podle stěžovatele pouze konstatoval závěry,
k nimž dospělo ministerstvo a řádně neodůvodnil, proč skutečnosti tvrzené stěžovatelem
v žádosti o udělení azylu nejsou důvody zvláštního zřetele hodné a nemohou být považovány
za humanitární. To je zvláště významné za situace, kdy je nutné zvážit, co by čekalo
stěžovatele po návratu do vlasti, který nemá kam a ke komu se vrátit a navíc mu hrozí trestní
stíhání v souvislosti s tím, že není v jeho silách vrátit bance dluh. Vzhledem k tomu, že zákon
o azylu blíže nevymezuje, co jsou humanitární důvody, výklad tohoto pojmu závisí
na uvážení správního orgánu. Toto uvážení nemůže být ani příliš široké, ale ani příliš zužující.
V této konkrétní věci bylo proto nutné uvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých
okolností mohou být i ekonomické důvody podřazeny pod ustanovení §14 zákona o azylu
jako důvody humanitární. Krajský soud se také nezabýval ani tím, zda správní uvážení
nepřekročilo meze zákona a zda je ministerstvo nevyložilo příliš úzce. Proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení
a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že jak správní rozhodnutí
o neudělení azylu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu se zákonem. Odkázalo
na tato rozhodnutí a obsah správního spisu. Ekonomické problémy stěžovatele v zemi
původu, ani jeho snaha o legalizaci pobytu na území České republiky nepochybně nejsou
důvody zvláštního zřetele hodnými ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Ministerstvo
proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal nezákonnost rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky tímto soudem v předcházejícím řízení,
neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou a plně se ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Stěžovatel v žalobě uvedl, že si je vědom toho, že důvody, pro něž požádal
o azyl, neodpovídají zcela přesně podmínkám stanoveným pro udělení azylu v §12 zákona
o azylu a proto pouze žádal krajský soud o posouzení možnosti udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, a to s ohledem na jeho tíživou životní situaci. Ani z obsahu žaloby
tedy nejsou zřejmé konkrétní důvody, pro které by bylo lze uvažovat o udělení humanitárního
azylu, a tyto důvody neuvedl stěžovatel ani později v průběhu soudního řízení.
Jak vyplývá ze správního spisu ministerstvo zkoumalo, zda v případě stěžovatele
nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a svoji úvahu vyjádřilo v odůvodnění
svého rozhodnutí. Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu spočívá
v tom, aby správní orgán měl možnost udělit azyl i v situacích, kdy není naplněn žádný
z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“
azyl neudělit. Správní orgán tak může podle §14 zákona o azylu rozhodnout
za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních důvodů nejen v případech,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i v případech, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Na udělení
azylu z humanitárních důvodů není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení. Jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Jelikož ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi a nedovodilo z toho důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové
rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedl. Otázka špatné ekonomické
pozice a situace stěžovatele v zemi původu, která byla tvrzena jako jediný důvod pro udělení
humanitárního azylu, nevzbuzuje pochybnost o tom, že správní uvážení spočívající ve volbě
rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a že premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. V žádném případě tedy nelze hovořit
o voluntaristickém přístupu ministerstva.
Z důvodů výše uvedených nemohou obstát námitky stěžovatele vytýkající krajskému
soudu, že pouze konstatoval závěry, k nimž dospělo ministerstvo, že řádně neodůvodnil,
proč skutečnosti tvrzené stěžovatelem v žádosti o udělení azylu nejsou důvody zvláštního
zřetele hodné a nemohou být považovány za humanitární a že se krajský soud nezabýval tím,
zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda je ministerstvo nevyložilo příliš úzce.
V této souvislosti lze také odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02, podle něhož na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu §14
zákona o azylu není právní nárok a správní uvážení co do posouzení případu hodného
zvláštního zřetele se pro svou povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu,
jakož i v projednávané věci rozhodujícího obecného soudu, zjevně vymyká.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.) a ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení
§109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a ministerstvu, které ve věci mělo
úspěch, žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu