ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.27.2005
sp. zn. 7 Azs 27/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele N. V., zastoupeného Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravská Ostrava a Přívoz, Masná 8, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 10. 2004, č. j. 24 Az 2316/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Farida Alizey se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2004,
č. j. 24 Az 2316/2003 - 29, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM-5804/VL-07-04-2003,
jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelem tvrzené pronásledování sousedem
a bojovníky Osvobozenecké armády Kosova (dále jen „UCK“) je nutno označit
za pronásledování soukromými osobami, které nemá znaky pronásledování ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu. Stěžovatel sám uvedl, že se na státní orgány, mezinárodní organizace
či jiné instituce se žádostí o pomoc neobrátil. Proto krajský soud, shodně s ministerstvem,
neshledal existenci zákonných podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě o přezkoumání rozhodnutí ministerstva neuvedl
stěžovatel žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k aplikaci ustanovení §14 zákona
o azylu, a proto krajský soud nepovažoval jeho námitku týkající se humanitárního azylu
za důvodnou. Ze skutečností uvedených stěžovatelem ani z informací shromážděných ve spise
nevyplývá, že by v případě stěžovatele byla dána existence překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že námitka stěžovatele týkající se §91
zákona o azylu nebyla více konkretizována a ministerstvo se této otázce v odůvodnění
napadeného rozhodnutí podrobně věnovalo, nepovažoval krajský soud ani tuto námitku
za důvodnou. Jak vyplynulo z listinných důkazů založených ve správním spise, ministerstvo
si opatřilo potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě kterých rozhodovalo. Ministerstvo se tedy zabývalo věcí
stěžovatele odpovědně a svědomitě.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Krajskému soudu vytýkal,
že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak
vyšly najevo v rámci řízení před soudem, tedy nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu, a to tak, že se nevypořádal s jím podanou žalobou. Ministerstvo
vůbec při svém rozhodování nebralo v úvahu §32 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřilo potřebné podklady pro své rozhodnutí, a §3 odst. 4 správního
řádu, neboť jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Rozhodnutí
ministerstva postrádá i formální náležitosti, neboť z něj nevyplývá, čím se při rozhodování
řídilo, tzn. které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami bylo vedeno
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů. Z materiálů, které mělo k dispozici
nevyplývá, jaká je skutečná situace v Kosovu, do jaké míry je ochrana lidských práv v zemi
skutečně zabezpečena a zda jsou přijaté zákony skutečně dodržovány. Ministerstvo
si tak neopatřilo podrobnější podklady pro své rozhodnutí. Ministerstvo i krajský soud
se omezily pouze na přezkoumávání důvodů vylučujících udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, kdy podle ministerstva a soudu důvody uvedené stěžovatelem v žádosti o udělení
azylu nesplňují podmínky stanovené citovaným ustanovením a že nejsou dány pro udělení
azylu ani podle §13 a §14 zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené se ministerstvo i soud
v této části omezily pouze na obecná a ničím nepodložená konstatování. Ministerstvo vytklo
stěžovateli, že nepožádal o pomoc státní orgány v Kosovu, ale žádné zákonné ustanovení
nestanoví, že žadatel o azyl, cítí-li se perzekuován, musí nejprve požádat o pomoc státní
orgány ve své zemi a teprve potom má možnost žádat o poskytnutí azylu v jiné zemi. Dále
krajskému soudu vytýkal, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody, které uváděl
ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, když nezkoumal, zda je jeho vlast státem,
který splňuje podmínky bezpečné země původu, neboť konkrétně ve vztahu k jeho osobě
státní moc není schopna zajistit dodržování lidských práv. Krajský soud se také vůbec
nevypořádal s definicí pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 6 zákona o azylu
a ani ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, čímž své rozhodnutí učinil
nepřezkoumatelným. Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž základě tvrdil výše uvedené
porušení zákona, odkázal stěžovatel na svou žádost o udělení azylu, na protokol o pohovoru,
který byl s ním proveden, a na ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti
o udělení azylu. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti
odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Důvody, které
stěžovatel uvedl v žádosti o azyl, stejně jako námitky obsažené v kasační stížnosti, nelze
považovat za relevantní skutečnosti pro udělení azylu na území České republiky. Stěžovatel
měl v zemi původu potíže se soukromými osobami, přičemž tyto neřešil pomocí
kompetentních orgánů země původu či mezinárodních organizací zde působících.
Ministerstvo se tedy domnívá, že stěžovatel nebyl v zemi původu pronásledován ve smyslu
§12 zákona o azylu, když jím tvrzené pronásledování nenaplňuje znaky skutkové podstaty
pronásledování podle §2 odst. 6 zákona o azylu. Skutečnost, že se stěžovatel v zemi původu
neobrátil s prosbou o ochranu na státní orgány, nečiní z jeho potíží se soukromými osobami
pronásledování ve smyslu §2 odst.6 zákona o azylu, neboť státní orgány v tom případě
nemohly takové jednání soukromých osob podporovat či trpět, jak to vyžaduje §2 odst. 6
zákona o azylu. Dále se domnívá, že zjistilo přesně a úplně skutečný stav věci
a pro rozhodnutí si pořídilo potřebné podklady a důkazy, když vycházelo především
z výpovědí učiněných stěžovatelem. Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitku stěžovatele, že se krajský soud nedostatečně vypořádal se všemi
skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo v rámci řízení
před soudem, a že se nevypořádal s jeho žalobou, když ministerstvo postupovalo v rozporu
s ustanovením §3 odst. 4 a §32 odst. 2 správního řádu, považuje Nejvyšší správní soud
za nedůvodnou. Stěžovatel v žalobě namítal, že se ministerstvo nezabývalo jeho žádostí
o udělení azylu odpovědně a svědomitě, že nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
že napadené rozhodnutí není v souladu se zákony a že odůvodnění napadeného rozhodnutí
ho nepřesvědčilo o jeho správnosti a správnosti postupu ministerstva, když se v něm
nevypořádalo se všemi provedenými důkazy, čímž porušilo §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 správního řádu, ale toto své obecné tvrzení nijak nekonkretizoval. Stěžovatel
tak pouze obecně namítal nezákonnost správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením
o porušení citovaných ustanovení uvedl konkrétní argumentaci. Protože krajský soud
je v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními body, přezkoumal napadené správní
rozhodnutí způsobem odpovídajícím obsahu žaloby. V této souvislosti považuje za nutné
zdůraznit, že s ohledem na uvedenou dispoziční zásadu obsah a kvalita žaloby předurčuje
obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy žaloba obecně zdůvodněna předurčuje se tím
i způsob odůvodnění rozsudku. Krajský soud tedy zcela správně přezkoumal napadené
správní rozhodnutí pouze z hlediska, zda se ministerstvo zabývalo žádostí stěžovatele
odpovědně a svědomitě, zda je napadené správní rozhodnutí v souladu se zákonem a zda mělo
ministerstvo dostatek podkladů pro zjištění skutečného stavu věci, aniž by se musel těmito
podklady věcně zabývat.
Námitka stěžovatele, že rozhodnutí ministerstva postrádá formální náležitosti, neboť
z něj není patrné, čím se při rozhodování řídilo, když v něm sice konstatuje některé materiály,
tedy zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA a ČTK, ale z těchto informací nevyplývá,
jaká je skutečná situace v zemi, do jaké míry je ochrana lidských práv skutečně zabezpečena
a zda jsou přijaté zákony ve skutečnosti dodržovány, je nepřípustná. Porovnáním obsahu
žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4
s. ř. s.).
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají a čelí
jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt.
Stěžovatel v žádosti o udělení azylu uvedl, že je albánské národnosti a islámského
náboženského vyznání, Kosovo opustil na podzim roku 2003, neboť jeho otec měl problémy
s jedním člověkem z jejich města, který mu vyhrožoval, že zabije jeho děti, tj. stěžovatele
a jeho bratry. Dále jej v době války povolali z UCK, aby k nim šel bojovat, ale on se k nim
nepřidal, a nyní mu proto začali vyhrožovat nějací lidé z bývalé UCK, že ho zabijí za to,
že s nimi nebojoval. Na dotaz ministerstva stěžovatel poté upřesnil, že tito lidé takto
vyhrožují všem, kteří v době války v UCK nebojovali. Jiné problémy ve vlasti neměl.
Na příslušné orgány v zemi původu se s žádostí o pomoc neobrátil a raději odcestoval.
Na území České republiky vstoupil v listopadu 2003, tato země je pro něj cílovým státem,
má zde strýce, který by mu měl pomoci. V případě svého návratu do vlasti se obává o svůj
život, a to z důvodů výše uvedených. Z těchto stěžovatelem uvedených skutečností tedy
jednoznačně vyplynulo, že měl problémy pouze se soukromými osobami, přičemž problémy
s bývalými členy UCK neměl pouze on, ale i další lidé, kteří odmítli za války bojovat
v řadách této organizace. Tím, že se stěžovatel neobrátil se žádostí o pomoc na kompetentní
orgány v zemi svého původu, nemohly se tyto jeho situací věcně zabývat, a nelze proto
dovodit, že by tato jednání byla prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je stěžovatel státním občanem, nebo že tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatelem tvrzené problémy se soukromými
osobami v zemi původu nemohly být proto bez dalšího hodnoceny jako pronásledování
z důvodů stanovených v ustanovení §12 zákona o azylu, což také v souladu se zákonem
dovodilo jak ministerstvo, tak i krajský soud. Subjektivní právo na azyl je právem
na nezbytnou ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného strachu
před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi, v níž chce cizinec žít a pracovat
a kde si chce legalizovat tímto způsobem pobyt. Poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Námitku stěžovatele, že se krajský soud řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které uváděl ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a že se nevypořádal s definicí
pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 6 citovaného zákona, považuje Nejvyšší
správní soud rovněž za nedůvodnou. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé,
že se soud zabýval všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž
byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí správního orgánu vázán v souladu s ustanovením
§75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody uvedenými v žalobě a při přezkoumání rozhodnutí
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování ministerstva.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby 1000 Kč a podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu